Vydání 3/2011

V žádosti o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném ke dni podání žádosti (dále jen "zákon o svobodném přístupu k informacím“) - stížnosti do Bruselu, ze dne 6. 10. 2007 žalobce odkázal na článek v deníku Rovnost a tiskovou konferenci Občanské demokratické strany, konanou dne 2. 10. 2007, na níž se paní Ing. arch. A. P., radní Jihomoravského kraje, měla vyjadřovat k podnětům a stížnostem občanských sdružení do Bruselu a jejich negativního vlivu na čerpání financí z Evropské investiční banky a Operačního programu Doprava (dále též "OP Doprava“) v návaznosti na výstavbu rychlostní komunikace R43. Požadoval

Žalobou ze dne 2. 4. 2008 se žalobce ve smyslu ustanovení § 79 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.“), domáhal ochrany proti nečinnosti žalované ve věci žádosti žalobce o poskytnutí informací, přičemž navrhoval, aby soud uložil žalované povinnost rozhodnout o žádosti žalobce o poskytnutí informací ze dne 6. 10. 2007 do 15 dnů od právní moci rozsudku, jakož i zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Současně podal návrh na osvobození od soudních poplatků. Žalobce uvedl, že na žádost o poskytnutí informací namísto žalované jako povinného subjektu reagoval Krajský úřad Jihomoravského kraje (dále též "KÚ JMK“) sdělením ze dne 15. 10. 2007, č. j. JMK 134418/2007, v němž uvedl, že k bodu b) a g) Jihomoravský kraj žádnou požadovanou korespondenci nevlastní, v ostatních bodech žádost podle § 14 odst. 5 písm. c) zákona o svobodném přístupu k informacím odložil. Jelikož žalovaná na žádost podle názoru žalobce nereagovala, podal žalobce ve smyslu § 16a zákona o svobodném přístupu k informacím stížnost na postup žalované při vyřizování žádosti o informace ze dne 10. 11. 2007. Ministerstvo vnitra jako odvolací orgán rozhodnutím ze dne 12. 12. 2007, č. j. ODK-2780/2-2007, žalované přikázalo vyřídit žádost v bodech a), e) a f), ve zbývajících částech postup KÚ JMK potvrdilo. Následně KÚ JMK ve sdělení ze dne 20. 12. 2007, č. j. JMK 130639/2007, žalobci odpověděl, že radní Ing. arch. P. ve svém sdělení vycházela pouze z informací získaných z médií, což žalobce interpretoval tak, že KÚ JMK nemá požadované informace k dispozici. Ze spisové dokumentace vyplývá, že na toto sdělení žalobce reagoval novou stížností k Ministerstvu vnitra ze dne 12. 1. 2008. Ministerstvo vnitra následně rozhodnutím ze dne 6. 2. 2008, č. j. MV-9396-5/ODK-2008, postup KÚ JMK potvrdilo.

Žalobce napadal postup vyřízení jeho žádosti o poskytnutí informací, když žádost byla směřována k žalované jako povinnému subjektu, nikoli ke KÚ JMK. Žádost byla podle názoru žalobce povinna vyřídit žalovaná, která však ve věci zůstala nečinná, a nikoli KÚ JMK, který žádost vyřídil namísto žalované. Při tomto tvrzení žalobce vyšel z ustanovení § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, podle něhož , ve spojení s ustanovením § 1 odst. 3 věty první zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o krajích“), podle něhož Dovozoval, že povinnými orgány jsou nejen územní samosprávné celky, ale i jejich jednotlivé orgány včetně rady kraje, přičemž jednotlivé povinné subjekty nelze libovolně směšovat či zaměňovat. Vyřízení žádosti Jihomoravským krajem, příp. KÚ JMK proto nelze považovat za procesně postup vyřizování. Namítal též porušení § 14 odst. 5 písm. d) a § 15 zákona o svobodném přístupu k informacím, jakož i základního práva podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (publikována pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších ústavních předpisů, dále jen "Listina“).

