4129/2021
Stavební právo: vnitroblok; odstupová vzdálenost stavby od hranice pozemku; terénní úpravy
Stavební právo: vnitroblok; odstupová vzdálenost stavby od hranice pozemku; terénní úpravy
k § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění vyhlášky č. 269/2009 Sb.
I. Stanovuje-li územně plánovací dokumentace zvláštní podmínky využití území pro vnitrobloky, aniž tento pojem vymezí, je nutno za vnitroblok v souladu s odbornou doktrínou i praxí považovat prostor vymezený vnitřní hranou blokové zástavby.
II. Na splnění podmínky odstupových vzdáleností umisťované stavby od hranice pozemku (§ 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území) nemá vliv, je-li v souvislosti s touto stavbou provedena nepodstatná úprava terénu dotčeného pozemku, byť zasahuje do prostoru minimální odstupové vzdálenosti.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2020, čj. 1 As 297/2019-49)
Prejudikatura:
č. 1970/2010 Sb. NSS a č. 2829/2013 Sb. NSS. Věc:
a) M. W., b) V. W. a c) M. W. proti Úřadu městské části Brno-střed, za účasti 1) E. ON Distribuce, a. s. 2) CETIN a. s. a 3) Telecký advokáti s. r. o., o ochranu před nezákonným zásahem, o kasační stížnosti žalobců.Žalovaný územním souhlasem ze dne 7. 6. 2008 umožnil stavební činnost osobě zúčastněné na řízení 3) (dále jen „stavebník“). Tento souhlas se týkal umístění stavby s názvem „Zpevněná odstavná plocha na pozemku A“. Žalobci a) a b) jsou vlastníky pozemku B a žalobce c) je spoluvlastníkem pozemku B a vlastníkem pozemku C.
O možnost zajistit si parkování na svém pozemku usiloval stavebník již od roku 2015, kdy podal žádost o společné územní rozhodnutí a stavební povolení na stavbu nazvanou „zpevněné odstavné plochy a přístřešek“. Žalobci jako vlastníci sousedních nemovitostí byli účastníky řízení a uplatnili řadu námitek proti umístění a podobě stavby i proti jejímu projednávání ve společném řízení. Stavebník vzal v průběhu řízení svou žádost zpět a žalovaný proto řízení zastavil. Stavební záměr téhož účelu, ale menšího rozsahu (zejména bez původně plánovaného přístřešku) pak stavebník oznámil podle § 96 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“) a požádal o vydání územního souhlasu. Jeho vydání dosáhl.
Žalobci v reakci na vydání územního souhlasu podali u Krajského soudu v Brně žalobu na ochranu proti nezákonnému zásahu. Podle žalobců totiž pro vydání územního souhlasu nebyly splněny podmínky vyžadované stavebním zákonem, protože stavba má být v rozporu s územně plánovací dokumentací umístěna do vnitrobloku. Stavební záměr zahrnuje i terénní úpravy kolem samotné odstavné plochy, takže měl být obstarán i souhlas žalobců jako vlastníků sousedních pozemků. V neposlední řadě žalobci poukazovali rovněž na vady, které vykazovaly podklady pro stavbu (závazná stanoviska).
Krajský soud žalobu rozsudkem ze dne 24. 7. 2019, čj. 29 A 213/2018-216, zamítl. V rozsudku mimo jiné uvedl, jak hodnotí podklady pro stavbu (datum jejich pořízení, drobné nepřesnosti) a jak nahlíží na vymezení rozsahu stavby (zda stavba zahrnuje či nezahrnuje terénní úpravy) a z toho plynoucí potřebu doložit souhlasy sousedů. Zabýval se souladem stavby s územním plánem (vymezení vnitrobloku) a vyrovnal se také se znaleckým posudkem, který předložili žalobci a který měl prokázat vliv stavby na odtokové poměry a zásah do kořenového systémů dřevin na pozemcích žalobců.
