Vydání 8/2005

Podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona stavební úřad nařídí vlastníku stavby nebo zařízení odstranění stavby nebo zařízení postaveného bez stavebního povolení či ohlášení nebo v rozporu s ním. Odstranění stavby se nenařídí, pokud stavebník prokáže, že stavba je v souladu s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zájmy chráněnými zvláštními předpisy, a jestliže stavebník v řízení o odstranění stavby podá žádost o její dodatečné povolení a předloží podklady a doklady vyžádané stavebním úřadem v jím stanovené lhůtě a v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení. Podle § 139 písm. a) stavebního zákona platí, že pokud se ve stavebním zákoně používá pojmu „stavba“, rozumí se tím i její část.

Za nejpodstatnější námitku a skutečné jádro kasační stížnosti považuje Nejvyšší správní soud otázku vztahu relevance právní moci původního stavebního povolení k rozhodnutí o dodatečném povolení stavby. Při vyřešení této otázky je nutno vyjít z následujících skutečností a právních úvah: Nejvyšší správní soud má předně za to, že s ohledem na dikci § 139 písm. a) stavebního zákona může být předmětem stavebního řízení a posléze stavebního povolení učiněna buď stavba jako celek, nebo alternativně pouze jedna její část (resp. více částí jedné stavby), za předpokladu, že taková část je dostatečně identifikována. Uvedený závěr se uplatní nejen v případě stavebního řízení, na jehož konci je vydání stavebního povolení, ale rovněž v případě řízení o odstranění stavby, na jehož konci může být rozhodnutí o dodatečném povolení stavby. Z dikce původního stavebního povolení zdejší soud dovozuje, že tímto rozhodnutím byla povolena stavba sestávající z několika desítek stavebních objektů. Nejvyšší správní soud souhlasí se žalovaným, že v daném případě byla předmětem původního stavebního povolení z roku 2000 stavba jako celek, sestávající z mnoha dílčích stavebních objektů, které mají povahu částí stavby. Tyto stavební objekty mají význam pouze v kontextu celkové stavby, samy o sobě by byly v některých případech technicky nerealizovatelné, ve všech případech by stavba jednotlivého stavebního objektu bez ostatních ztratila smysl.

Za klíčovou však v dané věci soud považuje skutečnost, že původní stavební povolení se na stavební objekty, jež byly dodatečně povoleny napadeným rozhodnutím, nevztahovalo, resp. tyto stavební objekty nebyly ve výroku stavebního povolení vůbec uvedeny. O tom není v daném případě mezi stranami sporu. Jestliže stavebník posléze tyto stavební objekty realizoval, stalo se tak bez stavebního povolení, resp. v rozporu s původním stavebním povolením, neboť to se na ně, jak je výše uvedeno, nemohlo vztahovat. V takové situaci stavební úřad správně zahájil řízení o odstranění stavby podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Předmětem tohoto správního řízení bylo právě odstranění uvedených dvou stavebních objektů. Obdobně rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, které je možno v řízení o odstranění stavby podle cit. ustanovení za podmínek tam uvedených přijmout, se tak mohlo vztahovat pouze na uvedené stavební objekty SO 209 a SO 210.

Na tom nic nemění skutečnost, že žalovaný tyto stavební objekty ve svém rozhodnutí překvalifikoval ze „stavby“ na „část stavby“. Právní režim povolování, odstraňování a dodatečného povolování staveb a částí staveb je podle stavebního zákona totožný. Umožňuje-li stavební zákon povolit či dodatečně povolit pouze část stavby, aniž by takové rozhodnutí jakkoliv vázal na právní režim zbytku stavby, pak předpokladem pro vydání rozhodnutí o dodatečném povolení části stavby je splnění kritérií stanovených v § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, a nikoliv skutečnost, že zbytek stavby, resp. ostatní části stavby jako celku, byly pravomocně povoleny. Přitom ani z odkazu na předložení podkladů a dokladů „v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení“ uvedeného v § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona nelze dovodit povinnost stavebníka doložit pravomocné povolení jiné stavby, resp. jiné části stavby (nevyžádá-li si takový doklad sám stavební úřad), ani povinnost stavebního úřadu se touto otázkou zabývat. Z hlediska režimu stavebního zákona tak jde o obdobnou situaci jako v případě dvou různých staveb; podmiňovat vydání stavebního povolení, resp. dodatečného stavebního povolení, existencí pravomocného stavebního povolení na stavbu jinou by bylo požadavkem, jenž jde nad rámec platného stavebního zákona. Jinými slovy, to, zda je v napadeném rozhodnutí dodatečně povolena část stavby sestávající ze dvou stavebních objektů nebo dvě stavby v rozsahu dvou stavebních objektů, je z hlediska potřeby zkoumat splnění existence pravomocného stavebního povolení na stavbu jako celek (bez dodatečně povolených stavebních objektů) nerozhodné; tato potřeba ani v jednom případě podle platného právního řádu neexistuje. Zde Nejvyšší správní soud pouze pro úplnost poukazuje na to, že skutečnost, že stavební zákon nečiní rozdíl mezi režimem povolování, , odstraňování nebo dodatečného povolování stavby jako celku, nebo její části, se nijak nedotýká možných rozdílů právních režimů stavby na straně jedné a části stavby na straně druhé z pohledu jiných právních odvětví (např. z pohledu daňového práva).

