Vydání 2/2014

(...) [17] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovatelce, že je v nyní posuzované věci třeba přiměřeně použít § 25 odst. 6 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Krajský soud správně uzavřel, že předmětné ustanovení se vztahuje pouze na „“. Umístění ostatních staveb na hranici pozemku vyloučeno není za předpokladu, že jsou dodrženy obecné požadavky pro odstupy staveb vymezené v § 25 odst. 1 téže vyhlášky. Posledně zmiňovaným ustanovením je zaručena také obecná ochrana sousedských práv, které se stěžovatelka domáhá.

[18] Neexistence zvláštní úpravy (nad rámec obecných požadavků) pro jiné typy staveb než rodinné domy, garáže a další stavby a zařízení související s užíváním rodinného domu není v rozporu se stavebním zákonem z roku 2006, který takový požadavek nestanoví. Vymezení typů staveb, pro které budou platit zvláštní pravidla pro vzájemné odstupy staveb, bylo volbou zákonodárce (resp. orgánu, kterému zákonodárce svěřil pravomoc upravit podrobnosti pro umísťování staveb podzákonným předpisem).

[19] Nejvyšší správní soud neshledal důvod, pro který by se měl použít § 25 odst. 6 vyhlášky č. 501/2006 Sb. ve vztahu k ostatním stavbám alespoň „“. Určitou právní normu lze užít „“ na právní vztahy, na které výslovně nedopadá, pouze výjimečně, zpravidla tehdy, neobsahuje-li příslušný právní předpis vlastní úpravu (srov. např. usnesení ze dne 26. 1. 1996, sp. zn. I. ÚS 244/95, č. 1/1996 Sb. ÚS, ve kterém Ústavní soud dospěl k závěru, že , srov. také čl. 41 Legislativních pravidel vlády, schválených usnesením vlády č. 188 ze dne 19. 3. 1998, dostupných na www.vlada.cz, podle kterého „[s]přiměřeně‘ “).

[20] Přiměřené použití zvláštní úpravy stanovené v § 25 odst. 6 vyhlášky č. 501/2006 Sb. proto není namístě tam, kde je vytvořen skutkový základ pro použití jiné konkrétní právní normy, která věc upravuje, v tomto případě § 25 odst. 1 téže vyhlášky. Pokud by byl přijat výklad stěžovatelky, že by se požadavky zmiňovaného ustanovení měly vztahovat přiměřeně i na ostatní stavby, do značné míry by tím došlo k popření rozdělení právní úpravy na obecnou a zvláštní.

[21] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku, že při umístění předmětné stavby nebyly dodrženy požadavky § 25 odst. 1 citované vyhlášky a že správní orgány nepřihlédly ke značným rizikům spojeným s možným sesuvem sněhu.

[22] Při vypořádání odpovídající námitky stěžovatelky v územním řízení stavební úřad poukázal na to, že § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb. neobsahuje pro předmětný druh stavby (sklad zahradní techniky) konkrétní vzdálenost od hranice se sousedním pozemkem. Stěžovatelka neupřesnila, jaká konkrétní odstupová vzdálenost nebyla dodržena. Minimální vzdálenost mezi objektem skladu zahradní techniky a hranicí pozemku, který je ve vlastnictví stěžovatelky, je přitom 0,8 m v kolmém průmětu. Na základě předložených podkladů a kladných stanovisek dotčených orgánů stavební úřad uzavřel, že podmínky § 25 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. byly dodrženy. Navržený odstup mezi sousedními stavbami umožňuje podle stavebního úřadu jejich údržbu.

[23] V odvolacím řízení stěžovatelka setrvala na svém stanovisku, že nebyla dodržena odstupová vzdálenost a poukázala na možný sesuv sněhu ze skladu techniky na sousedící parkoviště. Žalovaný se ztotožnil s názorem stavebního úřadu a odkázal na textovou část projektové dokumentace, kde je problematika možného spadu sněhu řešena. Detailní řešení pak bude obsahovat projektová dokumentace pro účely stavebního řízení.