Žalobci (stěžovatelé) podali proti tomuto rozsudku kasační stížnost, v níž namítali, že krajský soud nesprávně vyhodnotil soulad stavby s územním plánem, neboť pro účely této stavby nesprávně vyložil pojem „vnitroblok“ obsažený v obecně závazné vyhlášce města Brna č. 2/2004, o závazných částech Územního plánu města Brna (dále jen „územní plán“). Na rozdíl od krajského soudu i od žalovaného se stěžovatelé domnívali, že za vnitroblok lze považovat nejen prostor zcela uzavřený, resp. ohraničený okolními budovami, ale též prostor obklopený zástavbou pouze částečně, který mezi jednotlivými bloky domů ponechává určitý „volný prostor“. Dle příslušné části grafické a textové části územního plánu je příslušná lokalita vedena v rámci plochy BC 0.4, což znamená druh plochy „stavební“, funkce „plocha bydlení“ a funkční typ „plocha čistého bydlení“, s indexem podlažní plochy 0,4. Současně jde o plochu stabilizovanou, tedy (podle Přílohy č. 1 územního plánu) o dílčí část území, ve kterém se stávající účel a intenzita využití nebude zásadně měnit. Za změnu se přitom nepovažuje modernizace, revitalizace a přestavba území za dodržení charakteru zástavby a indexu podlažní plochy, zástavba proluk a dostavba uvnitř stávajících areálů. Pro všechny stavební plochy jsou podle Přílohy č. 1 územního plánu pro řešení dopravy v klidu přípustná: „
parkovací stání, odstavná státní a hromadné garáže ve všech stavebních územích, pokud není územně plánovací dokumentací zóny (regulačním plánem) stanoveno jinak, pouze pro potřebu vyvolanou přípustným (nebo podmíněně přípustným) využitím předmětného území
“; nepřípustná jsou „parkovací stání, odstavná stání a garáže pro nákladní automobily a autobusy a pro přívěsy těchto nákladních vozidel v plochách bydlení a smíšených plochách jádrových
“. Pokud objekty v ploše čistého bydlení (BC) tvoří blokovou strukturu, požaduje se dle Přílohy č. 1 územního plánu: „využití vnitrobloku pouze pro každodenní rekreaci zde bydlících obyvatel (tj. především pro zeleň a hřiště); tímto požadavkem se nevylučuje možnost umístění podzemních garáží pod terénem vnitrobloku za podmínky, že příjezd do těchto garáží nezhorší pohodu bydlení a nadzemní část vnitrobloku bude využívána, jak je výše požadováno
“. Stěžovatelé rovněž vytkli krajskému soudu, že nesprávně posoudil splnění podmínek, které pro vydání územního souhlasu stanoví § 96 stavebního zákona. Namítali, že k záměru nebyl doložen jejich souhlas, ačkoli to vyžaduje § 96 odst. 3 písm. d) stavebního zákona. Příčinou opomenutí bylo nesprávného posouzení stavebního záměru jako záměru, který je od sousedních pozemků vzdálen 2 a více metrů. Takové posouzení bylo chybné, neboť do stavby nebyly zahrnuty nezbytné doprovodné terénní úpravy (výkop provedený pro stavbu dosahující větší hloubky než 1,5m, vysvahování pozemku A směrem od pozemku C a umístění dřevěné palisády směrem k pozemku B). Terénní úpravy podle stěžovatelů splňují definici terénních úprav podle § 3 odst. 1 stavebního zákona, a současně také definici § 80 odst. 3 písm. a) stavebního zákona, takže, pokud by byly posuzovány samostatně, vyžadovaly by rozhodnutí o změně využití území. Podle stěžovatelů jde o terénní úpravy, které podstatně mění odtokové poměry v území. To lze prokázat znaleckým posudkem vypracovaným Ing. Tomášem Foralem, znalcem v oboru ochrana přírody, a dále dodatkem k tomuto posudku, který popisuje vliv stavby a terénních úprav na okolní dřeviny a jejich vodní režim. Tím, že žalovaný neposuzoval stavební záměr jako celek, ale svévolně z něj oddělil terénní úpravy, znemožnil vlastníkům sousedních pozemku hájit svá práva v řádném územním řízení. Oddělené terénní úpravy navíc nesprávně posoudil jako terénní úpravy, které nesplňují definici terénních úprav dle § 3 odst. 1 stavebního zákona a které tak stavební úřad nemusí, resp. ani nemůže povolovat.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
