Stavební řízení: účastenství v řízení; postavení správce konkursní podstaty v řízení
Sousedí-li s pozemkem, na němž je povolována stavba, pozemky jiného vlastníka, které
byly zahrnuty do konkursní podstaty třetí osoby, náleží k účastníkům stavebního řízení z titulu práv
k sousednímu pozemku [§ 59 odst.
1 písm. b) stavebního zákona z roku 1976] počítat nejen samotného vlastníka sousedního
pozemku, ale vedle něj i správce konkursní podstaty, který má k pozemku „jiná práva“ ve smyslu
tohoto ustanovení.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2009, čj.
8 As 9/2009-122)
Prejudikatura: č. 27/2003 Sb. NS.
Věc: Společnost s ručením omezeným INREMONT proti Krajskému úřadu Ústeckého kraje,
odboru územního plánování a stavebního řádu, za účasti 1) Magistrátu města Ústí nad Labem, 2)
akciové společnosti Telefónica O2 Czech Republic, 3) společnosti s ručením omezeným Multi Veste
Czech Republic 6 a 4) JUDr. Miroslava B., správce konkursní podstaty úpadce společnosti s ručením
omezením JB & JB, o vydání stavebního povolení, o kasační stížnosti žalovaného.
Rozhodnutím ze dne 29. 12. 2006 povolil Magistrát města Ústí nad Labem podle
§ 66 stavebního zákona z roku
1976 stavebníkovi Multi Veste Czech Republic 6, s. r. o., stavbu „Forum Ústí nad Labem“.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 10. 7. 2007 odvolání, v němž namítal, že s ním jako s
vlastníkem pozemků a staveb na nich, které sousedily s pozemky, na nichž byla povolena stavba,
stavební úřad nejednal jako s účastníkem řízení, a tedy mu mimo jiné ani nedoručil stavební
povolení. Tvrzené účastenství opíral žalobce o dotčení vlastnických práv, neboť „povolená stavba
ovlivňuje stavebně-technický stav a užívání jeho nemovitostí“, „hrozí mu nenahraditelná újma, neboť
realizace stavby bude probíhat na pozemcích, které přímo sousedí s jeho pozemky, dojde k
nepřiměřenému obtěžování a omezování užívání a provozu jeho staveb a okolí hlukem, exhalacemi vč.
zápachu, otřesy, vibracemi a světelným zářením“.
Žalovaný toto odvolání rozhodnutím ze dne 12. 9. 2007 jako nepřípustné zamítl, neboť žalobce
nebyl podle jeho názoru účastníkem stavebního řízení. Tento závěr žalovaný odůvodnil tím, že
žalobci, ačkoliv byl vlastníkem pozemků (a staveb na nich) sousedících s pozemky, na nichž byla
povolena výše uvedená stavba, nepříslušelo právo s těmito nemovitostmi nakládat. Právo účasti na
řízení přešlo na správce konkursní podstaty úpadce JB & JB, spol. s r. o., JUDr. Miroslava B.,
který, jak žalovaný zjistil z výpisu z katastru nemovitostí, zapsal nemovitosti žalobce do soupisu
konkursní podstaty. V souladu s §
14a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, tím na správce přešlo oprávnění vykonávat
práva a plnit povinnosti, které podle
zákona o konkursu a vyrovnání a
jiných právních předpisů patří úpadci; stejná oprávnění přešla na správce i ve vztahu k nemovitostem
žalobce, přestože ten byl osobou od úpadce odlišnou. Podle dalších ustanovení
zákona o konkursu a vyrovnání
byl správce jedinou osobou oprávněnou nakládat s věcmi, právy a jinými majetkovými hodnotami
zapsanými do konkursní podstaty. Správní orgán I. stupně tedy správně jednal pouze s JUDr.
Miroslavem B. (správcem).
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Krajský soud
rozsudkem ze dne 26. 11. 2008 rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Přisvědčil žalovanému v tom, že správce byl oprávněn zahrnout do konkursní podstaty také majetek
třetích osob, čímž na něj také k tomuto majetku přešlo oprávnění s ním nakládat; na rozdíl od
žalovaného však vyložil, že § 14a
zákona o konkursu a vyrovnání v tomto případě použít nelze, neboť se vztahuje pouze na
majetek úpadce, nikoliv již třetích osob. Žalovaný však jednal správně se správcem jako s účastníkem
stavebního řízení, neboť mu příslušelo tzv. „jiné právo k sousedním pozemkům a stavbám na nich“ ve
smyslu § 59 odst. 1 písm. b)
stavebního zákona z roku 1976. Vedle toho však krajský soud přisvědčil žalobci v tom, že
stavební úřad byl povinen jednat jako s účastníkem stavebního řízení také se žalobcem, neboť tomu
svědčilo dle citovaného ustanovení
stavebního zákona vlastnické
právo. Přestože oprávnění nakládat s nemovitostmi žalobce přešlo na správce, žalobce nadále zůstal
jejich vlastníkem, a tudíž mu svědčilo i právo účasti na stavebním řízení z titulu vlastníka
sousedních pozemků ve smyslu shora citovaného ustanovení
[§ 5 odst. 1 písm. b) stavebního
zákona z roku 1976].