Nejvyšší správní soud tedy dovodil, že krajský soud nepochybil, jestliže otázku právní moci stavebního povolení ze dne 31.7.2000 považoval za irelevantní z hlediska přezkumu zákonnosti žalobou napadeného správního rozhodnutí. Proto se ani Nejvyšší správní soud nemohl zabývat otázkou právní moci stavebního povolení z roku 2000, resp. skutečností, že stavba v tomto rozhodnutí identifikovaná (tj. v rozsahu tam uvedených stavebních objektů) byla v důsledku absence právní moci tohoto rozhodnutí podle názoru stěžovatele stavbou „černou“, jakož ani ostatními námitkami stěžovatele, jež nesměřovaly proti samotnému rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, nýbrž proti původnímu stavebnímu povolení.

Jestliže stavební zákon [ jeho § 139 písm. a) ve spojení s § 54 a § 88 odst. 1] umožňuje učinit předmětem stavebního řízení, resp. řízení o odstranění stavby, pouze část stavby, nestanoví zároveň žádná kritéria přípustnosti takového postupu. Potom však nelze účinně vytýkat stavebnímu úřadu, že k rozdělení různých částí jedné stavby do více správních řízení došlo účelově, popř. nelogicky či nepřirozeně, a to zvláště v situaci, kdy vymezení předmětu správního řízení je v zásadě ponecháno na stavebníkovi a kdy k takovému oddělení existují objektivní právní důvody. Takovým objektivním důvodem byla v daném případě skutečnost, že dvě součásti jedné stavby byly realizovány nad rámec existujícího stavebního povolení, resp. v rozporu s ním. Neobstojí tedy ani námitka stěžovatele, že správní orgán chybně oddělil dva stavební objekty od ostatních, se kterými tvořily nedělitelný celek – jednu věc. Ve vztahu k režimu části stavby v kontextu stavebního zákona poukazuje Nejvyšší správní soud podpůrně i na jeho jiná ustanovení, např. na § 76, který výslovně připouští možnost vydat kolaudační rozhodnutí na část dokončené stavby schopnou samostatného užívání.

Stěžovatel ve své kasační stížnosti vyjadřuje obavy, že stavební úřad svým postupem výše uvedené stavební objekty přiřadil ke stavbě hlavní, jejíž stavební povolení sám označuje za neplatné. Tuto námitku je třeba odmítnout. Předně jde o námitku zčásti nesrozumitelnou, neboť žalovaný ve svém žalobou napadeném rozhodnutí neuvádí, že by on sám považoval rozhodnutí stavebního úřadu o stavebním povolení z roku 2000 za neplatné. Nedůvodnost námitky však vyplývá i z výše uvedeného vztahu napadeného rozhodnutí, jímž byla dodatečně povolena část stavby v rozsahu dvou stavebních objektů, k právnímu režimu zbývajících stavebních objektů. Stejně jako je z hlediska splnění podmínek pro dodatečné povolení části stavby nerozhodná existence pravomocného stavebního povolení na zbývající část stavby, nemůže dodatečným povolením jedné části stavby dojít ke zhojení neexistence pravomocného rozhodnutí na zbývající část stavby, resp. toto dodatečné povolení se na zbývající část stavby nevztahuje. Právní režim zbývajících částí stavby tak nebyl rozhodnutím o dodatečném povolení části této stavby (SO 209 a SO 210) dotčen.

Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje na to, že rozlišování mezi situací, kdy došlo k realizaci stavby (resp. její části) bez stavebního povolení, a situací, kdy byla část stavby realizována v rozporu se stavebním povolením, je pro vyřešení předmětného sporu nevýznamné. Toto rozlišení provedené v rozhodnutí žalovaného vedlo k řadě námitek stěžovatele, jenž se z tohoto postupu žalovaného snaží dovodit nepřípustnost rozhodnutí o dodatečném povolení části stavby, popř. relevanci právního režimu ostatních částí stavby ve vztahu k takovému dodatečnému povolení. Rozhodnutí o dodatečném povolení části stavby, jak již Nejvyšší správní soud výše poukázal, stavební zákon předpokládá; ohledně relevance právní moci stavebního povolení jiných staveb (jiných částí staveb, resp. stavby hlavní) pro rozhodnutí o dodatečném povolení části stavby odkazuje soud na výklady podané výše.