(…) [19] Spornou otázkou je, zda prostor vymezený ulicemi K, B, F a H tvoří blokovou zástavbu a prostor mezi nimi je vnitroblokem, nebo zda jde pouze o plochu čistého bydlení, aniž by se jednalo o vnitroblok. Krajský soud poukázal na závazné stanovisko Magistrátu města Brna, Odboru územního plánování a rozvoje ze dne 15. 3. 2018, čj. MMB/053318/2018/Hus, které vydal podle § 96b stavebního zákona jako příslušný úřad územního plánování. V něm posoudil stavbu jako souladnou s územním plánem. Jeho závěr o souladu s územně plánovací dokumentací a přípustnosti záměru převzal žalovaný do územního souhlasu. Krajský soud se při vlastním posouzení dále ztotožnil s názorem vyjádřeným ve sdělení Magistrátu města Brna, Odboru územního a stavebního řízení ze dne 28. 1. 2019, čj. MMB/0110884/2019, jímž byl stěžovatel c) vyrozuměn, že magistrát neshledal důvody pro zahájení přezkumného řízení dle § 94 správního řádu. Shodně s magistrátem považuje krajský soud za vnitroblok prostor, který je ze všech stran ohraničen stávajícími budovami. Oproti tomu v místě, kterého se týká územní souhlas, jsou volné prostory tvořené zahradami, jsou dány rozestupy mezi stavbami, předmětný pozemek navazuje na chodník a pozemní komunikaci, což jsou všechno faktory, které dle soudu vylučují existenci uzavřené blokové struktury zástavby a existenci vnitrobloku v daném případě.
[20] Krajský soud rovněž odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2009, čj. 7 As 48/2009-79, č. 1970/2010 Sb. NSS, který se zabýval vymezením pojmu „uzavřený prostor existujících staveb“ a za vnitroblok považoval „
prostor, který je obklopen blokem obytných a jiných domů (prostor je ohraničen všemi domy, které z tohoto prostoru vytváří vnitroblok)
“.
Ve stejném významu dle krajského soudu používá výraz vnitroblok i odborná literatura (viz Machačková, J. § 96. In: Machačková, J. a kol. Stavební zákon: komentář
. 3. vydání. Praha : C. H. Beck, 2018, s. 686) nebo zákonodárce (bod 218 důvodové zprávy k zákonu č. 350/2012 Sb., kterým se mění stavební zákon a dle které „[a]bsence vyvolává potíže při řešení přístupů zvláště do staveb umístěných v uzavřených prostorech existujících staveb (vnitrobloků) průjezdy stávajících staveb
“). Právě uzavřenost prostoru dle krajského soudu v tomto případě chybí a spíše než o součást vnitrobloku považuje soud předmětný pozemek za variantu „proluky“ či „mezery“ mezi stavbami. Soud při hodnocení zohlednil i charakter okolní zástavby, ve které lze nalézt obdobná parkovací stání nebo přímo garáže.[21] Stěžovatelé polemizují s takto chápanou uzavřeností prostoru. Odkazují na pojem vnitrobloku dle architektonických studií či řady kvalifikačních vysokoškolských prací a zdrojů tam citovaných (za všechny lze zmínit např. urbanisticko- architektonickou studii Revitalizace vnitrobloků od Ing. Kláry Zahradníčkové a Ing. arch Rudolfa Grimma, zpracovanou v rámci projektu města Brna Revitalizace vnitrobloků). S odkazem na tyto zdroje stěžovatelé uvádějí, že vnitroblokem může být prostor obklopený úplně nebo částečně obytnou výstavbou. Stejně tak není dle těchto prací určující, zda pozemky ve vnitrobloku jsou přístupny veřejnosti, nebo jen obyvatelům domů, které je obklopují, či zda je prostor rozparcelován na soukromé zahrady. Prostor vymezený ulicemi Kampelíkova, Barvičova, Františky Stránecké a Havlíčkova, ač není zcela uzavřen, je uzavřen z větší části a i v historickém kontextu je nutné jej dle stěžovatelů chápat jako blokovou výstavbu s vnitroblokem uvnitř, jehož nejdůležitějším prvkem a chráněnou hodnotou je zeleň.
