Vydání 6/2013

(...) Dle § 129 odst. 3 stavebního zákona z roku 2006 "[u] "

V § 111 až § 115 citovaného zákona je upraven postup při řízení o povolení stavby (před její realizací). Byť k těmto ustanovením systematicky i logicky náležejí i § 109 (okruh účastníků stavebního řízení) a § 110 téhož zákona (náležitosti žádosti o stavební povolení), jejich použití v řízení o dodatečném povolení stavby zákon výslovně nepředepisuje.

V této souvislosti však nelze přehlížet skutečnost, že na § 110 stavebního zákona z roku 2006 ustanovení o dodatečném povolení stavby odkazují svým textem, pokud stanoví, že stavbu lze dodatečně povolit, pokud stavebník nebo vlastník požádá o její dodatečné povolení a předloží podklady ve stejném rozsahu jako k žádosti o stavební povolení. Jediným v § 129 odst. 3 stavebního zákona z roku 2006 neodkázaným ustanovením týkajícím se řízení o povolení stavby tak zůstává § 109 citovaného zákona o okruhu účastníků řízení.

Krajský soud se proto zabýval otázkou, zda z účelu a smyslu vzájemného vztahu a srovnání stavebního řízení s řízením o dodatečném povolení stavby plyne taková odlišnost, ze které by bylo možno usuzovat na úmysl zákonodárce odlišit okruh účastníků v řízení o dodatečném povolení stavby od okruhu účastníků v řízení stavebním, či zda se naopak jedná o pouhou legislativní nedůslednost, která se v právu ČR vyskytuje nezřídka.

Z § 129 odst. 3 citovaného zákona zřetelně vyplývá, že jeho účelem a smyslem je umožnit stavebníkovi "" stavbu postavenou bez stavebního povolení či v rozporu s ním, ovšem jen za situace, kdy stavebník dodrží stejné podmínky, které jsou vyžadovány po účastníku řádného stavebního řízení. Jedinou odlišností mezi stavebním řízením a řízením o dodatečném povolení stavby tak je skutečnost, zda je řízení vedeno před realizací stavby či až poté, co bylo s realizací stavby započato.

Krajský soud proto nevidí jediný racionální důvod, pro který by měl dovodit, že okruh účastníků řízení o dodatečném povolení stavby by měl být odlišný od okruhu účastníků stavebního řízení. Dospěl proto k závěru, že byť tu není výslovného odkazu na § 109 stavebního zákona z roku 2006 pro řízení o dodatečném povolení stavby, z účelu a smyslu řízení o povolení stavby neplynou pro vymezení okruhu účastníků řízení žádné odlišnosti, proto vymezení okruhu účastníků řízení stavebního řízení musí platit stejně i v řízení o dodatečném povolení stavby.

Jen tak je totiž možno zajistit ústavní maximu rovného přístupu ke srovnatelným případům stanovenou čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterých zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.

Tento závěr krajského soudu je podporován dále i výkladem historickým, kdy ani předcházející právní úprava nestanovila okruh účastníků stavebního řízení a řízení o dodatečném povolení stavby odlišně (srov. § 59 a § 97 odst. 1 stavebního zákona z roku 1976).

Krajský soud na tomto místě shrnuje, že účastníkem řízení o dodatečném povolení stavby je ten, kdo by při řádném podání žádosti o stavební povolení byl účastníkem stavebního řízení; nedostatek výslovného odkazu na § 109 stavebního zákona z roku 2006 v ustanoveních o řízení o dodatečném povolení stavby je toliko výrazem legislativní nedůslednosti.

Podle § 109 odst. 1 citovaného zákona: "

"

V posuzovaném případě žalobkyně nedovozuje své postavení účastníka řízení z žádných důvodů obsažených v § 109 odst. 1 písm. a), b), c), d), f) či g) citovaného zákona. Krajský soud se proto - s ohledem na žalobní body 1) a 2) - zabýval otázkou, zda žalobkyni nesvědčí postavení účastníka řízení dle § 109 odst. 1 písm. e) téhož zákona.

Žalobkyni lze přisvědčit v názoru, že pro postavení účastníka řízení podle § 109 odst. 1 písm. e) stavebního zákona z roku 2006 není rozhodující, zda je žalobkyně mezujícím sousedem, ale posouzení otázky, zda její vlastnické právo může být navrhovanou stavbou přímo dotčeno. Nepojali-li však správní orgán I. stupně ani žalovaný žalobkyni do okruhu účastníků řízení, bylo a je právě na žalobkyni, aby tvrdila skutečnosti rozhodné pro to, aby jí postavení účastníka řízení bylo přiznáno.

