Vydání 4/2021

Žalovaný rozhodnutím ze dne 2. 9. 2019 (písemnou výtkou) podle § 88 odst. 3 zákona o státní službě vytkl žalobkyni drobný nedostatek ve službě spočívající v neomluvené nepřítomnosti na pracovišti dne 15. 8. 2019 v délce 4 hodin. Ve výtce tento drobný nedostatek ve službě popsal tak, že žalobkyně dne 15. 8. 2019 v dopoledních hodinách absolvovala návštěvu u lékaře. Ze zaměstnání odešla v 6:20 hod. a na pracoviště se již nevrátila. K výkazu mzdových nároků posléze předložila formulář mSk-DOVOLENKA, kde žádala o dovolenou na zotavenou v délce pracovního dne za kalendářní rok 2019 od 15. 8. 2019 do 15. 8. 2019. Další údaje na formuláři vyplněny nejsou. Stejně tak nejsou vyplněny příslušné kolonky „schválil, datum, podpis vedoucího útvaru“. Žalovaný konstatoval, že vyplněné dovolenky lze akceptovat pouze ve výjimečných a ojedinělých případech. Tento případ však tyto znaky nenaplňuje, neboť bylo možno informovat služební orgán prostřednictvím služebního mobilního telefonu. Žalovaný dále ve výtce uvedl, že tím, že žalobkyně o možnost čerpat dovolenou dne 15. 8. 2019 v rozsahu pracovní směny nepožádala, došlo z její strany k porušení § 103 zákona o státní službě. Zdravotní stav žalobkyně přitom dne 15. 8. 2019 nebyl natolik závažný, aby nebyla schopna požádat o dovolenou, neboť dočasně práce neschopnou byla uznána teprve v odpoledních hodinách dne 16. 8. 2019, kdy byla přítomna v zaměstnání od 7:30 do 13:00 hodin. Výše uvedeným jednáním se žalobkyně podle žalovaného dopustila porušení povinnosti státního zaměstnance dle § 77 odst. 1 písm. f) zákona o státní službě.

Žalobkyně v žalobě proti této výtce uvedla, že zasahuje do jejího práva na zachování osobní cti, dobré pověsti a jména. Zmínila, že jí výtka může komplikovat její působení u krajské hygienické stanice a posloužit jako přitěžující okolnost v případném kárném řízení, či dokonce může být zneužita k jejímu šikanování. Žalovaný podle žalobkyně postupoval při uložení výtky v rozporu se zákonem o státní službě. Nebyly splněny podmínky pro udělení výtky podle § 88 odst. 3 tohoto zákona.

Žalobkyně dále zmínila, že ji dne 15. 8. 2019 v ranních hodinách v souvislosti s onemocněním [obsahuje citlivé údaje]. S ohledem na tuto náhlou zdravotní indispozici má žalobkyně za to, že nebyla povinna podat žádost o čerpání dovolené u svého zaměstnavatele. Podmínky čerpání dovolené státního zaměstnance nelze podle žalobkyně zahrnout do výčtu činností, jimiž se v § 5 odst. 1 zákona o státní službě vymezuje pojem služba. Žalobkyně svou nepředvídanou nepřítomností na pracovišti neohrozila ani nenarušila výkon státní služby. Nemohla tedy porušit služební kázeň. Pokud žalobkyně ve svém výkazu mzdových nároků stanovila dobu 4 hodin, po kterou trvalo její ošetření a následná rekonvalescence, jako čerpání dovolené, pak žalovaný mohl tuto nesrovnalost opravit tak, že považoval tuto dobu za osobní překážku na straně žalobkyně z důvodu jejího ošetření. Žalobkyně neopustila své pracoviště svévolně se záměrem vyhnout se plnění svých služebních povinností. Žalovaný nepochopitelně neuznal překážku na straně žalobkyně spočívající v lékařském ošetření, když dobu 4 hodin strávených návštěvou u lékaře přeškrtl, zato údaj o době 4 hodin, který žalobkyně vykázala jako dovolenou, zůstal žalovaným nedotčen.