[22] Pojem „vnitroblok“ je v územním plánu města Brna navázán na pojem „bloková struktura“. Ani jeden z těchto pojmů územní plán nedefinuje, spojuje s nimi však závazné regulativy. Nejedná se o nepřekonatelnou překážku pro výklad územního plánu; i Nejvyšší správní soud konstatoval, že není účelné trvat na tom, aby každý pojem použitý v územním plánu byl současně i definován (viz rozsudek NSS ze dne 18. 4. 2018, čj. 10 As 325/2017-41, bod 14). V takovém případě je nutné s použitými výrazy nakládat jako s neurčitými právními pojmy, které nejsou obsahově vymezeny, ale v každém případě jejich aplikace je potřeba vyložit jejich význam a na základě konkrétních skutkových zjištění a jejich vyhodnocení posoudit (a odůvodnit), zda daný případ do rozsahu takových pojmů spadá či nikoli. Přitom je v zásadě nezbytné využít i význam, ve kterém se dané pojmy využívají v pramenech majících vztah k materii upravované územním plánem (technické normy, odborné publikace zabývající se urbanismem apod.). Současně se správní orgán při výkladu a aplikaci územního plánu nemůže bezdůvodně odchýlit od své dosavadní praxe. Závěry správního orgánu týkající se výkladu neurčitého právního pojmu a jeho aplikace na zjištěný skutkový stav podléhají v plném rozsahu soudnímu přezkumu v rámci námitek uplatněných v žalobě (viz rozsudek NSS ze dne 30. 3. 2017, čj. 10 As 252/2015-77).
[23] Dotčený orgán příslušný k posouzení souladu stavby s územním plánem, tj. Odbor územního plánování a rozvoje Magistrátu města Brna ve svém závazném stanovisku shrnul, v jaké funkční ploše (Plochy bydlení) a funkčním typu (Plochy čistého bydlení) se stavební záměr nachází, jaké regulativy na něj dopadají, a že i pro tento záměr se uplatní regulativy pro řešení dopravy v klidu. Ze skutečnosti, že se výslovně nevěnoval regulativům platným pro vnitrobloky, lze soudit, že posuzovanou plochu za vnitroblok nepovažoval. Z hlediska přezkoumatelnosti považuje Nejvyšší správní soud takové odůvodnění závazného stanoviska za dostatečné. Je nevyhnutelným důsledkem právní úpravy procesu vydávání územního souhlasu, že stavební úřad, potažmo dotčený orgán není konfrontován s žádnými námitkami, které by ho přiměly k podrobnějšímu odůvodnění svých závěrů. Tato skutečnost však nemůže jít k tíži stavebníka, ledaže by se tak stalo v důsledku opomenutí „účastníka“, jehož souhlas bylo nutné doložit. Tuto námitku stěžovatelé vznesli, Nejvyšší správní soud ji však neshledal důvodnou, jak bude uvedeno níže.
