Vydání 1/2004

V případě žaloby proti rozhodnutí ve věci dodatečného povolení změny stavby objektu čp. 623 (v řízení vedeném jako řízení o odstranění stavby pro rozpor se stavebním povolením, spočívající v nepovolených stavebních úpravách) byl její podstatou nesouhlas žalobců s postupem orgánů veřejné správy, a to vzdor jimi uplatněným námitkám ohledně osazení čtyř ocelových nosníků do jejich štítové zdi, při němž byla využita stavba žalobců bez jejich souhlasu a tím došlo k neoprávněnému zásahu do jejich vlastnického práva.

Krajský soud při posouzení této právní otázky správně dovodil, že takové námitky, jsou-li uplatněny v řízeních podle stavebního zákona, jsou vždy pro posouzení věci zásadní. Nelze se tedy ztotožnit se závěrem žalovaného, že je-li účel stavby realizován na základě platného stavebního povolení, odchylné osazení ocelových nosníků v rozporu s původní ověřenou projektovou dokumentací je jen jakýsi odlišný stavebně technický zásah, který nic nemění na tom, že právo na provedení takového zásahu vzniklo právní mocí původního stavebního povolení. Zásah do středové zdi, odlišný od zásahu předpokládaného původní projektovou dokumentací, naopak vytvořil novou situaci, v níž bylo nutno posoudit i případné nové námitky a zabývat se mj. oprávněním stavebníků zasáhnout do středové zdi. Jelikož se bývalý Okresní úřad Pardubice v napadeném rozhodnutí zmínil o odchylném osazení nosníků v rozporu s původní projektovou dokumentací, tvrzení stěžovatelů o nezměněném osazení nosníků ("protože nebyly provedeny žádné změny ohledně vetknutí čtyř nosníků oproti projektové dokumentaci, nebyla také tato otázka řešena v rozhodnutí o dodatečném povolení ze dne 1. 8. 2001") se jeví jako ryze účelové. Je tak zřejmé, že v průběhu stavebního řízení byla reflektována změna osazení předmětných ocelových nosníků oproti původně ověřené projektové dokumentaci ve spojení s původním stavebním povolením, a to v dodatečném povolení ze dne 27. 3. 2002, potvrzeném rozhodnutím ze dne 27. 6. 2002. Při tomto rozhodování v roce 2002 (které svou povahou bylo řízením o odstranění stavby) tak ve vztahu k odchylnému osazení ocelových nosníků zcela zjevně šlo o dodatečné povolení této změny. Za této situace tedy bylo nutno znovu zkoumat, zda jsou splněny všechny podmínky pro dodatečné povolení. Proto se také Nejvyšší správní soud ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že orgány veřejné správy nepostupovaly v řízení o odstranění stavby v souladu s § 137 odst. 2 stavebního zákona, ačkoliv tak postupovat měly, neboť pokud by byly oprávněné námitky žalobců, že středová zeď je v jejich výlučném spoluvlastnictví, a pokud by nedošlo k narovnání vztahů mezi nimi a stavebníky, nebylo by možno spornou stavbu vůbec dodatečně povolit.

Námitku stěžovatelů, že napadené rozhodnutí krajského soudu je nezákonné ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, tedy Nejvyšší správní soud neshledal jako opodstatněnou.

Podstatou žaloby žalobců Sylvie K. a Felixe M. proti rozhodnutí Magistrátu města Pardubice ze dne 1. 8. 2002 o povolení změny v užívání stavby (kolaudačnímu rozhodnutí) byly námitky žalobců, že ač byli účastníky řízení o odstranění stavby nepovolených stavebních úprav při změně stavby v domě čp. 623, žalovaný s nimi jako s účastníky kolaudačního řízení nejednal, i když věc znal z úřední činnosti, a tak byli zkráceni na svých právech, neboť nemohli uplatnit příslušné námitky v kolaudačním řízení.

Krajský soud dospěl k závěru, že opomenutí účastníků řízení před správním orgánem I. instance - včetně nedoručení rozhodnutí těmto účastníkům - nemá či nemělo vliv na právní moc rozhodnutí v něm vydaného: žalobci byli totiž oprávněni podat žalobu i proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. V tomto případě krajský soud sice správně vyložil otázku účastenství žalobců v kolaudačním řízení, avšak nevyložil správně podmínky přípustnosti žaloby ve správním soudnictví. S ohledem na § 5 a § 68 písm. a) s. ř. s. lze za přípustnou považovat žalobu jen za podmínky vyčerpání řádných opravných prostředků, připouští-li je zákon. To platí i pro případ, že účastníku správního řízení nebylo doručeno příslušné rozhodnutí (v tom mj. spočívá rozdíl dnešní úpravy a úpravy obsažené v § 250b o. s. ř. ve znění platném a účinném k 31. 12. 2002). V této souvislosti je třeba poznamenat, že i správní řád je standardně vykládán tak, že při "odnětí" možnosti účastnit se řízení, vyúsťujícím v nedoručení rozhodnutí ve věci, lze i nadále nápravu zjednat použitím řádného opravného prostředku (srov. Vopálka,V., Šimůnková,V., Šolín, M.: Správní řád. Komentář. C. H. Beck, Praha 1999 - poznámky k § 14, § 52 a § 62).

Za dané situace tak krajský soud neměl o předmětné žalobě jednat meritorně, nýbrž měl ve smyslu § 5, § 46 odst. 1 písm. d) a § 68 písm. a) s. ř. s. žalobu odmítnout.

V tomto ohledu rozhodl Nejvyšší správní soud (s přihlédnutím k § 109 odst. 3 s. ř. s. text za středníkem) mimo rámec důvodů kasační stížnosti uplatněných stěžovateli, neboť posoudil zmíněný nedostatek jako nedostatek podmínek řízení vedoucí ke zmatečnosti řízení.