Vydání 4/2015

Městský úřad Klatovy (dále jen „orgán I. stupně“) vydal dne 27. 7. 2012 rozhodnutí, kterým výrokem I., podle § 129 odst. 3 a § 115 stavebního zákona z roku 2006 a § 5 a § 6 vyhlášky č. 526/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona ve věcech stavebního řádu, dodatečně povolil terénní úpravy spočívající v rozdělení stávající vodní plochy Švihov na dvě části (na část na pozemku č. 714/6 v k. ú. Švihov u Klatov, vodní plocha o výměře 427 m2, a na část na pozemku č. 714/2 v k. ú. Švihov u Klatov, vodní plocha o výměře 265 m2), a to částí pozemku č. 714/5 v k. ú. Švihov u Klatov, zahrady o výměře 953 m2. Výrokem II. byly stanoveny podmínky pro dokončení provedené terénní úpravy a výrokem III. „“.

Žalobkyně podaly proti uvedenému rozhodnutí odvolání, které žalovaný svým rozhodnutím ze dne 26. 11. 2012 (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl a rozhodnutí I. stupně potvrdil. Žalobkyně rozhodnutí žalovaného následně napadly žalobou.

Ve zmiňovaném rozhodnutí orgán I. stupně dle žalobkyň dodatečně povolil terénní úpravy nikoliv v celém jejich rozsahu, jak byly povoleny v roce 2006 a jak je následně stavebník provedl, ale pouze jejich část spočívající v rozdělení původní vodní plochy. O dodatečném povolení ostatních terénních úprav spočívajících ve zvýšení okolního terénu a jeho vyrovnání a pravděpodobně též zmenšení zbývající vodní plochy orgán I. stupně ani žalovaný nerozhodli. Správní rozhodnutí bylo opět vydáno v rozporu se stavebními a správními předpisy, jelikož projednávaná stavba zásadně mění vodní poměry v území tak, že tyto nepřiměřeným způsobem zasahují do okolních pozemků a na stavbách na nich postavených působí škody, a správní řízení, které orgán I. stupně o věci vedl, opět trpělo zásadními a nezhojitelnými vadami, kterými byly poškozeny žalobkyně na jejich procesních právech, neboť jim byla odepřena možnost účinně hájit svá hmotná i procesní práva a oprávněné zájmy. Kromě toho řízení trpí i neúměrnými průtahy, neboť o stavbě se jedná již sedmým rokem, po kteroužto dobu žalobkyně nemají právní jistotu o ochraně svých vlastnických práv před neoprávněným zásahem do nich a o správnosti a zákonnosti rozhodování správních orgánů.

Žalobkyně dále namítaly, že správní řízení trpí procesními nedostatky, jež v něm způsobují neúměrně průtahy. Při nich měl orgán I. stupně oporu v žalovaném. V řízení byl často bezdůvodně nečinný a žalovaný jej v této nečinnosti podporoval prodlužováním lhůty k rozhodnutí. Jeho nečinnost ukončil až Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. 3. 2012, čj. 30 A 10/2011-52. Procesním nedostatkem je i úsilí správních orgánů vyloučit z řízení všechny ty osoby, jichž či jejichž vlastnictví se předmětné terénní úpravy nebo jevy těmito terénními úpravami následně vyvolané mohou nepříznivě dotknout, případně je mohou poškodit v jejich právech a oprávněných zájmech. V původním řízení vyloučil z účasti na řízení všechny ty ze sousedů, kteří mají své nemovitosti situované spádově od místa terénních úprav a kteří mají oprávněný zájem na tom, aby v případě zmenšení retenční kapacity rybníka bylo dostatečně zajištěno odvádění těch vod, které při déletrvajících deštích, při rychlém tání sněhu a při průtržích již nebude schopna pojmout zbytková nádržka na pozemku žalobkyně a), která je třetinovým torzem původní retenční nádrže. Žalobkyně b), c) a d) proto správní orgán I. stupně vyloučil z původního řízení a jeho rozhodnutí žalovaný v odvolacím řízení potvrdil. Zrušil je teprve až k žalobě žalobkyně c) Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 57 Ca 15/2006. Po dobu vyloučení tyto žalobkyně nemohly uplatňovat svá procesní práva a hájit v řízení své oprávněné zájmy. Žalobkyně dále uvedly, že řízení trpí dalšími nedostatky, které mohly mít za následek nezákonnost rozhodnutí. Nedostatkem je hrubé porušení právní normy, zejména § 4 odstavce 3 a 4, a § 51 odst. 2 správního řádu z roku 2004 tím, že správní orgán prováděl dokazování, aniž by o něm žalobkyně předem vyrozuměl, takže ty pak neměly možnost vyjádřit se ke všemu, co za řízení vyšlo najevo a vykonat v plném rozsahu právo na uplatnění námitek k ochraně jejich práv a oprávněných zájmů. Orgán I. stupně totiž doposud neprovedl ohledání na místě, ač jej nařídil jako úkon, který je nezbytný pro správnost jeho rozhodnutí. Správní orgán přípisem ze dne 2. 6. 2010 oznámil účastníkům zahájení řízení, pozval je k ústnímu jednání na den 1. 7. 2010 a spojil je s ohledáním na místě. Provedl ale pouze ústní jednání a od ohledání na místě upustil. A upustil od něho pouze proto, že zúčastněný ostatním účastníkům řízení zakázal vstup na své pozemky, a tím tedy i přístup k projednávané stavbě. Přestože žalobkyně navrhovaly, aby správní orgán I. stupně zúčastněného poučil o jeho povinnosti ohledání stavby strpět, případně si k provedení tohoto úkonu mohl vynutit ke stavbě přístup podle § 173 odst. 1 stavebního zákona z roku 2006, úřední osoby jevily naprostý nedostatek odvahy k tomuto postupu a zúčastněnému, který závažným způsobem ztížil postup v řízení, se submisivně podřídily a ani ústní jednání neprovedly na místě projednávané stavby, kam bylo svoláno, ale na veřejné komunikaci před vchodem k domu zúčastněného, odkud na projednávanou stavbu není žádný výhled. Po skončení ústního jednání úřední osoby navštívily zúčastněného v jeho nemovitosti bez účasti ostatních účastníků řízení a setrvaly v návštěvě přibližně jednu hodinu. Do spisu o této návštěvě učinily namísto protokolu „“, v němž je uvedeno, že správní orgán pořídil blíže neurčenou fotodokumentaci projednávané stavby. Fotografie ve spisu ale nedokazují soulad projednávané stavby s předloženou dokumentací. Správní orgán I. stupně provedl důkaz postupem, který je v rozporu s § 51 odst. 2 správního řádu z roku 2004, a žalobkyně proto mají důvodné podezření, že žadatelem předložená dokumentace nezachycuje to, jak jsou předmětné terénní úpravy skutečně provedeny. Žalobkyně konstatovaly, že se na základě svých dobrých znalostí místních poměrů důvodně domnívají, že provedené terénní úpravy mají negativní vliv na jejich rodinné domy, čímž jsou dotčené ve svých hmotných právech. Žalobkyně totiž mají důvodnou obavu z toho, že zmenšením plochy rybníka na pozemcích č. 714/2 a č. 714/6 o dvě třetiny její původní rozlohy se významně snížila jeho schopnost absorbovat dešťové vody v období každoročních letních přívalových srážek a jarních tání. V důsledku tak výrazného zmenšení objemu nádrže rybníka významně stoupla hladina spodní vody až na povrch, protože nemá dostatek místa ke koncentraci do příliš malé nádrže v ponechaném zbytku rybníka, a negativně tím ovlivňuje základy a nosné konstrukce jejich rodinných domů. Ty byly postavené již v době existence tohoto rybníku a před terénními úpravami. Jestliže po celou dobu existence jejich domů zde rybník sloužil jako protipovodňová ochrana proti dešťovým srážkám, základy domů nemusely být opatřeny žádnými zvláštními izolacemi protipovodňovými ani proti zemní vlhkosti. Proto je v zájmu nemovitostí žalobkyň a jejich práva na nerušené užívání, aby vlivem stavební činnosti v jejich sousedství nedošlo k výraznému zhoršení vodních poměrů. Obavy žalobkyň zde plynou z nebezpečí následného vzedmutí hladiny svrchní vrstvy spodních vod po přívalových deštích nad obvyklou úroveň, která byla před projednávanou stavbou, a jejich vliv na stavební konstrukce jejich rodinných domů a jejich nerušené užívání.

