Vydání 4/2010

Obecní úřad Libouchec, odbor stavební a životního prostředí, dne 27. 2. 2007 rozhodl, že žalobce není účastníkem stavebního řízení zahájeného dne 6. 2. 2007 ve věci „Výstavba 2 ks větrných elektráren“ na p. č. 600 v k. ú. Větrov u Krásného Lesa. V odůvodnění uvedl, že oproti územnímu řízení byl stanoven nový okruh účastníků, přitom nemovitosti žalobce se nacházejí minimálně 300 m za stanovenou hranicí 400 m od jednotlivých větrných elektráren. Vlastnická práva žalobce k nemovitostem tak nemohou být dotčena, a není proto účastníkem řízení.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný dne 2. 5. 2007 zamítl a usnesení stavebního úřadu potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné odkázal žalovaný na hlukovou studii zpracovanou Ing. Jiráskou a na to, že hlukové limity nebudou překračovány ve vzdálenosti cca 400 m kolem každé stavby. Žalobce, jehož nemovitost se nachází za touto hranicí, není účastníkem stavebního řízení, neboť u něho nedochází k přímému dotčení na vlastnickém právu.

Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem dne 23. 4. 2008 zamítl. Odůvodnění rozsudku založil krajský soud (stejně jako žalovaný) na tom, že u žalobce nedojde, vzhledem ke vzdálenosti jeho nemovitosti od hranic „povolené“ hlučnosti k přímému dotčení na vlastnickém právu. Krajský soud neshledal v rozhodnutí žalovaného žádné pochybení a konstatoval, že správní orgán zcela legitimně vymezil dotyčný hraniční okruh do 400 m od povolované stavby, jakkoli jej takto žádný právní předpis nestanoví, nicméně z podstaty věci bylo nutno nějaký okruh vymezit. Krajský soud posoudil jako rozumné kriterium hygienické limity hladiny hluku, které musejí být dodržovány při chodu větrných elektráren pro vymezení přímého dotčení vlastníka sousedních nemovitostí. Uvedl rovněž, že jelikož dosah stroboskopického efektu, tj. efekt rotujícího stínu, byl v dané lokalitě odborníky odhadnut do vzdálenosti cca 2760 m a v okolní krajině je větrná elektrárna běžně viditelná i do vzdálenosti cca 40 km, nebylo dle názoru soudu možné za rozumné kritérium pro stanovení hraničního okruhu zakládající účastenství, považovat dosah stroboskopického efektu či dokonce viditelnost větrné elektrárny v okolní krajině. Krajský soud uzavřel, že žalobce ničím nepodložil své tvrzení o tom, že u jeho nemovitosti bude v noční době hluková zátěž dosahovat při omezeném provozu větrné elektrárny 39 dB. Krajský soud dále konstatoval, že neshledal důvodnou námitku o tom, že se žalovaný nevypořádal s argumentací obsaženou v odvolání ohledně vlivu záměru na životní prostředí a stroboskopický efekt a narušení rázu krajiny. Krajský soud uzavřel, že sice připouští, že nemovitost žalobce bude v důsledku chodu větrných elektráren zasažena stroboskopickým efektem a že dojde k narušení rázu krajiny v dané lokalitě, popř. může dojít i k zastínění při příjmu televizního nebo radiového signálu, nicméně tyto zásahy neshledal takové intenzivní povahy, že by jimi mohlo dojít k přímému dotčení vlastnických práv ve smyslu § 109 odst. 1 písm. e) stavebního zákona. Soud vycházel rovněž z faktu, že ve směru od větrných elektráren k nemovitosti stěžovatele se terén nejprve mírně zvyšuje a následně se snižuje, přičemž v nejbližším okolí domu stěžovatele se rozprostírá ve vysokém sponu zeleň. Ani v hrozbě eventuálního snížení tržní ceny nemovitosti soud neshledal důvod pro přiznání účastenství v řízení.