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 5. 2008, č. j. 31 Ca 56/2008 - 15, zamítl žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 8. 2008, č. j. 31 Ca 56/2008 - 27, žalobu výrokem I. zamítl a výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění poukázal na ustanovení § 7 odst. 3 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon“), z něhož vyplývá, že rada kraje v dotčené oblasti v přenesené působnosti toliko S odkazem na § 4 zákona o krajích, podle něhož , dovodil, že se v předmětné věci jednalo o poskytnutí informací v samostatné působnosti žalované. Vzhledem k tomu, že se jednalo o samostatnou působnost kraje, byl k vyřízení žádosti žalobce o poskytnutí informací primárně příslušný územní samosprávný celek, tedy Jihomoravský kraj. Jakým způsobem je uvnitř kraje dále dělen výkon jednotlivých úkonů samostatné působnosti, je věcí zákona, resp. vnitřního uspořádání daného kraje, přičemž v předmětné věci bylo vyřízení žádosti provedeno v souladu s interními postupy Jihomoravského kraje. Krajský soud zde poukázal na ustanovení § 94 odst. 1 zákona o krajích před středníkem, podle něhož , přičemž krajský úřad je současně jedním z povinných subjektů podle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím.

Krajský soud proto nespatřoval jako pochybení, pokud požadované informace jako informace související se samostatnou působností kraje vyřídil jako celek KÚ JMK. Neztotožnil se s názorem žalobce, že žalovaná je nutně jediným povinným subjektem k poskytnutí daných informací, byť i byla v žádosti označena. V této souvislosti krajský soud konstatoval, že žalovaná byla toliko vymezena v záhlaví žádosti, samotná žádost nicméně směřuje do konkrétních názorů radní Procházkové, které měly být prezentovány na tiskové konferenci politické strany (což nejsou informace poskytované v souladu se zákonem o svobodném přístupu k informacím) nebo k poskytnutí informací, které se dotýkají primárně Jihomoravského kraje jako celku. Od samého počátku se primárně jednalo o informace poskytnuté jedním členem žalované v rámci její soukromé politické aktivity uvnitř politické strany, což vyplývá jak ze sdělení KÚ JMK, tak i z vyjádření samotné radní P. založeného ve spise. Žalobce nemohl být dotčen ani na svém právu na informace, neboť jeho žádost byla zákonem předpokládaným způsobem vyřízena. Krajský soud proto uzavřel, že neshledal, že by žalovaná byla nečinná.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně se žalobce (dále též "stěžovatel“) bránil kasační stížností ze dne 8. 9. 2008, podanou z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.“), kterou napadl výrok č. I. rozsudku, přičemž uvedl, že podrobnější důvody kasační stížnosti budou doplněny ve lhůtě jednoho měsíce od doručení usnesení soudu, kterým k tomu bude ve smyslu § 106 odst. 3 s. ř. s. vyzván. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 22. 12. 2008, č. j. 4 Ans 13/2008 - 44, kasační stížnost odmítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel i přes výzvu krajského soudu kasační stížnost nedoplnil, a tato nadále nesplňuje náležitosti předepsané v § 106 odst. 1 ve spojení s § 103 odst. 1 a § 37 odst. 5 s. ř. s. Stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího správního soudu o odmítnutí kasační stížnosti ústavní stížností ze dne 26. 2. 2009. Uvedl, že na základě výzvy krajského soudu kasační stížnost řádně doplnil podáním ze dne 16. 10. 2008, doručeným dne 17. 10. 2008 na elektronickou podatelnu Krajského soudu v Brně a opatřeným zaručeným elektronickým podpisem, přičemž ze strany Krajského soudu v Brně bylo stěžovateli doručení předmětného podání téhož dne potvrzeno e-mailem. Ústavní soud nálezem ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. III. ÚS 459/09, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2008, č. j. 4 Ans 13/2008 - 44, zrušil pro porušení práva stěžovatele na soudní ochranu, zakotveného v čl. 36 Listiny. Dospěl k závěru, že stěžovatel svoji kasační stížnost řádně doplnil, avšak Krajský soud v Brně předmětnou zásilku nezaložil do spisu. Nebylo by spravedlivé, aby tento nedostatek v činnosti soudu šel k tíži stěžovatele. Věc byla následně vrácena Nejvyššímu správnímu soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí o kasační stížnosti.