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost, ve které namítal, že v
důsledku zahrnutí žalobcových nemovitostí do konkursní podstaty úpadce JB & JB, spol. s r. o.,
vystupoval v řízení místo žalobce správce konkursní podstaty. Účastenství v řízení bylo tedy
založeno vlastnickým právem k „sousedním nemovitostem“; zájmy vlastníka však hájil správce, na něhož
přešlo v důsledku skutečností upravených v
zákoně o konkursu a vyrovnání
oprávnění k výkonu tohoto práva. Stěžovatel považoval za nepřípustné a odporující stavebnímu zákonu,
aby k ochraně vlastnického práva k totožné nemovitosti vystupovaly v řízení dva odlišné subjekty,
tedy jejich vlastník a správce. Tzv. „jiné právo“ k nemovitostem, které podle krajského soudu
příslušelo správci a v jehož důsledku se stal účastníkem stavebního řízení, nelze podle názoru
stěžovatele klást vedle práva vlastnického, ale přicházelo by v úvahu pouze v případě, že by osoba
domáhající se účastenství v řízení nemohla vlastnické právo uplatnit. Tak tomu v posuzovaném případě
nebylo.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na skutečnost, že v územním řízení o
umístění stavby „Forum Ústí nad Labem“ s ním stavební úřad jednal jako s účastníkem řízení, avšak ve
stavebním řízení již nikoliv, čímž řízení zatížil závažnou procesní vadou. Za nepravdivé považoval
tvrzení stěžovatele v kasační stížnosti o tom, že s JUDr. Miroslavem B., správcem, jednal správní
orgán namísto se žalobcem. Ze správního spisu vyplývá, že správní orgány jednaly s JUDr. Miroslavem
B. jako se „správcem konkursní podstaty společnosti INREMONT s r. o.“, což byl, jak uvedl žalobce,
neexistující subjekt. Poukázal rovněž na odlišnost oprávnění správce k majetku úpadce a k majetku
třetích osob zahrnutého do konkursní podstaty. Žalobce uzavřel, že byl jediným účastníkem stavebního
řízení z titulu vlastnického práva k nemovitostem ve smyslu
§ 59 odst. 1 písm. b) stavebního
zákona z roku 1976.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Podle § 59 odst. 1 písm. b)
stavebního zákona z roku 1976 (účinného do 31. 12. 2006) byly účastníky stavebního řízení
také „osoby, které mají vlastnická nebo jiná práva k pozemkům a stavbám na nich, včetně osob, které
mají vlastnická nebo jiná práva k sousedním pozemkům a stavbám na nich, a tato práva mohou být
stavebním povolením přímo dotčena“.
Spornou otázkou bylo, zda mohli jako účastníci vedle sebe vystupovat dva odlišné právní subjekty
z titulu svých práv k jedněm a týmž nemovitostem, jak vyložil krajský soud, nebo pouze jedna osoba,
jak tvrdili oba účastníci řízení; v tom případě bylo třeba rozhodnout, kterému z nich dát za pravdu,
tedy zda jediným účastníkem mohl být vlastník nemovitostí nebo naopak správce konkursní podstaty
úpadce JB & JB, spol. s r. o. (správce), který tyto nemovitosti zahrnul do konkursní
podstaty.
Názor krajského soudu je v zásadě správný.
Podle právní úpravy účinné v době správního řízení (tedy podle
zákona o konkursu a vyrovnání)
měl správce v konkursním řízení postavení zcela samostatného subjektu, odlišné od postavení
účastníků řízení (jimiž byli pouze věřitelé a dlužník) nebo např. od postavení notáře vykonávajícího
činnost soudního komisaře v řízení o dědictví.
V řízeních vedených před soudy vystupoval správce jako účastník řízení
sui generis
vykonávající
oprávnění (resp. povinnosti) stanovené v zákoně. Stejný závěr je třeba učinit i ve vztahu ke
správním řízením.