Při dodatečném vystavení své žádosti o čerpání dovolené jednala žalobkyně v dobré víře, že tento postup odpovídá zavedené praxi u žalovaného. O chorobě žalobkyně se totiž dlouhodobě vědělo, a pokud ji postihl záchvat, řešila se její nepřítomnost na pracovišti dodatečným schválením čerpání dovolené.

Žalobkyně žalovanému vytknula, že ve výtce nespecifikuje, jaké konkrétní služební povinnosti měla porušit. Neuvedl ani, zda žalobkyně svou náhlou nepřítomností na pracovišti ohrozila výkon služby. Žalobkyně požádala žalovaného svým podáním ze dne 9. 9. 2019, aby předmětnou výtku odstranil z jejího osobního spisu. Žalovaný tak ke dni podání žaloby neučinil.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 6. 2020, čj. 30 A 129/2019-55, žalobu zamítl. K právní povaze výtky krajský soud uvedl, že nevidí žádný důvod se odchýlit od závěrů obsažených v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 7. 2018, čj. 9 As 79/2016-41, č. 3779/2018 Sb. NSS, neboť právní úprava výtky obsažená v zákoně o státní službě je analogická právním úpravám výtky dle předpisů upravujících výkon některých právních povolání; jde o nástroj obdobně koncipovaný, vycházející z obdobných příčin a mající obdobné právní následky. Proto výtka uložená státnímu zaměstnanci dle § 88 odst. 3 zákona o státní službě je ve správním soudnictví přezkoumatelná prostřednictvím žaloby proti rozhodnutí správního orgánu dle § 65 a násl. s. ř. s. Výtka udělená dle zákona o státní službě je totiž také vydána správním orgánem (představeným nebo služebním orgánem), zasahuje do právní sféry státního zaměstnance, je vydána v oblasti veřejné správy a jsou jí dotčena veřejná subjektivní práva fyzických osob.

Zákon o státní službě žádný opravný prostředek proti uložené výtce neupravuje, a i v tomto směru je tedy právní úprava výtky dle zákona o státní službě podobná úpravě výtky v právních předpisech regulujících výkon některých právních povolání. O stížnosti dle § 157 zákona o státní službě nelze uvažovat jako o řádném opravném prostředku ve smyslu § 5 s. ř. s. směřujícím proti výtce. Vyčerpání stížnosti tedy není možno považovat za podmínku přípustnosti žaloby proti výtce dle zákona o státní službě.

V projednávané věci byla nejprve jako žalovaná označena Krajská hygienická stanice Plzeňského kraje. Soud však dospěl k závěru, že žalovaným má být ředitel Krajské hygienické stanice Plzeňského kraje, neboť právě on je dle § 10 odst. 1 písm. f) zákona o státní službě služebním orgánem vůči státním zaměstnancům zařazeným v Krajské hygienické stanici Plzeňského kraje. Dle § 10 odst. 2 zákona o státní službě je to služební orgán, kdo jedná a rozhoduje ve věcech služebního poměru, rozhoduje tedy i o udělení výtky podle § 88 odst. 3 zákona o státní službě.

K námitce žalobkyně, že podmínky čerpání dovolené nelze podle jejího názoru zahrnout do výčtu činností, jimiž se vymezuje pojem služba v § 5 odst. 1 zákona o státní službě, krajský soud uvedl, že žalobkyně má pravdu potud, že nebylo její povinností v daném případě žádat o čerpání dovolené. Skutečností však je, že sama žalobkyně tak učinila, když ke svému výkazu mzdových nároků za měsíc srpen 2019 tiskopis dovolenky bez vyplněného souhlasu služebního orgánu připojila. Tím nepochybně konkludentně o dovolenou na půl pracovního dne 15. 8. 2019 požádala. Podle § 103 odst. 2 zákona o státní službě čerpání dovolené a dodatkové dovolené nařizuje písemně služební orgán. Ze skutkového stavu tak vyplývá, že žalobkyně skutečně nebyla přinejmenším polovinu pracovní doby dne 15. 8. 2019 přítomna v zaměstnání, aniž by tohoto dne měla dovolenou. Adekvátní část pracovní doby v předmětném výkazu jako dovolenou vykázala, aniž by ji měla nařízenou služebním orgánem.