V doplnění kasační stížnosti ze dne 16. 10. 2008 stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zdůraznil, že se nemůže ztotožnit s argumentací krajského soudu, neboť jeho žádost o poskytnutí informací zcela jednoznačně směřovala vůči žalované jako povinnému subjektu, a nikoliv vůči kraji jako územnímu samosprávnému celku. Následně zopakoval svoji argumentaci ze žaloby, týkající se ustanovení § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím ve spojení s § 1 odst. 3 zákona o krajích. V daném případě byl stěžovatelem osloven orgán územně samosprávného celku jako povinný subjekt, který s požadovanou informací prokazatelně pracoval, a tudíž má požadovanou informaci k dispozici. Informace poskytnutá stěžovateli jiným povinným subjektem, než který byl osloven a který s informací pracuje, je podle stěžovatele v konečném důsledku informací toliko zprostředkovanou, což může mít za následek její zbytečné zkreslení. Zejména však nebyl podle stěžovatele ke zvolenému způsobu vyřizování žádosti o poskytnutí informací žádný zákonný důvod, neboť znění § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím po novelizaci zákonem č. 61/2006 Sb. je jednoznačné. Poukázal též na důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 61/2006 Sb. Argumentoval dále, že i když se z hlediska povinného subjektu může jevit praktické, aby na žádost odpověděl někdo jiný, je reálně možné, že např. informace známé jen hejtmanovi nebo radě kraje nemusí být známy zastupitelstvu nebo krajskému úřadu. Orgány územního samosprávného celku jednají odděleně a mají zákonem svěřeny odlišné pravomoci.

Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a že stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.

Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen. Podle písm. b) téhož ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené Podle ustanovení písm. d) téhož ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené

Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že .

Stěžejní námitka stěžovatele spočívá v jeho přesvědčení, že vzhledem k tomu, že jeho žádost o poskytnutí informací byla směřována k žalované jako povinnému subjektu, a nikoli ke KÚ JMK, byla ji povinna vyřídit přímo žalovaná (která však ve věci zůstala nečinná), a nikoli KÚ JMK (který žádost vyřídil namísto žalované). Stěžovatel svůj právní názor opírá o ustanovení § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, podle něhož , ve spojení s ustanovením § 1 odst. 3 věty první zákona o krajích, podle něhož Dovozuje, že povinnými orgány ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím jsou nejen územní samosprávné celky (jako takové), ale i jejich jednotlivé orgány, mimo jiné rada kraje. V daném případě byl stěžovatelem osloven orgán územního samosprávného celku, který s požadovanou informací prokazatelně pracoval, a tudíž má požadovanou informaci k dispozici, přičemž informace poskytnutá jiným povinným subjektem je informací toliko zprostředkovanou, popř. zbytečně zkreslenou. Nadto je reálně možné, že např. informace známé jen radě kraje nemusí být známy krajskému úřadu, jelikož orgány územního samosprávného celku jednají odděleně a mají zákonem svěřeny odlišné pravomoci.

Nejvyšší správní soud neshledal tuto námitku důvodnou. Při jejím posouzení bylo nejprve nutné vypořádat se s otázkou, zda poskytnutí informací bylo provedeno v rámci samostatné či přenesené působnosti kraje. Zde je třeba poukázat na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 56/2006 - 45 (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná z: <www.nssoud.cz>): Ohledně rozhraničení samostatné a přenesené působnosti kraje lze poukázat na konstantní judikaturu zdejšího soudu, mimo právě citovaného rozhodnutí například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2008, č. j. 4 As 23/2007 - 76, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 12. 2007, č. j. 4 As 48/2007 - 80, v nichž zdejší soud vyložil, že

