Vydání 8/2025

(…) [14] jsou v tomto případě tři ustanovení zákona o státní sociální podpoře, konkrétně § 5 odst. 1 písm. h) a j) a § 7 odst. 3 písm. a). První dvě z nich upravují, jaké příjmy se započítávají do stanovení rozhodného příjmu pro určení nároku na různé dávky sociální podpory. Třetí z nich potom řeší, jaké osoby se posuzují společně s žadatelem o tyto dávky jako součást jeho rodiny.

[15] Podle § 5 odst. 1 písm. h) se za příjem .

[16] Podle § 5 odst. 1 písm. j) platí, že za příjem se pro účely stanovení rozhodného příjmu považují také

[17] Nakonec § 7 odst. 3 písm. a) stanoví, že

[18] Jádro stěžovatelovy argumentace v nynější věci tkví v tom, že by dávka ze zahraničí vztahující se k jeho dětem neměla být započítávána do jeho příjmu pro účely příspěvku na bydlení, pokud je tato dávka vyplácena jako příjemci jeho bývalé manželce a on těmito prostředky ani fakticky nedisponuje.

[19] Z výše citovaného textu zákona především vyplývá, že některé dávky se započítávají do celkového příjmu spolu posuzované rodiny pro výpočet dalších dávek. Takovou dávkou je i přídavek na dítě, pokud se má vypočítávat právě příspěvek na bydlení. Zahraniční dávky, které jsou obdobné těm českým, se pak do těchto příjmů započítávají také.

[20] V tomto ohledu ze správního spisu i z odůvodnění správních orgánů a krajského soudu vyplývá, že rodiče dětí se dohodli (resp. matka dětí tak jednostranně prohlásila a stěžovatel se proti jejímu prohlášení nijak neohradil), že všechny tři děti budou posuzovány společně se stěžovatelem právě v takových situacích, jako je žádost o příspěvek na bydlení. Doslovně matka dětí prohlásila, že „“ všechny tři děti. Nejvyšší správní soud tedy v tomto ohledu předně nesouhlasí se stěžovatelem v tom, že žádná dohoda mezi ním a jeho bývalou manželkou ohledně započítávání dávky do příjmu neexistovala. Jestliže prohlášení matky (bývalé manželky) obsahovalo vyjádření toho, aby se děti posuzovaly společně se stěžovatelem pro účely daňových a sociálních předpisů, je nutné toto vyjádření vztahovat na všechny situace na něž takové předpisy dopadají a nikoli si z nich vybírat jen některé. Žádost o příspěvek na bydlení je věcí sociální podpory již z toho důvodu, že je upravena přímo v zákoně o státní sociální podpoře. V jeho případě se tedy zjevně jedná právě o takový sociální předpis, jaký uvádí učiněné prohlášení. Nebylo nutné, aby prohlášení bývalé manželky obsahovalo výslovný odkaz i na zahraniční příjmy. Tak totiž činí už samotný zákon o státní sociální podpoře v § 7 odst. 3 písm. a) zákona o státní sociální podpoře. Není navíc ani možné tuto část výpočtu příspěvku na bydlení (nebo jakékoliv jiné dávky přiznávané podle tohoto zákona) dohodou či prohlášením vyloučit z posuzování. Stěžovatel a jeho bývalá manželka nemohou jakoukoliv (soukromoprávní) dohodou či prohlášením vyloučit použití veřejnoprávního předpisu.

[21] Nejvyšší správní soud tedy považuje za správný závěr krajského soudu, podle něhož se děti na základě výše uvedeného prohlášení mají při vyhodnocení stěžovatelovy žádosti o příspěvek na bydlení podle § 7 odst. 3 písm. a) zákona o státní sociální podpoře posuzovat se stěžovatelem společně jako rodina. Otázkou ovšem zůstává, zda má dávka započítána v dané situaci do rozhodného příjmu, resp. zda je s dětmi tak spjata, že je třeba ji považovat za jejich příjem, nebo se jedná o příjem bývalé manželky stěžovatele.

[22] Nejvyšší správní soud se předně ztotožňuje s krajským soudem v tom, že u srovnatelnosti dávky a českého přídavku na dítě ve smyslu § 5 odst. 1 písm. j) zákona o státní sociální podpoře postačí, pokud jsou tyto dávky obdobné. Nemusí se jednat o dávky identické. Tomuto závěru nebrání ani to, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. 2. 2022, čj. 22 Cdo 3127/2020-98, uvedl, že se nejedná o dávky ; podstatné totiž je, zda jsou to dávky .

[23] Podle Soudního dvora EU, který se právě sociálním zabezpečením poskytovaným napříč Evropskou unií z povahy věci zabývá, toto východisko taktéž platí. Soudní dvůr ve své judikatuře setrvale uvádí, že „“(rozsudky Soudního dvora ze dne 8. 5. 2014, , C-347/12, bod 54; stejně tak ze dne 5. 7. 1983, , C-171/82, bod 13; a ze dne 8. 7. 1992, , C-102/91, bod 40). Je totiž zřejmé, že v rozličných právních systémech se nebudou dávky sociální podpory naprosto shodovat a mohou je doprovázet různé odlišnosti. Podstatné ovšem je, zda se shoduje jejich účel a původní předmět jejich vytvoření.