Odkaz žalobkyně na § 5 odst. 1 zákona o státní službě je v tomto směru mylný. Žalobkyně byla postižena výtkou, kterou je dle § 88 odst. 3 zákona o státní službě možno uložit za drobné nedostatky ve službě. Tou se však pochopitelně nemohou rozumět prvky služby, které jsou stanoveny § 5 odst. 1 zákona o státní službě, ale zachovávání služební kázně při plnění služebních úkolů ve smyslu § 87 téhož zákona. Služební kázeň je státní zaměstnanec povinen zachovávat dle § 77 odst. 1 písm. f) zákona o státní službě. Z toho je evidentní, že zachování zákonných povinností při čerpání dovolené nepochybně patří mezi povinnosti státního zaměstnance. Právě za porušení těchto povinností byla žalobkyně uloženou výtkou postižena. Předpokladem výtky pak není to, že v důsledku porušení služebních povinností státním zaměstnancem došlo k ohrožení či narušení výkonu státní služby. Taková podmínka součástí hypotézy citovaného § 88 odst. 3 zákona o státní službě není; nad rámec toho soud konstatoval, že došlo-li by skutečně k ohrožení, tím spíše již narušení výkonu státní služby, bylo by nepochybně na místě spíše uvažovat o zahájení kárného řízení ve smyslu § 94 a násl. zákona o státní službě, nikoli věc vyřešit výtkou.

Žalobkyni nelze přisvědčit ani v názoru, že pokud žalovaný vymezil dobu 4 pracovních hodin dne 15. 8. 2019 jako dobu čerpání dovolené, mohl tuto nesrovnalost napravit tak, že by tuto dobu považoval za osobní překážku ve službě na straně žalobkyně. Podstatné v projednávané věci je to, že žalobkyně bez dalšího až na konci kalendářního měsíce, v souvislosti s odevzdáním výkazu svých mzdových nároků, stanovenou dobu sama vykázala jako dovolenou, aniž by ji měla řádně a v souladu se zákonem nařízenou svým služebním orgánem.

Uvádí-li žalobkyně, že žalovaný „nepochopitelně“ neuznal při hodnocení jejího výkazu mzdových nároků překážku na straně žalobkyně spočívající v lékařském ošetření, když dobu 4 hodin strávených návštěvou u lékaře přeškrtl, zato údaj o 4 hodinách, které žalobkyně vykázala jako dovolenou, zůstal nedotčen, má žalobkyně pravdu v tom, že žalovaný skutečně při vyznačení neomluvené absence žalobkyně pochybil a ve výkazu mzdových nároků přeškrtl nesprávný údaj. Nelze však přehlédnout, že z kontextu věci je zcela jasné, jaký údaj měl žalovaný na mysli, ostatně v den 15. 8. 2019 žalobkyně vykázala ke své absenci dva údaje shodné délky 4 pracovních hodin, tj. návštěvu lékaře a dovolenou. Oba údaje jsou tak shodné i co do své délky. Jedná se tu tedy o zjevné pochybení žalovaného formálního charakteru, které nemá na zákonnost jeho postupu žádný vliv. Totéž pak platí ohledně pochybností o údajích obsažených na výplatním lístku žalobkyně za měsíc srpen 2019, kde je doba 4 hodin vykázána jako neplacené volno. Ani toto není pochybením, které by mohlo založit pochybnosti o zákonnosti výtky.