V projednávané věci je nepochybné, že poskytnutí informací na základě žádosti stěžovatele ze dne 6. 10. 2007 bylo provedeno v rámci samostatné působnosti Jihomoravského kraje. To vyplývá z ustanovení § 4 zákona o krajích, podle něhož , přičemž problematiku výroků paní Ing. arch. A. P., radní Jihomoravského kraje, ohledně podnětů a stížností občanských sdružení do Bruselu a jejich vlivu na čerpání financí z Evropské investiční banky a OP Doprava v návaznosti na výstavbu rychlostní komunikace R43 nelze podřadit žádnému zákonnému vymezení přenesené působnosti kraje, zejména přenesené působnosti kraje ve věcech územního plánování ve smyslu § 5 odst. 2 či § 7 stavebního zákona). K jednoznačnému závěru o podřazení poskytování informací v této věci samostatné působnosti kraje ostatně dospěl rovněž krajský soud, přičemž stěžovatel tento závěr nijak nezpochybňoval.

Poté, co zdejší soud dospěl k závěru, že poskytování informací v této věci bylo prováděno v rámci samostatné působnosti kraje, obrátil svoji pozornost k otázce, zda žádost stěžovatele o poskytnutí informací byl oprávněn vyřídit KÚ JMK namísto žalované či zda bylo nutné, aby se žádostí zabývala a odpověděla na ni přímo žalovaná jako povinný subjekt stěžovatelem oslovený. Nejvyšší správní soud se po důkladném zvážení věci přiklonil k prvnímu z uvedených právních názorů, tedy že žalovaná nepochybila, a nelze jí tedy vytýkat, že zůstala nečinná, pokud žádost stěžovatele o poskytnutí informací byla namísto ní vyřízena a zodpovězena KÚ JMK.

Zdejší soud přitom vyšel zejména ze specifik samostatné působnosti kraje. Zohlednil, že zatímco přenesená působnost je zásadně vykonávána , samostatná působnost náleží jako takovému. To vyplývá mimo jiné z ustanovení § 29 odst. 1 zákona o krajích, podle něhož , ve srovnání s § 14 odst. 1 téhož zákona, podle něhož [srov. ustanovení § 7, § 35 a § 61 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů]. Zatímco předmětem přenesené působnosti je výkon státní správy, který je státem toliko "přenášen“ na kraje, resp. jejich jednotlivé orgány, v případě samostatné působnosti se jedná o krajskou samosprávu, samosprávnou působnost kraje jako veřejnoprávní , vykonávanou vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, v jejímž rámci kraj (prostřednictvím svých orgánů) realizuje své právo na autonomní správu vlastních záležitostí. Zatímco v případě přenesené působnosti se jedná toliko o státní správy, působnost samostatná je výrazem veřejné správy, tedy jejího přenosu na jiný subjekt než stát (HENDRYCH, D. a kol. . 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 158.). Právo na samosprávu jako esenciální náležitost demokratického právního státu je přitom garantováno na úrovni ústavního řádu České republiky, zejména normy čl. 100 odst. 1 věty první Ústavy České republiky (ústavního zákona č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších ústavních předpisů, dále jen "Ústava“), podle něhož , jakož i čl. 8 Ústavy, podle kterého Shora uvedené rozlišení samostatné a přenesené působnosti odpovídá též čl. 105 Ústavy, podle něhož

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že To vyplývá mimo jiné z ustanovení § 94 odst. 1 věty první zákona o krajích, podle kterého Poukázat lze dále na ustanovení § 20 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím , podle něhož . je rovněž ustanovení § 66 věty první zákona o krajích, podle kterého , jakož i § 59 odst. 3 zákona o krajích, podle něhož

Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit argumentaci stěžovatele, že povinnými orgány ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím při poskytování informace spadající do samostatné působnosti nejsou územní samosprávné celky jako takové, ale přímo jejich jednotlivé orgány, mimo jiné rada kraje. K tomuto závěru přispívá rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 12. 2007, č. j. 4 As 48/2007 - 80, v němž se zdejší soud vyjádřil, že (ve smyslu § 16 odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném do 22. 3. 2006). Rovněž lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2007, č. j. 2 As 12/2007 - 79, v němž zdejší soud zdůraznil. že