Žalobkyně uzavřely, že napadené rozhodnutí i rozhodnutí I. stupně jsou postižena věcnými vadami, pro něž je nezbytné zrušit je jako nezákonné a dále tvrdily, že správní orgán provedl i neobjektivní zjištění stavu věci v rozporu s § 3 téhož zákona. Napadeným rozhodnutím ve spojení s rozhodnutím správního orgánu I. stupně byly žalobkyně poškozeny na svých hmotných právech a v řízení byly poškozeny rovněž i na právech procesních.

Ve svém vyjádření k žalobě navrhl žalovaný její zamítnutí. Uvedl, že projektová dokumentace, která byla předložena v řízení o dodatečném povolení terénních úprav, řeší provedené terénní úpravy jako celek a jako celek byly také dodatečně povoleny. Orgán I. stupně rozhodoval o žádosti, která mu byla předložena, a neshledal rozpory dokumentace a skutečného provedení terénních úprav. V replice k vyjádření žalovaného žalobkyně uvedly mimo jiné k tvrzení žalovaného, že „ [orgán I. stupně] “, že orgán I. stupně jim odepřel možnost, aby se seznámily se skutečným provedením terénních úprav a aby pak mohly v řízení vykonat své právo vyjádřit se ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, a případně vykonat své právo uplatnit v řízení námitky na ochranu svých práv a oprávněných zájmů. Odepření výkonu tohoto práva je nedostatkem řízení, v jehož důsledku je správní rozhodnutí nepřezkoumatelné. Odepření účasti na ohledání terénních úprav žalobkyním ze strany orgánu I. stupně žalovaný obhajuje nesprávným výkladem zákona. Ustanovení § 172 stavebního zákona z roku 2006 nijak neupravuje práva vlastníků pozemků a staveb, stanovuje jen případy, kdy se úřední osoby stávají oprávněnými vstupovat na cizí pozemky a do staveb, a způsoby, jakými to musí učinit. Ustanovení tohoto paragrafu, konkrétně v jeho pátém odstavci, dokonce umožňuje postihnout vlastníka pozemku a stavby za bránění oprávněnému vstupu. Vlastníci pozemků a staveb jsou naopak podle § 54 odst. 1 správního řádu z roku 2004 povinni strpět ohledání jejich pozemků a staveb, jsou-li předmětem správního řízení. V řízení o dodatečné povolení předmětných terénních úprav bylo nařízeno ústní jednání spolu s ohledáním na místě na den 1. 7. 2010. Ústní jednání správní orgán I. stupně uznal za nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků a ohledání uznal za vhodné ke zjištění stavu věci. Správní orgán I. stupně proto nesměl provést ohledání předmětných terénních úprav jen za účasti žadatele, protože tím porušil rovnost v procesním postavení jeho a žalobkyň. Pokud takové ohledání provedl, nelze jej použít k důkazu pro jeho nesoulad s požadavky § 51 odst. 1 správního řádu z roku 2004.

Krajský soud v Plzni rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.