[24] Obecně řečeno, v případě posuzování obdobnosti dávky ze zahraničí ve smyslu § 5 odst. 1 písm. j) zákona o státní sociální podpoře jistě mohou s ohledem na rozličnou podobu či formu takových dávek přicházet v úvahu různá kritéria hodnocení jejich podobnosti. Vždy ale bude nutné hodnotit především skutečný předmět a účel těchto dávek. Zahraniční a česká dávka sociálního zabezpečení by proto měly především sloužit k zajištění týchž potřeb a cílů. Naopak stěžejními faktory či kritérii hodnocení nemůže být výlučně to, jak je dávka formálně upravena – např. jak je nazvána, jakou formou a také komu je poskytována či vyplácena.

[25] Nejvyšší správní soud má v nyní projednávané věci za to, že shora předestřené požadavky jsou v případě německé dávky a českého přídavku na děti splněny. Obě dávky představují finanční pomoc státu rodinám s nezaopatřenými dětmi na pokrytí zvýšených nákladů na jejich výchovu. Právě porovnání blízkosti předmětu a účelu německé a české dávky vedlo správní orgány i krajský soud k závěru, že je možné považovat za obdobu přídavku na dítě. Argumentace stěžovatele tento klíčový aspekt porovnání obou dávek opomíjí a soustředí se pouze na některé formální znaky (především z hlediska vázanosti na osobu, které je dávka vyplácena), resp. jeho faktickou situaci, v níž s prostředky z uvedené dávky nedisponuje. Taková argumentace však nemůže závěry žalovaného a krajského soudu zpochybnit.

[26] Lze dodat, že v tomto konkrétním případě se navíc shoduje i forma, jakou jsou obě dávky poskytovány – matka dětí pobírá v Německu přímou dávku (a nejedná se zde tedy o shora zmíněnou možnost daňového benefitu), což odpovídá i formě českého přídavku na dítě. Jde-li pak o nemožnost stěžovatele s prostředky plynoucími z výplaty dané dávky nakládat (byť jsou vztahovány pro účely příspěvku na bydlení jako příjem k jeho osobě), neboť jsou vypláceny druhému z rodičů, je k tomu možno uvést, že taková (byť jistě nežádoucí) situace není vyloučena ani v případě českého přídavku na děti (viz § 19 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře předpokládající možnou dohodu o výplatě přídavku na dítě). Nelze ostatně v obecné rovině ani vyloučit, že zohlednění faktického vyplácení dávky některému z rodičů by mohlo vést i k možnému zneužívání příspěvku na bydlení.

[27] Z výše uvedených důvodů tedy dávka představuje příjem, který bezprostředně souvisí s osobami nezletilých dětí a měla by být na jejich finanční zajištění používána. Je proto logické ji i k osobám dětí vztahovat a započítávat ji do příjmu rodiny rozhodného pro výpočet příspěvku na bydlení ve smyslu § 5 odst. 1 písm. h) a j) zákona o státní sociální podpoře.

[28] Nejvyšší správní soud závěrem dodává, že má pochopení pro složitou situaci stěžovatele, která se navíc může jevit nestandardně (do jeho příjmů pro určení nároku na příspěvek na bydlení se započítává i příjem vyplácený jeho bývalé manželce, k němuž nemá stěžovatel přístup). Jedná se nicméně o situaci, která je v prvé řadě důsledkem neuspořádání právních (finančních) vztahů mezi bývalými manželi v souvislosti s jejich péčí o děti, a může být řešitelná kupříkladu stanovením výživného. Není ovšem namístě ji zohlednit v rámci veřejnoprávní úpravy nároku na příspěvek na bydlení (srov. závěry týkající uplatnění daňové slevy na vyživované dítě v rozsudku NSS ze dne 27. 7. 2021, čj. 8 Afs 155/2019-46, body 42-44). Jinými slovy, finanční narovnání vztahu mezi stěžovatelem a matkou jeho dětí, které může zahrnovat i zohlednění jiné dávky hrazené státem, jež může mít dopad na posouzení nároku na další dávky, nelze přenášet do řízení před správními orgány, resp. do řízení o žádosti o příspěvek na bydlení. Takové narovnání by mělo být předmětem posouzení ze strany civilních (opatrovnických) soudů, jimž přísluší řešit mimo jiné i majetkovou a příjmovou situaci rozvedených manželů, a to případně i za pomocí předběžných nástrojů reagujících na změny ve finanční situaci některého z nich. K tomu lze dodat, že Ústavního soudu (kterou stěžovatel bez konkrétních odkazů zmiňoval) či odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu čj. 22 Cdo 3127/2020-98 se týkají právě vypořádání společného jmění manželů a započítávání dávky do příjmů jednoho z rodičů nebo vyživovací povinnosti vůči dětem (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2024, sp. zn. III. ÚS 1793/24).