Vydání 1/2015

Stavební úřad Městského úřadu Postoloprty (dále jen "stavební úřad") vydal dne 11. 10. 2011 rozhodnutí, kterým bylo žalobkyni podle § 139 odst. 1 stavebního zákona z roku 2006 nařízeno provedení udržovacích prací na stavbě zdi na pozemku p. č. 283 v katastrálním území Postoloprty.

Žalobkyně proti uvedenému rozhodnutí stavebního úřadu podala odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 2. 2012 zamítl.

Žalobkyně podala žalobu u Krajského soudu v Ústí nad Labem, ve které uvedla, že stavební úřad nezjistil, kdo je majitelem stavby. Stavební úřad nařídil žalobkyni splnění povinnosti, kterou má výhradně vlastník stavby, ačkoli věděl, že žalobkyně vlastníkem stavby není. Rozhoduje-li správní orgán v oblastech, kde je mu dána zákonem možnost úsudku, jak je tomu v případě § 142 odst. 4 stavebního zákona z roku 2006, je nutné legitimitu tohoto úsudku podepřít relevantními důkazními prostředky a z nich vyvodit právní závěry. Právo úsudku tak není možné zaměnit za ničím nevázanou volnou úvahu. Stavební úřad usoudil, že žalobkyně je vlastníkem stavby. Stavební úřad však neměl pravomoc rozhodnout o vlastnictví. Stejně tak nemohl svůj úsudek opřít o skutečnost, že žalobkyně nepodala žalobu k obecnému soudu o určení vlastnictví ke stavbě. Dále žalobkyně poukázala na § 135 a § 139 odst. 1 stavebního zákona z roku 2006 a argumentaci, kterou užil pro své rozhodnutí stavební úřad. Majitelka sousedního pozemku prohlásila, že není vlastníkem stavby, a tím jí podle rozhodnutí stavebního úřadu nevznikla povinnost udržovací práce provést. Samotné prohlášení o vlastnictví však nemělo samo o sobě právní relevanci. Každá nemovitost totiž má svého vlastníka. Nebyla-li existující stavba zapsána v katastru nemovitostí a současně se k vlastnictví k takové stavbě vlastník nehlásil, nebylo možné nařídit provedení udržovacích prací žalobkyni, o které se stavební úřad domníval, že vlastníkem stavby je, aniž by vlastnictví prokázal. Z rozhodnutí stavebního úřadu nebylo především přesvědčivě zřejmé, co ho nakonec vedlo k nařízení udržovacích prací právě žalobkyni a ne majitelce sousedního pozemku. Správní orgán je odpovědný za řádně zjištěný skutkový stav. Žalobkyně nemohla nést důsledky toho, že stavební úřad skutkový stav nezjistil. Již v odvolání žalobkyně argumentovala nízkou hodnotou důkazních prostředků, zejména namítala neexistenci zákonné normy s označením "". Stejně tak bylo nutné dedukovat, který konkrétní předpis měl stavební úřad na mysli, když ve svém rozhodnutí použil termín "" s platností v letech 1918 až 1950. Také použití pojmu "" nedokládalo, o které konkrétní mapy šlo a která skutečnost z nich zjištěná vedla stavební úřad k jeho závěru. Stavební úřad pro podepření správnosti svého úsudku použil vytyčovací náčrt ze dne 29. 6. 2011. Podle tohoto náčrtu měl stavební úřad za to, že se stavba nacházela na pozemku žalobkyně. V průběhu měření se zmocněný zástupce žalobkyně vyjádřil k okolnostem měření nesouhlasně, konkrétně namítl přesnost měření. Byla-li totiž přesnost měření stanovena na cca 30 cm a tloušťka stavby je 20 až 30 cm, nebylo možno měřením zjistit, zda se zeď skutečně nachází na pozemku žalobkyně nebo na pozemku vedlejším. Provedené měření nemohlo být relevantním důkazem pro konstatování stavebního úřadu, že stavba je umístěna na pozemku žalobkyně. V tomto směru odkázala žalobkyně na § 19a zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon)^*). Stavební úřad nepostupoval podle zásady nestranného přístupu. Žalobkyně měla za to, že povinnost, která jí byla uložena, měla být naopak uložena majitelce sousedního pozemku, které se jako jediné technický stav dotčené stavby týkal. Navíc jen ze sousedního pozemku lze udržovací práce provést. Vzhledem k napjatosti vztahů mezi žalobkyní a majitelkou sousedního pozemku budou v souvislosti s nařízením udržovacích prací založeny další spory. Také z těchto důvodů měl stavební úřad nařídit provedení udržovacích prací majitelce sousedního pozemku, protože by tak těmto sporům předešel. Stavební úřad nepostupoval podle zásady předvídatelnosti rozhodnutí, a tak porušil zásadu legitimního očekávání.

Žalovaný ve svém vyjádření popsal dosavadní průběh řízení a uvedl, že žalobkyně ve správním řízení neoznačila podle § 52 správního řádu žádný podklad na podporu svého tvrzení, aby prokázala, že není vlastníkem předmětné stavby. Z odůvodnění stavebního úřadu bylo naprosto zřejmé, že stavební úřad předně vycházel z předání vytyčené vlastnické hranice, kterého se zúčastnil a z vytyčovacího náčrtu ze dne 29. 6. 2011. Těmito podklady bylo dle žalovaného prokázáno, že se předmětná stavba nachází na pozemku žalobkyně. Stavební úřad dále prověřoval i domněnku žalobkyně, že předmětná zeď je pozůstatkem hospodářské stavby, která se měla kdysi údajně nacházet na pozemku p. č. 289 ve vlastnictví majitelky sousedního pozemku. Z dostupných podkladů uložených v archivu stavebního úřadu však stavební úřad zjistil, že pozemek p. č. 289 byl vždy veden pouze jako zahrada bez jakýchkoliv staveb. Ve svých závěrech stavební úřad rovněž vycházel ze skutečnosti, že pozemek žalobkyně má odlišnou výšku úrovně terénu, a tudíž předmětná zeď sloužila jako opěrná zeď proti sesutí zeminy z pozemku p. č. 283. Na základě uvedeného stavební úřad usoudil, že vlastníkem stavby je žalobkyně, s čímž se žalovaný ztotožnil.

V replice žalobkyně zopakovala svá dosavadní tvrzení a poukázala na to, že stavební úřad ve svém úsudku ve věci vlastnictví stavby vycházel z "". K tomu žalobkyně uvedla, že z napadeného správního rozhodnutí není nikterak zřejmé, o jaké konkrétní listinné podklady šlo.

Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu zamítl.