Proti tomuto rozsudku krajského soudu brojil žalobce (stěžovatel) kasační stížností, v níž namítal, že krajský soud nesprávně posoudil otázku účastenství stěžovatele a jeho manželky, jakožto vlastníků nemovitostí nacházejících se na vymezeném území. Krajský soud se zcela ztotožnil s názorem žalovaného, který při svém rozhodování o účastenství vycházel z vymezení území, a to ve vzdálenosti do 400 m od každého stožáru a 20 m na každou stranu od přístupové komunikace a VN přípojky, jako území, v němž mohou být stavbou přímo dotčena vlastnická práva vlastníků pozemků nacházejících se v takto vymezeném území, což by potom těmto osobám zakládalo účastenství ve stavebním řízení. Vzhledem k tomu, že nemovitost stěžovatele je vzdálena od stavby větrných elektráren cca 700 m, vlastnické právo, dle názoru žalovaného i soudu, nemůže být přímo dotčeno a tudíž nemůže být účastníkem řízení. Stěžovatel s tímto názorem nesouhlasí a namítá, že ze žádných právních předpisů nevyplývá stanovení hraničního okruhu do 400 m od povolované stavby pro posouzení práva účastenství v řízení. Okruh účastníků stavebního řízení je vymezen v § 109 odst. 1 písm. e) stavebního zákona tak, že účastníkem stavebního řízení je vlastník sousedního pozemku nebo stavby na něm, může-li být jeho vlastnické právo navrhovanou stavbou přímo dotčeno. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že pro souzenou věc je podstatné, že z výpočtu Ing. Aleše Jirásky očekávaných ekvivalentních hladin akustického tlaku, které bude způsobovat chod větrné elektrárny, jež je založeno ve správním spise, vyplývá, že povolené hygienické limity nebudou překračovány ve vzdálenosti ca 400 m od předmětné nemovitosti stěžovatele. Přímé dotčení, jak na něj odkazuje stavební zákon, nelze omezit pouze na porušení předpisy stanovených limitů, ale je za ně nezbytné považovat jakýkoli zásah, který je přímo způsobilý ohrozit, omezit či ztížit výkon vlastnických práv. Sám žalovaný navíc připouští, že hluková zátěž provozu větrných elektráren v noční době dosáhne v blízkém okolí nemovitosti stěžovatele 39 dB, tedy hladiny pouze o 1 dB nižší, než je přípustný limit stanovený právním předpisem. Stěžovatel je přesvědčen, že se při posuzování možnosti „přímého dotčení vlastnického práva“, se musí jednat vždy o pojem obsahově širší než je porušení právních předpisů stanovujících hygienické normy, jakkoli porušení hygienických norem může sloužit k nepochybnému určení „přímého dotčení“. V projednávané věci je proto nezbytné vzít v úvahu i vliv stavby na velmi široké okolí. Lze jednoznačně dovodit, že hluková zátěž větrných elektráren je v blízkosti nemovitosti stěžovatele způsobilá omezit kvalitu užívání nemovitosti a tím i jeho vlastnické právo. Není dle stěžovatele přípustný takový výklad, který by nechával na subjektivním rozhodnutí žalovaného stanovení významu „přímého dotčení vlastnických práv“.

Stěžovatel dále zdůrazňuje, že ačkoli soud připustil, že v důsledku chodu větrných elektráren bude nemovitost stěžovatele zasažena stroboskopickým efektem (neboť dosah stroboskopického efektu větrných elektráren je 2760 m a samostatné věže jsou viditelné ve vzdálenosti 15 - 40 km) a dojde k narušení rázu krajiny v dané lokalitě, popř. může dojít i k zastínění při příjmu televizních a radiových signálů, neshledal tyto zásahy natolik intenzivní povahy, že by jimi mohlo dojít k přímému dotčení vlastnických práv. Stěžovatel podotýká, že nemovitost, ležící cca 700 m od větrných elektráren, bude přímo zasažena stroboskopickým efektem, jedná se o natolik závažné zásahy do krajinného rázu, je proto založeno účastenství stěžovatele ve stavebním řízení. Stěžovatel rovněž poukazuje na snížení tržní hodnoty nemovitosti. V doplnění kasační stížnosti ze dne 8. 7. 2008 stěžovatel uplatnil další výhrady ke zpracování hlukové studie, ze které žalovaný i krajský soud vycházeli, především uvádí, že v ní nejsou nikde uvedeny skutečné hodnoty rychlosti větru, zpracovatel nezohlednil specifika povětrnostních podmínek v plánovaném místě výstavby (Větrov). Stěžovatel rovněž vznáší pochybnosti o objektivnosti zpracování hlukové studie. Konstatuje dále, že v průběhu územního nebo stavebního řízení investor stavby nepředložil žádný dokument (hlukovou studii), ze kterého by vyplývalo, že ve vzdálenosti 400 m od větrných elektráren klesá hluk pod hygienické normy; s odkazem na důvodné pochybnosti (odkazuje na obdobnou situaci v obci Petrovice), které vznáší stran regulace výkonu větrných elektráren, má stěžovatel za to, že hranice 400 m není dostatečná.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje s rozsudkem krajského soudu; dle jeho názoru se krajský soud vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, přitom správně poukázal na § 109 odst. 1 písm. e) stavebního zákona, kde je vymezen okruh účastníků stavebního řízení, přičemž z tohoto ustanovení vyplývá, že ne každý vlastník sousední nemovitosti je automaticky účastníkem stavebního řízení. Přímým dotčením stěžovatele se soud podrobně zabýval.

Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.