[24] Závěr, že zpevněná plocha není umisťovaná ve vnitrobloku, potvrdil jako zákonný i krajský soud. K tomuto správnému závěru však podle Nejvyššího správního soudu krajský soud dospěl z nesprávných důvodů. Krajský soud poukázal na vyjádření správních orgánů i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (které se navíc přímo týkalo Brna), ze kterých skutečně plyne, že za vnitroblok ve smyslu územního plánu města Brna je příslušnými správními orgány obvykle považován prostor zcela či z velké části vymezený existujícími okolními stavbami. Nejvyšší správní soud ale dává za pravdu stěžovatelům, že takový vnitroblok nemusí být jediným typem vnitrobloku, stejně tak jako kompaktní a zcela uzavřená bloková zástavba nemusí být jediným typem blokové zástavby. Jak citované rozsudky, tak i komentář ke stavebnímu zákonu použily tento typ vnitrobloku jako příklad „uzavřených prostor ohraničených existujícími budovami“ ve smyslu § 96 odst. 3 písm. e) stavebního zákona. Z toho však nelze dovodit, že žádná jiná zástavba nemůže být zástavbou blokovou s vnitroblokem. Argumenty stěžovatelů, že z urbanistických hledisek nemusí jít o prostor absolutně uzavřený, jsou
relevantní
.[25] Nejvyšší správní soud považuje shodně se stěžovateli prostor vymezený ulicemi K, B, F a H za blokovou zástavbu. Domy na těchto ulicích jsou seskupeny do několika celků, přičemž tyto celky respektují souvislou uliční čáru a společně zřetelným způsobem oddělují uliční prostor od vnitřního prostoru mezi domy. A právě takovým způsobem bývá bloková zástavba definována. Jako příklad lze zmínit třeba vymezení blokové zástavby v odůvodnění územního plánu města Olomouce. Podle strany D252 odůvodnění „[b]
lokový typ je druh zástavby vymezený zpravidla stavebními (uličními) čarami. V případě, že blok není ze všech stran vymezen uličními čarami, stanoví se další pomocné čáry tak, aby bylo možno nade vší pochybnost stanovit plochu bloku. Vnější hrana zástavby vymezuje veřejné prostranství, vnitřní hrana zpravidla soukromý nebo polosoukromý prostor uvnitř bloku. Ochrana a rozvoj blokové zástavby se chápe jako respektování charakteru této struktury při dostavbách, přístavbách a přestavbách.
“ Obdobně Moravskoslezským krajem vydaná publikace o územním plánu definuje pojem bloková městská zástavba: „Bloková městská zástavba - sevřené prostorové schéma je způsobem zástavby, kdy jsou jednotlivé domy umístěné ve vzájemné pozici tak, že spolu tvoří uzavřené nebo polouzavřené celky – bloky a oddělují tak veřejný prostor vně bloku od prostoru poloveřejného resp. soukromého uvnitř bloku - ve vnitrobloku.
“ (In: Saktorová, D., Poláchová, M. Územní plán. Základní dokument rozvoje obce.
Ostrava : Moravskoslezský kraj, 2020, s. 20). Závěrem Nejvyšší správní soud poukazuje i na architektonické studie ke konkrétním vnitroblokům zpracované v rámci projektu města Brna Revitalizace vnitrobloků, které se věnují vnitroblokům Pod Kaštany a Na Poříčí. Ani jeden z nich nepředstavuje vnitroblok ve smyslu uzavřeného prostoru zcela obklopeného stavbami.[26] V nyní posuzované věci ovšem Nejvyšší správní soud považuje za klíčovou skutečnost konkrétní umístění zpevněné plochy na pozemku A. V prvé řadě je důležité, že samotný pozemek A je situován podél místní komunikace – ul. K. Navíc, stavba svým umístěním v rámci pozemku na tuto komunikaci bezprostředně navazuje a z podstatné části je vysunuta před uliční čáru domů vymezující vnější okraj blokové zástavby v této ulici; jen menší částí pak přesahuje za ni. Vůbec však nezasahuje do prostoru vymezeného vnitřními hranami budov, jinými slovy nezasahuje do vnitrobloku a její umístění není v rozporu s územním plánem.