Na závěru o oprávněnosti krajského úřadu vyřídit žádost o poskytnutí informace v samostatné působnosti kraje namísto osloveného orgánu kraje nic nemění ani stěžovatelem namítaná možnost, že požadované informace má k dispozici toliko oslovený orgán kraje, popř. že snad poskytnutím informací krajským úřadem namísto rady kraje může dojít k jejich zkreslení či poskytnutí pouze těch informací, které má sám krajský úřad k dispozici. Nelze než konstatovat, že v případě, že je žádost o poskytnutí informace ve smyslu § 94 odst. 1 zákona o krajích, popř. § 66 téhož zákona vyřizována krajským úřadem, je nutné, aby krajský úřad při vyřizování žádosti úzce spolupracoval s ostatními orgány kraje a poskytl rovněž tytéž informace, které mají tyto orgány k dispozici. Takové řešení bude naopak zpravidla efektivnější a pro žadatele příznivější, než by tomu bylo v případě poskytování informací výhradně osloveným orgánem kraje, a to jak po stránce obsahového vyřízení žádosti, tak i s ohledem na potřebu dodržování zákonných lhůt (srov. podrobnější rozbor Ministerstva vnitra . Praha, 10. 12. 2007. s. 21 - 24. Dostupná z: <http://aplikace.mvcr.cz>). Tímto řešením proto nemůže dojít ani k ohrožení ústavně zaručeného práva na informace ve smyslu čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny, které bylo blíže vymezeno například v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2003, č. j. 5 A 119/2001 - 38, publikován pod č. 74/2004 Sb. NSS, nebo rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2009, č. j. 1 As 29/2009 - 59.

Nejvyšší správní soud je nucen označit za irelevantní argumentaci stěžovatele zněním ustanovení § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informací, před novelizací zákonem č. 61/2006 Sb., tedy ve znění účinném do 22. 3. 2006, když podle tehdejší úpravy platilo, že Změna na aktuální znění tohoto ustanovení, tedy že , byla motivována toliko zájmem na zpřesnění právní úpravy, mimo jiné v důsledku posunutého chápání pojmu "orgány územní samosprávy“ v původním znění zákona, když v důvodové zprávě k původnímu znění ustanovení § 2 odst. 1 (sněmovní tisk 16/0, 3. volební období, 1998 - 2002, všechny zde uváděné důvodové zprávy dostupné z: <http://www.psp.cz>; v návrhu jako § 1 odst. 1) se uvádí, že

Podle důvodové zprávy k návrhu na vydání zákona č. 61/2006 Sb. (sněmovní tisk 991/0, 4. volební období, 2002 - 2006) (ustanovení § 2 odst. 1) (tj. zpravidla krajský úřad). Odkaz na důvodovou zprávu prováděný stěžovatelem je pak rovněž nutno označit za irelevantní a navíc nepřesný, když stěžovatelem citovaný úryvek [], nebyl součástí důvodové zprávy k návrhu novely zákonem č. 61/2006 Sb., jak uvádí stěžovatel, nýbrž k prapůvodnímu návrhu zákona o svobodném přístupu k informacím, předloženému skupinou senátorů (sněmovní tisk 1998/5/0, 3. volební období, 1998 - 2002), který však byl v průběhu legislativního procesu významně modifikován a nahrazen výše citovaným sněmovním tiskem 16/0. Mimoto nelze než konstatovat, že na shora prováděné úvahy nemá stěžovatelem citovaný úryvek žádný vliv.

Výše uvedený závěr konečně nijak nekoliduje ani s právní úpravou směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/98/ES ze dne 17. listopadu 2003 o opakovaném použití informací veřejného sektoru, která byla do českého práva provedena zejména právě zákonem o svobodném přístupu k informacím ( novelou zákonem č. 61/2006 Sb.), která v čl. 2 bodě 1 , přičemž "regionálními orgány“ nejsou myšleny jejich jednotlivé orgány, nýbrž vyšší územní samosprávné celky v pojetí českého práva jako takové, o čemž svědčí i pojmy užité v jiných jazykových verzích směrnice (, , ).

Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, jakož i veškeré spisové dokumentace k závěru, že nebyly naplněny tvrzené důvody podání kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., za použití ustanovení § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.

O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s ustanovením § 120 s. ř. s. tak, že vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady řízení nevznikly, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.