Z hlediska hmotného práva bylo nutno v posuzované věci zvážit následující ustanovení
zákona o konkursu a
vyrovnání:
Podle § 14 odst. 1 písm.
a) prohlášením konkursu přecházelo na správce oprávnění nakládat s majetkem podstaty. Ohledně
majetku třetích osob (věcí, práv a jiných majetkových hodnot) se tak stalo zápisem do soupisu
konkursní podstaty (§ 18 odst. 3
zákona o konkursu a vyrovnání).
Pojem „nakládání s majetkem“ vykládala soudní praxe široce; podřadila sem jak právo obsahem
podstaty disponovat, tak i držet, užívat a požívat plody a užitky (např. inkasovat nájemné). Jak
bylo výše uvedeno, veškerá tato práva byl oprávněn vykonávat správce konkursní podstaty, přičemž
nebylo významné, zda šlo o majetek úpadce či třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 5. 2002, sp. zn. 29 Odo 2086/2000, č. 27/2003
Sb. NS či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2007, sp. zn.
II. ÚS 659/04).
Podle § 14a odst. 1 zákona o
konkursu a vyrovnání „oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které příslušely úpadci a
které souvisely s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty“, přešly prohlášením konkursu na
správce. Citované ustanovení výslovně odkazovalo pouze na práva a povinnosti příslušející „úpadci“.
Z toho krajský soud dovodil, že se toto ustanovení vztahovalo pouze a výlučně na majetek ve
vlastnictví úpadce, jímž žalobce nebyl.
Dával-li § 14 odst. 1 písm.
a) zákona o konkursu a vyrovnání správci konkursní podstaty právo nakládat s majetkem
patřícím do podstaty, činil tak bez rozdílu, zda se jednalo o majetek ve vlastnictví úpadce nebo
třetí osoby. Ustanovení § 14a
odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání pak oprávnění správce daně nevymezovalo pouze vazbou na
majetek patřící do podstaty, ale zároveň jej limitovalo na výkon práv a plnění povinností jinak
příslušejících úpadci. Systematický a jazykový výklad tedy naznačoval, že výkon jiných práv
souvisejících s majetkem patřícím do podstaty, který nebyl ve vlastnictví úpadce, zůstával vlastníku
takového majetku.
Krajský soud použil výklad jazykový; kasační soud se však zabýval také otázkou, jaký byl účel
§ 14a odst. 1 zákona o konkursu a
vyrovnání. Citované ustanovení vedle povinností daňových zahrnovalo např. také výkon práv a
plnění povinností zaměstnavatele, rozhodování o obchodních záležitostech podniku, činění právních
úkonů potřebných k provozování podniku, nebo zajištění vedení účetnictví, v pozdějším znění také
výkon akcionářských práv spojených s akciemi zahrnutými do konkursní podstaty. Toto ustanovení tedy
vycházelo z premisy, že zahrnutím majetku úpadce do konkursní podstaty to byl správce konkursní
podstaty, kdo fakticky získal kontrolu nad tímto majetkem. Z řady ustanovení
zákona o konkursu a vyrovnání
[srov. zejm. § 31 odst. 2 písm.
b) a § 18a] přitom
vyplývalo, že konkursní podstata musela být také spravována a udržována, k čemuž byl po prohlášení
konkursu povolán právě správce konkursní podstaty.
„Správou konkursní podstaty“ se rozuměla zejm. činnost (vč. právních úkonů a opatření z ní
vyplývajících), která směřovala k tomu, aby nedocházelo ke znehodnocení konkursní podstaty, zejm.
aby nedošlo k odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku, který do ní patřil, aby byl
využíván v souladu se svým určením, jestliže tomu nebránily jiné okolnosti, a aby se konkursní
podstata rozmnožila, lze-li takovou činnost rozumně očekávat se zřetelem k jejímu stavu a k obvyklým
obchodním příležitostem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn.
29 Odo 197/2003, Soudní
judikatura
rozhodnutí
soudů ČR č. 160/2004,
www.nsoud.cz).
Byť tedy § 14a odst. 1 zákona
o konkursu a vyrovnání výslovně nehovořil o tom, že na správce přešel také „výkon práv a
povinností souvisejících s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty“, který se nacházel ve
vlastnictví osob odlišných od úpadce, lze za použití teleologického výkladu dospět k závěru, že jeho
smysl a účel byl i takový.
