Vydání 5/2009

Krajský úřad kraje Vysočina, odbor územního plánování a stavebního řádu, dne 13. 7. 2004 zamítl odvolání žalobců a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Brtnice, odboru stavebního úřadu, ze dne 17. 3. 2004, jímž bylo žalobcům nařízeno odstranění stavby oplocení mezi pozemky postavené bez stavebního povolení.

Proti tomuto rozhodnutí brojili žalobci žalobou, kterou Krajský soud v Brně dne 5. 12. 2006 zamítl. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud především konstatoval, že neshledal opodstatněnou zásadní žalobní námitku ohledně nezákonnosti podmínky stavebního úřadu pro vyhovění žádosti žalobců o stavební povolení na drobnou stavbu oplocení, kterou je předložení pravomocného rozhodnutí soudu týkající se nelegálně vybudovaných staveb na jejich pozemku. Je skutečností, že řízení ohledně žádosti o stavební povolení ze dne 15. 7. 2002 na stavbu plotu bylo rozhodnutím stavebního úřadu přerušeno podle § 29 odst. 1 správního řádu (č. 71/1967 Sb.) z toho důvodu, že uvedenou žádost je třeba doplnit o pravomocné soudní rozhodnutí o odstranění chat, odpadních jímek a stávajícího oplocení, bez něhož nelze vést sloučené územní a stavební řízení. Ve správním řízení, jehož výsledkem bylo vydání napadených rozhodnutí [odstranění nepovolené stavby podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona], však nelze úspěšně namítat tvrzené vady týkající se vydání stavebního povolení. Důvodná není ani žalobní námitka, že se správní orgány odpovědně nezabývaly důkazy, které navrhovali žalobci k prokázání bezprostřední a opakující se hrozby neoprávněných zásahů do jejich vlastnických práv. Z obsahu připojených spisů zcela jednoznačně vyplývá, že žalobci popsaný nedobrý vztah s manžely D., Jaroslavou K. a Janem L., kteří mají neoprávněně užívat jim vlastnicky patřící pozemek, trvá dlouhodobě. Rozhodně se tedy nejedná o bezprostřední zásah do jimi tvrzeného vlastnického práva k uvedenému pozemku. Jelikož správní orgány oprávněně vyhodnotily, že jednání žalobců nemůže spadat pod režim ustanovení § 6 občanského zákoníku, nezabývaly se důvodně ani jejich dalšími důkazními návrhy, které směřovaly k tvrzeným opakovaným zásahům do jejich vlastnického práva. Opodstatnění postrádá podle krajského soudu i žalobní námitka, že bylo rozhodnuto o odstranění drátěného ohrazení a nikoliv stavby, jak nesprávně a v rozporu se skutečným stavem věci označil správní orgán provizorní ochranné drátěné ohrazení vybudované výlučně na pozemku žalobců, a nikoliv na hranici mezi pozemky. Správní orgány dovodily oprávněně, že stavba oplocení je drobnou stavbou ve smyslu § 139b odst. 8 písm. b) stavebního zákona. Otázka, zda tato drobná stavba je vybudována výlučně na pozemku žalobců či na hranici mezi uvedenými pozemky, není v řízení podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona podstatná. Krajský soud rovněž neshledal důvodnou námitku žalobců, že pokud správní orgán nereagoval na jejich podání ze dne 18. 8. 2003, založil zákonnou fikci souhlasu s vybudováním oplocení na základě tohoto nového ohlášení. Je skutečností, že žalobci adresovali stavebnímu úřadu přípis označený jako ze dne 17. 8. 2003. Předmětné podání ovšem nelze označit v žádném případě za ohlášení stavebnímu úřadu ve smyslu § 55 odst. 2 stavebního zákona. Žalobcům bylo známo, že ohledně předmětné stavby probíhá správní řízení o vydání stavebního povolení zahájené na základě jejich žádosti ze dne 15. 7. 2002, která následovala po ohlášení předmětné drobné stavby a sdělení stavebního úřadu, že ji lze provést jen na základě stavebního povolení. Písemnost ze dne 18. 8. 2003 proto nemohla mít charakter ohlášení stavebnímu úřadu a nereagování na tento přípis nemělo za následek legální provedení drobné stavby ve smyslu § 57 odst. 2 stavebního zákona.

Uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně napadli žalobci (stěžovatelé) kasační stížností, v níž zejména namítali, že krajský soud při posuzování věci nevážil existenci bezprostřední souvislosti mezi šikanózním jednáním správního orgánu a mezi napadeným rozhodnutím o povinnosti odstranit oplocení, které svépomocně vybudovali proti nikoliv dlouhodobě trvajícím, ale proti bezprostředně hrozícím útokům proti jejich majetku a životnímu prostředí podle § 6 občanského zákoníku. Šikanózní jednání spočívá v kategorickém a neodůvodněném vyžadování neexistujícího pravomocného soudního rozhodnutí v občanskoprávním sporu o odstranění staveb chat, jež probíhá mezi nimi na straně jedné a manžely D. a Jaroslavou K. na straně druhé, a to jako podmínky pro vydání stavebního povolení na oplocení. V důsledku tohoto postupu krajského soudu je i tímto soudem vadně vykládáno ustanovení § 6 občanského zákoníku. Krajský soud nesprávně posoudil správního orgánu, který nejdříve odmítl jako nepostačující ohlášení drobné stavby, aby posléze zcela nedůvodně požadoval předložení neexistujícího pravomocného rozhodnutí soudu v občanskoprávním sporu a následně nesplnění nemožné podmínky vzal za základ nezákonného rozhodnutí o povinnosti odstranit vybudované provizorní oplocení. Od okamžiku vybudování tohoto oplocení až do nezákonného nařízení jeho odstranění již uvedení pachatelé nepokračovali v zásazích proti jejich majetku a v nedovoleném umisťování a skladování odpadků na jejich pozemku. To vše svědčí o zcela přiměřeném odvracení bezprostředně hrozícího zásahu do jejich práv. Krajský soud vůbec nerozlišoval mezi dvanáct let trvajícím občanskoprávním sporem o odstranění chat z pozemku a mezi pácháním přestupkového jednání vlastníky těchto chat ačkoliv tyto přestupky již byly řešeny. Bez jakéhokoliv úspěchu už stěžovatelé brojili proti popsanému šikanóznímu jednání obou správních orgánů, namítali i zjevnou podjatost, zejména odvolacího správního orgánu, jehož zaměstnanci odmítali vzít při rozhodování v úvahu, že vlastníci chat, které jsou umístěny na jejich pozemku, páchají přestupky proti jejich majetku. Správní orgány jim tak bezdůvodně upíraly právo svépomoci.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.