V žalobním bodě 1), kde žalobkyně dovozuje své účastenství v řízení z vlastnictví nemezujících pozemků vzdálených cca 20 m od stavby, žalobkyně neuvádí žádné skutečnosti, pro které má za to, že by měla být na svém vlastnickém právu stavbou přímo dotčena. Ze samotné konstatace vlastnictví pozemků tyto skutečnosti nevyplývají, proto takové skutečnosti nemohl posoudit ani krajský soud, který za této situace uzavřel, že žalobní bod 1) je nedůvodný.

V žalobním bodě 2) pak žalobkyně sama tvrdí, že není vlastníkem komunikace, která má být podle jejich tvrzení stavbou dotčena. Ustanovení § 109 odst. 1 písm. e) citovaného zákona však odvíjí účastenství v řízení výslovně od vlastnického práva. Pokud právě takové právo žalobkyně k předmětné komunikaci nenáleží, dospívá krajský soud k závěru, že pouze ze smluvních vztahů žalobkyně s vlastníkem předmětné komunikace nelze podle § 109 odst. 1 písm. e) téhož zákona na účastenství žalobkyně úspěšně usuzovat - důvodným tedy není ani žalobní bod 2).

S ohledem na shora uvedené závěry o tom, že pro postavení žalobkyně jako účastníka řízení je i v řízení o dodatečném povolení stavby rozhodné její vlastnické, nikoli jiné právo, nelze správním orgánům účinně vytýkat, že se při vymezení okruhu účastníků řízení o dodatečném povolení stavby omezily na zjištění vlastnického (nikoli jiného) práva k předmětné komunikaci. Krajský soud na tomto místě - k námitce, že vlastnictví bylo zjišťováno jen podle katastrálních zápisů - zdůrazňuje, že žalobkyně ani v žalobě netvrdí, že by byla vlastníkem této komunikace.

Pokud žalobkyně uvedla, že se za spoluvlastníka komunikace považuje, tento žalobní bod uplatnila v rozporu se zásadou koncentrace až po uplynutí lhůty k podání žaloby, proto se tímto žalobním bodem jako nepřípustným nemohl krajský soud zabývat. Pro úplnost však soud dodává, že z listin, které předložila žalobkyně k důkazu a ze kterých dovozuje, že je s ní jako se spoluvlastníkem předmětné komunikace v jiných řízeních jednáno, takový závěr nevyplývá, z těchto listin lze zjistit jen to, že žalobkyně byla pojata do okruhu účastníků řízení, nikoli však z jakého důvodu se tak stalo.

S ohledem na to, že krajský soud uzavřel, že § 109 odst. 1 stavebního zákona z roku 2006 platí i pro vymezení účastníků řízení o dodatečném povolení stavby (viz shora), posoudil jako zcela lichou námitku žalobkyně o nedodržení postupu podle § 27 odst. 2 správního řádu. Jak totiž soudy ve správním soudnictví stabilně judikují - a krajský soud neshledal důvod se od této setrvalé rozhodovací praxe odklonit - výčet účastníků řízení obsažený v § 109 odst. 1 stavebního zákona z roku 2006 má za následek vyloučení obecné definice účastníků obsažené v § 27 správního řádu i postupů tam uvedených (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2011, čj. 1 As 6/2011-347, č. 2368/2011 Sb. NSS).

Krajský soud z uvedených důvodů neshledal důvodným ani 3. žalobní bod.

K poslednímu žalobnímu bodu krajský soud zdůrazňuje nepřípustnost paušalizace úvah a postupů správních orgánů v případech, kdy zcela totožný postup není stanoven zákonem. Naopak v případech, kdy je postup správního orgánu či jeho rozhodnutí závislé na posouzení konkrétních okolností případu (zde otázky přímého dotčení vlastnického práva), je potřebné a nutné každý případ posuzovat individuálně s ohledem na všechna jeho specifika a odlišnosti od jiných případů. Takový postup konečně správním orgánům ukládá § 2 odst. 4 správního řádu. Ze samotné skutečnosti, že nynější stavebníci byli účastníky stavebního řízení v situaci, kdy se v pozici stavebníka nacházela žalobkyně (případně i v jiných stavebních řízeních), nelze automaticky - bez vyhodnocení konkrétních okolností případu, tzn. rozsahu stavby, účelu jejího užívání, emisí zatěžujících okolí atd. - usuzovat na to, že u všech staveb, kde budou stavebníky ti, kteří jsou jimi i v nyní posuzovaném případě, bude žalobkyně pojata do okruhu účastníků řízení. Takové případné očekávání žalobkyně nemá oporu v právu, a proto ani nemůže být vyhodnoceno jako očekávání legitimní, které by vyžadovalo ochranu ve smyslu § 2 odst. 3 a § 8 odst. 1 správního řádu. (...)