Vydání 10/2012

Dne 11. 1. 2007 zahájil žalovaný se žalobcem řízení ve věci podezření ze správního deliktu dle § 63 odst. 6 zákona o elektronických komunikacích. Porušení předmětné právní povinnosti se měl žalobce dopustit tím, že neinformoval účastníka telefonní stanice Ing. P. M. o jeho právu vypovědět smlouvu bez sankce, jestliže nebude akceptovat změnu smluvních podmínek. V průběhu října 2005 totiž žalobce přistoupil k zavedení služby Fair User Policy (dále jen „FUP“) ve vztahu ke službě přenosu dat GPRS/EDGE za účelem zajištění co nejvyšší kvality a dostupnosti této služby účastníkům žalobce. Opatření spočívá v tom, že po překročení objemu 2 GB přenesených dat účastníkem během jednoho zúčtovacího období je omezena rychlost přenosu dat, nedochází však k omezení objemu stahovaných dat.

O změně podmínek byli účastníci informováni formou SMS zpráv a informace byla také zveřejněna na internetových stránkách žalobce. Ten se nedomníval, že jde o podstatnou změnu smluvních podmínek, která by byla pro účastníka zhoršením ve smyslu § 63 odst. 6 zákona o elektronických komunikacích, protože se mohla negativně dotknout pouze 2 % účastníků (tzv. notorických stahovačů dat). Naopak tvrdil, že změna byla výsledkem snahy dosáhnout toho, aby služba byla ve vynikající kvalitě dostupná co nejvíce zákazníkům.

Rozhodnutím ze dne 23. 3. 2007 uložil žalovaný žalobci pokutu ve výši 5 000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rozklad, na jehož základě předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu uvedené rozhodnutí dne 23. 8. 2007 zrušil.

Dne 5. 11. 2007 vydal správní orgán I. stupně nové rozhodnutí, kterým žalobci uložil pokutu ve výši 100 000 Kč. Předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu rozhodnutí I. stupně opět zrušil a věc vrátil k novému projednání správnímu orgánu prvního stupně.

Dne 11. 8. 2008 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí, kterým žalobci opět uložil pokutu ve výši 100 000 Kč. Poslední rozklad předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu dne 5. 2. 2009 zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

Žalobce se napadeným rozhodnutím cítil zkrácen na svých právech a považoval ho za nezákonné, proto podal u Městského soudu v Praze žalobu, kterou se domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí předsedy Českého telekomunikačního úřadu ze dne 5. 2. 2009 a rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 11. 8. 2008.

Žalobce vytkl žalovanému, že nespecifikoval blíže počet účastníků, kterých se bezprostředně dotklo zavedení FUP, což mělo ve svém důsledku bezprostřední negativní dopad na možnost správního orgánu správně právně věc posoudit. Vytkl žalovanému, že se nevypořádal dostatečně s otázkou, zda zavedení FUP představuje změnu smluvních podmínek ve smyslu § 63 odst. 6 zákona o elektronických komunikacích. Správní orgán dle žalobce zcela opomenul skutečnost, že předpokladem povinnosti žalobce vyrozumět zákazníka je posouzení skutečnosti, že žalobce provedl podstatnou změnu smluvních podmínek, která zároveň představuje jejich zhoršení. Dle žalobce má posouzení otázky míry dopadů zavedení FUP na účastníky žalobce zásadní dopad do posouzení možného porušení povinnosti. Reálně se opatření dotklo přibližně 2 % všech zákazníků, kteří přesahovali hodnoty stanovené FUP, a tedy reálně došlo ke zpomalení rychlosti jejich datového přenosu, nikoli však k přerušení či zastavení poskytování služby. Žalobce dále vyjádřil přesvědčení o tom, že aplikace § 63 odst. 6 zákona o elektronických komunikacích je s ohledem na množství zasažených osob neobhajitelná a že pokud by vypověděl smlouvu účastník, který při používání služby přenosu dat nikdy nepřesáhl hodnoty stanovené FUP, smlouvu uzavřenou na dobu určitou, jednalo by se dle žalobce o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Žalobce je přesvědčen o tom, že FUP zvýšil uživatelský komfort 98 % účastníků oproti uživatelskému komfortu 2 % „“. K závěru žalovaného, že i pokud by změna podmínek znamenala změnu k horšímu pro jednoho účastníka, povinnost dle zákona pro žalobce stále trvá, žalobce uvedl, že je třeba vycházet z průměrného zákazníka, který službu využívá. Ten tvoří takový vzorek, který je v dané skupině reprezentativní a je možno objektivně zjistit, zda změna smluvních podmínek může představovat jejich zhoršení, či nikoli. Poukázal na to, že v obecné rovině nelze v každém jednotlivém případě, kdy jsou měněny smluvní podmínky, zkoumat u každého z 5 600 000 zákazníků, jak bude změnu vnímat. Byl přesvědčen o tom, že si žalovaný dostatečně nevypořádal s otázkou, zda skutečně zavedením FUP došlo k podstatné změně smluvních podmínek, která znamená jejich zhoršení. Žalobce zarazilo, že správní orgán v napadeném rozhodnutí hodnotil charakter provedené změny jako „“; naopak žalobce považoval dopad provedené změny ve vztahu k účastnické základně za zcela zanedbatelný. Vzhledem k tomu, že žalovaný neodůvodnil, z čeho v hodnocení charakteru změny jako změny masové vycházel, považuje napadené rozhodnutí v této části zatížené nedostatkem důvodů.