Soud nesouhlasil ani s odkazem žalobkyně na její údajnou dobrou víru při dodatečném vystavení své žádosti o čerpání dovolené. Ustanovení § 103 odst. 2 zákona o státní službě, které vyžaduje, aby dovolená byla služebním orgánem nařízena, je zcela jasné. Žalobkyně tento postup nesporně nedodržela, když o dovolenou požádala až zpětně. Skutečnost, zda na pracovišti žalobkyně existovala nebo neexistovala určitá praxe, není v projednávaném případě rozhodující. Jak se však podává i z vyjádření žalovaného, žalobkyni podstatně v jeho očích přitížila skutečnost, že svou absenci na pracovišti neřešila ani poté, co se dne 16. 8. 2019 ještě vrátila do zaměstnání. Žalovaný dal najevo pochopení pro onemocnění žalobkyně, správně však poukázal na to, že dne 15. 8. 2019 její praktická lékařka ještě nerozhodla o její pracovní neschopnosti. Uvádí-li sama žalobkyně, že se dne 16. 8. 2019 dostavila na pracoviště, na němž dle svého výkazu mzdových nároků za měsíc srpen 2019 setrvala od 7:30 do 13:00 hodin, kdy poté musela opět vyhledat pomoc své lékařky, je obtížně vysvětlitelné, proč svou absenci z předcházejícího dne neřešila se žalovaným okamžitě, což nepochybně učinit mohla, když ani sama neuvedla žádný důvod, který jí v tom snad bránil. Za takové situace nezbývá než uzavřít, že žalobkyně nejenže nerespektovala zákonné podmínky pro čerpání dovolené stanovené zákonem o státní službě, ale svou situaci se nesnažila řádnou a včasnou komunikací se žalovaným vyřešit při nejbližší možné příležitosti, která se jí k tomu naskytla. Tento svůj postup žalobkyně v průběhu celého řízení neobjasnila nijak jinak než odkazem na své spolehnutí se na údajnou dobrou víru, že její postup odpovídá praxi zavedené v Krajské hygienické stanici Plzeňského kraje. Takové vysvětlení však nemůže ze shora uvedených důvodů obstát.

Ani poslední námitka žalobkyně tkvící v tom, že žalovaný nevymezil, jaké konkrétní povinnosti měla žalobkyně porušit, není důvodná. Ve výtce je totiž zcela jasně a srozumitelně a na podkladě rekapitulovaných nesporných skutkových okolností vysvětleno, jaké pochybení bylo v jednání žalobkyně shledáno.

Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost. Uvedla, že toleruje-li soud u žalovaného jeho chybný postup při přeškrtnutí údajů ve výkazu mzdových nároků stěžovatelky, pak by se se stejnou shovívavostí slušelo přistupovat i k žalobkyni, která se také zmýlila ve svém rozhodnutí řešit svou absenci na pracovišti v důsledku onemocnění [obsahuje citlivé údaje] dodatečným nahlášením dovolené. Pro úplnost stěžovatelka dodala, že dne 15. 8. 2019 nemohla telefonicky kontaktovat svého představeného s ohledem na svůj zdravotní stav, a nemohla tak učinit ani dne 16. 8. 2019, neboť toho dne byl J. K. mimo služební úřad na služební cestě a stěžovatelka nevěděla o žádné jiné vhodné osobě, které by svou žádost o čerpání dovolené doručila. V dalších dnech se již stěžovatelka nedostavovala na pracoviště z důvodu trvání své pracovní neschopnosti. Za vadu řízení stěžovatelka považuje zamítnutí jejího návrhu na provedení výslechu její lékařky a dalších navržených svědků.