Je proto třeba uzavřít, že právní názor krajského soudu, že
§ 14a se na posuzovaný
případ nepoužije, nebyl správný.
Pro nyní posuzovaný případ z toho plyne, že dispozičními oprávněními, která správce nabyl, bylo
nutno rozumět nejen právo majetek zcizit, ale i výkon veškerých práv a plnění povinností spojených s
majetkem podstaty; jejich nutným předpokladem bylo, aby souvisely „s nakládáním s majetkem“, tedy
aby byly schopny vyčíslitelným způsobem ovlivnit jeho hodnotu (zvýšit ji či naopak způsobit
újmu).
Pro rozhodnutí ve věci bylo nutno zodpovědět otázku, zda v účasti ve stavebním řízení bylo možno
spatřovat souvislost s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty.
Nejvyšší správní soud musel pro vyřešení této otázky nejprve objasnit, co znamenalo možné
„dotčení“ na právech, které normoval
§ 59 v odstavci 1 písm. b)
stavebního zákona z roku 1976. Hypoteticky toto dotčení mohlo spočívat v několika rozdílných
aspektech. Především se stavba na sousedním pozemku mohla dotknout výkonu vlastnického práva co do
jeho „užívání“ (
ius utendi
), popř. i požívání jeho užitků (
ius fruendi
); k tomu mohlo dojít zvýšením
hlukové hladiny, znečišťováním ovzduší, zastíněním pozemku, naprostou ztrátou soukromí atd. (zda
tomu tak bylo či nebylo, se v každém řízení posuzuje konkrétně; tato úvaha se zde týká předpokladů
účastenství v řízení).
Vlastnické právo mohlo být dotčeno i ve sféře
ius
disponendi: změna sousedních nemovitostí, resp.
výstavba nových staveb, se mohla projevit (ať již pozitivně či negativně) ve snížení či zvýšení
hodnoty sousedních nemovitostí a tím i jejich prodejnosti. V extrémních případech mohlo dojít k
tomu, že právo disponovat nemovitostí se stane fakticky nevykonatelné. Z toho plyne, že důsledkem
stavebního povolení mohla být i změna tržní ceny sousedních nemovitostí.
Z uvedeného vyplývá, že výsledek stavebního řízení se mohl dotknout prakticky všech složek
vlastnického práva k sousedním nemovitostem. Cílem činnosti správce bylo získat maximální užitek z
majetku patřícího do podstaty, tedy jej co nejvýhodněji zpeněžit, resp. z něho získat co možno
největší prospěch. Výkon těchto oprávnění mohl být činností na sousedních nemovitostech značně
ovlivněn.
To však nic nemění na správnosti závěru krajského soudu o tom, že účastenství žalobce ve
stavebním řízení nebylo zahrnutím jeho nemovitostí do konkursní podstaty úpadce dotčeno. Přesto, že
soupisem do podstaty přešla značná část oprávnění žalobce na správce konkursní podstaty (a s ním
tedy i správní orgány jednaly), vlastnické právo žalobce mu tím nebylo odňato, a nemohl mu proto být
upírán ani jeho výkon ve smyslu § 59
stavebního zákona z roku 1976.
Krajský soud dospěl ke správnému závěru, že předmětnou stavbou mohlo dojít k dotčení vlastnického
práva sousedních nemovitostí, které nadále zůstalo žalobci, tedy nepřešlo na správce, a dále ovšem i
práv, která byl oprávněn vykonávat na základě speciální právní úpravy obsažené v
zákoně o konkursu a vyrovnání
správce; tato jeho práva lze považovat za tzv. „jiná práva“ ve smyslu
§ 59 odst. 1 písm. b) stavebního
zákona z roku 1976. Postup stavebního úřadu, který účastenství žalobci odepřel, a rozhodnutí
stěžovatele, podle něhož žalobce vůbec nemohl být již pouze z výkladu
zákona o konkursu a vyrovnání
účastníkem stavebního řízení, byl chybný.
Nejvyšší správní soud proto má kasační stížnost za nedůvodnou.
Žalovaný v dalším řízení bude vázán právním názorem soudu, tedy že účastenství žalobce v řízení
posoudil chybně. Měl-li stavební úřad za to, že vlastnická práva (která podle něho svědčila správci)
mohla být stavbou dotčena [ve smyslu
§ 59 odst. 1 písm. b) stavebního
zákona z roku 1976], a jednal proto se správcem jako s účastníkem řízení, měl jednat jako s
účastníkem i se žalobcem, který mohl být ze stejného důvodu dotčen na svém vlastnickém právu.