[27] Druhou zásadní námitkou stěžovatelů je nedoložení jejich souhlasu se záměrem, ačkoli to vyžaduje § 96 odst. 3 písm. d) stavebního zákona. Příčinu spatřují v nesprávném vyhodnocení rozsahu stavebního záměru, ze kterého žalovaný svévolně vyloučil terénní úpravy, ačkoli byly jeho součástí, a navíc představovaly terénní úpravy ve smyslu § 3 odst. 1 stavebního zákona.
[28] Podle § 96 odst. 3 písm. d) stavebního zákona „[o]“ [zvýrazněno soudem].
známení záměru obsahuje kromě obecných náležitostí údaje o požadovaném záměru a identifikační údaje dotčených pozemků a staveb. K oznámení oznamovatel připojí souhlasy osob, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být umístěním stavebního záměru přímo dotčeno; souhlas s navrhovaným záměrem musí být vyznačen na situačním výkresu;
souhlas se nevyžaduje v případech stavebních záměrů uvedených v § 103, pokud nejsou umístěny ve vzdálenosti od společných hranic pozemků menší než 2 m
[29] Podle § 3 odst. 1 stavebního zákona „[t]
erénní úpravou se pro účely tohoto zákona rozumí zemní práce a změny terénu, jimiž se podstatně mění vzhled prostředí nebo odtokové poměry, těžební a jim podobné a s nimi související práce, nejedná-li se o hornickou činnost nebo činnost prováděnou hornickým způsobem, například skladovací a odstavné plochy, násypy, zavážky, úpravy pozemků pro zřízení hřišť a sportovišť, těžební práce na povrchu
“.[30] Je nepochybné, že sama zpevněná odstavná plocha je stavbou uvedenou v § 103 stavebního zákona, konkrétně v odstavci 1 písm. e) bod 17. Jde tedy o stavbu, ke které není třeba dokládat souhlas potenciálně dotčených vlastníků sousedních pozemků, má-li být umístěna 2 a více metrů od společných hranic. Tento požadavek umístění samotné zpevněné plochy splňuje. Stěžovatelé však považují za součást stavebního záměru také zemní práce související s realizací zpevněné plochy. Na jednu stranu jde zejména o skrývku ornice a výkopové práce na zarovnání terénu pro stavbu. Ty podle nich přesahují hloubku 1,5 m, a spadají proto do definice terénních úprav. Na druhé straně jde o následné doprovodné povrchové úpravy terénu, jako je vysvahování pozemku směrem od pozemku D ke zpevněné ploše a umístění dřevěné palisády (s navršením terénu za ní směrem k pozemku B). Krajský soud ve shodě s žalovaným posoudil tyto zemní práce částečně jako přípravné práce a částečně jako úpravy, které nejsou terénními úpravami ve smyslu § 3 odst. 1 stavebního zákona.
[31] K posuzování stavebního záměru a jeho částí Nejvyšší správní soud obecně předesílá, že toto posouzení musí být vždy komplexní a nelze ze stavebního záměru účelově vydělovat jednotlivé objekty, jejich vlivy na okolí posuzovat izolovaně, a účelově tak odhlédnout od případného synergického efektu stavebního záměru jako celku. Tyto závěry jsou v judikatuře Nejvyššího správního soudu opakovány zejména v souvislosti s vedením řízení o odstranění nepovolené stavby (srovnej především rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2014, čj. 6 As 207/2014-36, nebo ze dne 29. 11. 2012, čj. 7 As 120/2012-40, č. 2829/2013 Sb. NSS), ve kterém je to stavební úřad, který vymezuje předmět řízení. Nicméně ani v případě řízení o umístění či povolení stavby, jehož předmětem disponuje stavebník jako žadatel, nelze od komplexního posouzení stavby odhlížet.
[32] Přes výše uvedené Nejvyšší správní soud sdílí názor, že skrývka ornice v rozsahu posuzovaného stavebního záměru je přípravnou prací, nikoli samostatnou terénní úpravou ve smyslu § 3 odst. 1 stavebního zákona. Vyrovnání terénu (částečným odbagrováním zeminy) je součástí samotné stavby zpevněné plochy, a rovněž je nelze posuzovat jako samostatnou terénní úpravu ve smyslu § 3 odst. 1 stavebního zákona, u které by bylo nutné zvažovat, zda podle § 80 stavebního zákona nevyžaduje rozhodnutí o změně využití území.