Stěžovatelka dále uvedla, že byť drobné nedostatky v práci státního zaměstnance představují jen jeho nepatrné provinění, které ještě nedosahuje intenzity kárného provinění, měl by služební orgán vždy zkoumat, zda jsou v konkrétním případě splněny všechny formální a materiální znaky deliktního jednání státního zaměstnance. Výtka by měla nastoupit teprve tam, kde lze dovodit i určitou společenskou škodlivost jednání státního zaměstnance, a to tím spíše, že výtka má veřejnoprávní povahu i difamační účinky a zakládá překážku . Využití výtky se tak neobjede bez zjištění, jaký dopad má nebo mohlo mít jednání státního zaměstnance na jeho práci, na práci ostatních státních zaměstnanců či zda nedošlo k ohrožení či narušení vážnosti správního úřadu či důvěry v něj.

Stěžovatelka byla toho názoru, že případné drobné nedostatky v její práci bylo nutné posuzovat striktně ve vztahu k plnění jejích služebních úkolů. Při dodržení tohoto hlediska se musí zjišťovat, do jaké míry byl v daném případě výkon služby narušen či ohrožen. Nic na tom nemění skutečnost, že hypotéza § 88 odst. 3 zákona o státní službě takový požadavek nevyslovuje. Žalovaný ani krajský soud se však nezabývali mírou společenské škodlivosti jednání žalobkyně, která by u drobných nedostatků ve službě obdobně jako u míry provinění měla být alespoň nepatrná. Také podle metodického pokynu náměstka ministra vnitra pro státní službu č. 3/2016 ze dne 12. 10. 2015, kterým se stanoví podrobnosti kárné odpovědnosti státních zaměstnanců a kárného řízení, je posouzení společenské škodlivosti kárného provinění dle individuálních okolností případu součástí odůvodnění rozhodnutí. Stěžovatelka má za to, že tentýž požadavek na odůvodnění platí i pro výtku. Jestliže písemná výtka žalovaného i kasační stížností napadený rozsudek postrádají jakékoli objasnění společenské škodlivosti jednání stěžovatelky, pak to zakládá nepřezkoumatelnost výtky i kasační stížností napadeného rozsudku.

Stěžovatelka byla přesvědčena, že předmětná výtka nebyla přiměřenou reakcí žalovaného na její nepřítomnost na pracovišti, kterou způsobila pouze její náhlá zdravotní indispozice a kterou řešila zavedeným způsobem, jenž se bohužel ukázal jako chybný. Vzhledem k tomu, že byla vždy hodnocena jako odborně zdatný a spolehlivý státní zaměstnanec, představuje její pochybení ojedinělý , pro který nebylo třeba přistupovat k uložení výtky. Především se však stěžovatelka domnívala, že pro uložení výtky nebyly splněny zákonné podmínky.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že čerpání dovolené podle § 103 odst. 2 zákona o státní službě nařizuje písemně služební orgán. Stěžovatelka však o nástup na dovolenou nepožádala. Krajský soud správně hodnotil jednání žalovaného při přeškrtnutí údajů ve výkazu mzdových nároků žalobkyně jako zjevné pochybení nemající vliv na zákonnost jeho postupu. K tvrzení žalobkyně, že dne 16. 8. 2019 nemohla kontaktovat představeného a nevěděla o jiné vhodné osobě, které by svou žádost doručila, žalovaný uvedl, že k podání žádosti o čerpání dovolené nebyl osobní kontakt s představeným nutný. Stačilo zanechat v sekretariátu představeného žádost o čerpání dovolené. K neuskutečněnému výslechu lékařky stěžovatelky žalovaný uvedl, že žalobkyně ještě dne 16. 8. 2019 po dobu pěti hodin vykonávala práci a mohla tak o čerpání dovolené písemně požádat. Skutečnost že stěžovatelce nebyly proplaceny 4 hodiny absence, nelze podle názoru žalovaného považovat za postih za porušení povinnosti, jak uvádí stěžovatelka, ale pouze důsledek toho, že dne 15. 8. 2019 stěžovatelka po uvedenou dobu neomluveně neplnila služební úkoly.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.