Žalobce dále vytkl žalovanému, že nesprávně posoudil dostatečnost informování účastníků o zavedení FUP, které nepředstavovalo podstatnou změnu smluvních podmínek, která by navíc představovala jejich zhoršení pro účastníka. Žalobce měl za to, že postupoval dle platných všeobecných podmínek, a navíc byl přesvědčen o tom, že v případě zavedení FUP se o změnu ceny základní služby nejednalo, a proto informoval žalobce své účastníky prostřednictvím informací na svých internetových stránkách a SMS zprávou.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě odkázal na právní názory a argumentaci uvedené v napadeném rozhodnutí. Uvedl, že setrvává na svém názoru, že změnu je třeba hodnotit vždy ve vztahu ke konkrétnímu zákazníkovi, což poskytovatel považuje za nepřípustné. Zákon hovoří pouze o podstatné změně, která pro účastníka představuje její zhoršení a ne o změně, která je změnou k horšímu pro podstatnou část účastníků, či pro průměrného zákazníka. Proto považoval žalovaný polemiku o tom, kolika účastníkům se změna zavedení FUP dotkla za právní i .

Dále pak žalovaný uvedl, že nevycházel při rozhodování z předpokladů, že se zavedení FUP dotklo všech účastníků, kteří využívali služby přenosu dat, ale z toho, že zavedení FUP se mohlo reálně dotknout všech účastníků využívajících službu přenosu dat a to bez ohledu na to, zda službu měli aktivovanou samostatně nebo k hlasovému tarifu. Konstatoval, že přesný počet FUP dotčených účastníků nebyl schopen určit ani žalobce.

Žalovaný nesouhlasil ani se závěrem žalobce, že pokud by smlouvu vypověděl účastník, který při užívání služby přenosu dat nikdy nepřesáhl hodnoty stanovené FUP, jednalo by se o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Je podle něj nutno zohlednit, že zavedení FUP měnilo vlastnosti poskytované služby, a tedy i účastník, jenž do dne výpovědi smlouvy nepřesáhl hodnoty stanovené FUP, měl možnost smlouvy vypovědět, neboť i tento účastník mohl v budoucnu zamýšlet využívání služby tak, že by přesahoval hodnoty stanovené FUP. Dále žalovaný konstatoval, že zaslanou SMS zprávu nelze z hlediska rozsahu a obsahu poskytnuté informace o změně smluvních podmínek považovat za dostatečnou, když neobsahují žádnou bližší konkretizaci přijatých opatření. Zejména však žalobce neinformoval účastníky o možnosti vypovědět smlouvu bez sankce tak, jak požaduje ustanovení § 63 odst. 6 zákona o elektronických komunikacích.

Městský soud v Praze žalobu zamítl.