[33] Co se týká doprovodné úpravy v podobě vysvahování a umístění dřevěné palisády, která terén výškově člení, je nepochybné, že jde o úpravy související se stavbou, resp. stavbou vyvolané (využití ornice a úprava terénního zlomu vyvolaného stavbou). Na splnění podmínky odstupových vzdáleností umisťované stavby od hranice pozemku ale nemá vliv, je-li v souvislosti s touto stavbou provedena nepodstatná úprava terénu dotčeného pozemku, byť zasahuje do prostoru minimální odstupové vzdálenosti. Svými parametry tyto úpravy povrchu nenaplňují definici „samostatných“ terénních úprav ve smyslu § 3 odst. 1 stavebního zákona, neboť navýšením terénu za palisádou, ani vysvahováním pozemku ke stavbě nedochází k podstatné změně vzhledu nebo odtokových poměrů; rozsah těchto úprav nedosahuje ani 300 m2 plochy ani 1,5 m hloubky. Vliv provedených úprav na povrchu pozemku by bylo možné v intencích § 80 stavebního zákona posuzovat jako úpravy pozemků mající vliv na vsakování vody, nikoli jako stavební záměr (či jeho část) ve smyslu § 3 odst. 5 stavebního zákona, podle kterého „[p] [zvýrazněno soudem]
okud se v tomto zákoně používá pojmu stavební záměr, rozumí se tím podle okolností stavba, změna dokončené stavby,
terénní úprava
, zařízení nebo údržba
“. Závěr žalovaného, že stavba se skládá pouze ze zpevněné plochy umístěné 2 nebo více metrů od společných hranic pozemků, a proto nevyžaduje souhlas vlastníků sousedních nemovitostí, tak nebyl nezákonný.[34] O podstatné změně odtokových poměrů podle Nejvyššího správního soudu nesvědčí ani stěžovateli předložený znalecký posudek (včetně dodatku). Posudek sám uvádí, že jakýkoli zásah do kořenového systému stromů na pozemcích A a B nebo v jeho těsné blízkosti může způsobit změnu vodního režimu v dané lokalitě s nadměrným vysycháním půdy a může způsobit odumření těchto dřevin, byť nejsou v těsné blízkosti budovaných betonových ploch, opěrných zdí a gabionů. Znalecký posudek se zřejmě vztahoval k předchozímu, nerealizovanému a prostorově i stavebně technicky rozsáhlejšímu záměru. Doporučuje omezit stavebně technické práce na pozemku A, a to především s ohledem na jedince chráněného druhu […]
Taxus baccata
– tis červený (který se nachází na pozemku stavebníka a nejblíž realizovanému stavebnímu záměru). Zda jsou tyto závěry použitelné i pro záměr menšího rozsahu není zřejmé, protože z posudku nelze vyčíst například to, jak daleko kořenové systémy jednotlivých stromů dosahují či dosahovat mohou. Znalecký posudek a zejména jeho dodatek pak jako významný faktor zmiňují extrémní sucho posledních let. Konkrétně je v dodatku uvedeno: „Nejpravděpodobnější příčinou je porušené vodního režimu odbagrováním větší části pozemku
[A] na vybudování parkoviště a extrémní sucha v posledních letech.
[…]Vzhledem k extrémnímu suchu došlo k porušení vodního režimu na pozemcích vnitrobloku.
“ Nejvyšší správní soud rozumí závěrům posudku tak, že vzhledem k extrémnímu suchu posledních let i malá změna vodního režimu mohla mít vliv na okolo rostoucí dřeviny. Z tohoto však, právě s ohledem na extrémní sucha minulých let, nelze zpětně dovozovat, že šlo o podstatnou změnu odtokových poměrů. (…)Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.