Vydání 2/2004

Žalobou napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu I. stupně byla vydána v územním řízení podle § 32 a násl. stavebního zákona, v němž stavební úřad rozhoduje o vydání územního rozhodnutí. Pokud v tomto řízení stavební úřad upustí od ústního jednání, určí podle ustanovení § 36 odst. 2 stavebního zákona lhůtu, ve které mohou účastníci územního řízení uplatnit námitky. Současně účastníky upozorní, že k později uplatněným námitkám nebude přihlédnuto. V ustanovení § 36 odst. 2 stavebního zákona je tak zakotvena koncentrační zásada, podle které může účastník uplatnit námitky proti navrhovanému umístění stavby jen ve lhůtě určené správním orgánem. Pokud účastník územního řízení tuto lhůtu nedodrží a podá námitky po jejím marném uplynutí, nedává zákon správnímu orgánu možnost k takové námitce přihlédnout. Pouze v případě, že obsahem uplatněné námitky bude tvrzení o porušení kogentního předpisu hmotného nebo procesního práva, je správní orgán povinen se námitkou zabývat i v případě, že byla uplatněna po marném uplynutí lhůty. To lze vyvodit z ustanovení § 3 odst. 1 a § 46 spr. ř. zakotvujících požadavek zákonnosti správního rozhodnutí a zároveň i z článku 2 Listiny základních práv a svobod, podle nějž lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.¹⁾ Dále je nutné konstatovat, že tato koncentrační zásada se vztahuje na všechny účastníky územního řízení bez rozdílu, což je důsledkem uplatnění zásady procesní rovnosti účastníků správního řízení, kterým je i územní řízení (§ 4 odst. 2 spr. ř.).

V projednávané věci nebylo mezi účastníky soudního řízení sporu o žalobkyní tvrzené skutečnosti, že v územním řízení uplatnila obec O. své námitky po uplynutí lhůty stanovené správním orgánem I. stupně, a že tedy byla porušena zmíněná koncentrační zásada. Takové skutkové zjištění proto považoval soud za nesporné a vzal je za své (§ 64 s. ř. s. a § 120 odst. 4 o. s. ř.). Ze správního spisu, a to z podání obecního úřadu O. ze dne 26. 7. 2003, které bylo doplněno podáním obce O. ze dne 5. 8. 2002, soud zjistil, že obsahem opožděně uplatněných námitek obce jako účastníka územního řízení byl její nesouhlas s projektovou dokumentací stavby předloženou žalobkyní v územním řízení z důvodu "hájení zájmů místních občanů, kteří v této lokalitě mají trvalá bydliště a zásadně nesouhlasí s tímto předloženým návrhem investora". Obsahem námitky nebylo tedy tvrzení o porušení kogentního hmotného nebo procesního právního předpisu, ale pouze nesouhlas s projektovou dokumentací a stavbou. Na takovou námitku se plně vztahuje zmíněná koncentrační zásada a jak správní orgán I. stupně, tak i žalovaný pochybili, když k této námitce přihlédli a uvedli ji jako jeden z důvodů pro zamítnutí návrhu na vydání územního rozhodnutí. Navíc závěr těchto správních orgánů o tom, že stavební úřad přihlíží k opožděně uplatněné námitce obce jako účastníka řízení proto, že obec hájí v řízení veřejné zájmy, je mylný. Jak již bylo uvedeno, koncentrační zásada se vztahuje na všechny účastníky řízení, tedy i na obec, a nelze ji uplatňovat jen u některých, správním orgánem dle jeho vlastní úvahy vybraných, účastníků územního řízení. To, že obec v územním řízení hájí místní zájmy, není důvodem pro neuplatnění koncentrační zásady v případě, kdy obec jako účastník tohoto řízení uplatnila námitky po marném uplynutí lhůty stanovené stavebním úřadem v souladu s ustanovením § 36 odst. 2 stavebního zákona. Tato skutečnost má význam jen při vymezení účastníků řízení a vedla zákonodárce k založení účasti obce v územním řízení ze zákona (§ 34 odst. 3 stavebního zákona). Důvodem této zákonné úpravy byla potřeba zabezpečit ochranu místních zájmů i v případě, že obec nemá vlastnická či jiná práva k pozemkům, stavbám na nich včetně sousedních pozemků a staveb na nich a nemohla by být považována za účastníka řízení (§ 34 odst. 1 stavebního zákona). Přihlédnutím k opožděně uplatněné námitce obce s odkazem na její zvláštní postavení v územním řízení z důvodu zabezpečení ochrany místních zájmů správní orgán I. stupně nerespektoval zásadu procesní rovnosti účastníků správního řízení (§ 140 stavebního zákona a § 4 odst. 2 spr. ř.), a porušil tak ustanovení o řízení před správním orgánem, což mělo za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé (§ 76 odst. 1 písm c) s. ř. s.).