[24] V žalobě i v kasační stížnosti stěžovatelka polemizovala se závěry správních orgánů pouze v obecné rovině a setrvala na námitce, že nebyla dodržena odstupová vzdálenost podle § 25 odst. 1 citované vyhlášky. Nedodržení odstupové vzdálenosti pak spojovala pouze s možným vznikem škody, ke které by mohlo dojít sesuvem sněhu ze střechy skladu zahradní techniky na parkoviště, které se nachází na pozemku stěžovatelky. Stěžovatelka však neupřesnila, jaká konkrétní odstupová vzdálenost nebyla dodržena, ani nevysvětlila, proč nepovažuje vzdálenost 0,8 m za dostatečnou k zamezení nebezpečí spadu sněhu a proč nepovažuje opatření navržená v projektové dokumentaci (na střeše mají být osazeny z důvodu zamezení spadu sněhu střešní zachytávače a střešní žlaby mají být opatřeny zařízením pro vyhřívání) za dostatečná.

[25] Stěžovatelka tedy nijak nezpochybnila správnost závěrů správních orgánů týkajících se dodržení odstupových vzdálenosti. Její námitky nemohly být úspěšné s ohledem na jejich obecnost. Správní soudnictví není založeno na zásadě vyšetřovací a soud není povinen ani oprávněn sám vyhledávat možné nezákonnosti správního aktu. Je-li žalobní bod způsobilý projednání, soud jej posoudí v té míře obecnosti, v níž byl formulován. Míra podrobnosti žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej (blíže viz rozsudek rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS).

[26] Stěžovatelce lze přisvědčit, že krajský soud nesprávně uzavřel, že na pozemku stěžovatelky není umístěna žádná stavba. Takový závěr neměl dostatečnou oporu ve zjištěných skutkových okolnostech. V žalobě stěžovatelka uvedla, že se na jejím pozemku nachází parkoviště. Krajský soud však neměl ve spisu dostatek podkladů pro posouzení, zda je předmětné parkoviště na uvedeném pozemku stavbou ve smyslu stavebního práva (§ 2 odst. 3 stavebního zákona z roku 2006).

[27] Pro posouzení odstupových vzdáleností staveb je rozhodná povaha daného objektu jako stavby ve smyslu stavebního práva, nikoliv občanského práva. S ohledem na smysl předmětné právní úpravy není podstatné, zda se jedná o samostatnou nemovitou věc v právním smyslu, která je způsobilá být předmětem občanskoprávních vztahů. Rozhodným kritériem je, zda se jedná o stavbu podle § 2 odst. 3 stavebního zákona z roku 2006. Podle tohoto ustanovení se stavbou rozumí „“. Stavba podle stavebních předpisů tedy nemusí být samostatnou věcí v právním smyslu.

[28] Skutečnost, že parkoviště není považováno za stavbu ve smyslu občanského práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1470/2010), proto nebrání závěru, že parkoviště může být stavbou pro účely stavebního práva [srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2008, čj. 5 Afs 24/2008-63, č. 1752/2009 Sb. NSS, který považoval za stavbu ve smyslu stavebního práva zpevněnou betonovou plochu určenou ke skladování zboží a parkování automobilů, ačkoliv se nejednalo o stavbu ve smyslu občanského práva, srov. také § 103 odst. 1 písm. e) bod 17 a § 104 odst. 1 písm. f) stavebního zákona z roku 2006 ve znění zákona č. 350/2012 Sb., které jako stavby označují „“, nebo § 24 odst. 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb., který vztahuje zvláštní požadavky na umísťování staveb také na „“]. Pro posouzení povahy parkoviště umístěného na pozemku stěžovatelky nejsou ve správním ani soudním spisu založeny žádné podklady.

[29] Výše popsané pochybení krajského soudu však nemělo vliv na zákonnost jeho rozsudku, protože krajský soud správně uzavřel, že požadavky § 25 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. nebyly porušeny. Pro posouzení námitky dodržení odstupových vzdáleností nebylo nezbytné postavit najisto, zda je parkoviště umístěné na pozemku stěžovatelky stavbou ve smyslu stavebního práva, a zda tedy má být umísťovaná stavba skladu zahradní techniky posouzena i z hlediska § 25 odst. 1 citované vyhlášky. Správní orgány totiž postupovaly podle předmětného ustanovení a posoudily odstupové vzdálenosti umísťované stavby od sousedních staveb, včetně pozemku stěžovatelky, na němž se nachází parkoviště. (...)