Vydání 12/2015

(...)

[20] Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu ve všech jeho výrocích. Proti výroku II. o odmítnutí žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 1997 však nevznesla žádné námitky a závěr o opožděnosti žaloby nijak nevyvrátila. Argumenty vztahujícími se k rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 1997 stěžovatelka brojila pouze proti jeho tvrzené neurčitosti a nicotnosti (viz dále), nikoliv proti důvodu odmítnutí žaloby městským soudem. Kasační stížnost proti výroku II. napadeného rozsudku tedy byla zjevně nedůvodná a Nejvyšší správní soud neshledal ve vztahu k předmětnému výroku žádnou vadu, jíž by se musel zabývat z úřední povinnosti (ke lhůtě pro podání žaloby na vyslovení nicotnosti viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2013, čj. 7 As 100/2010-65, č. 2837/2013 Sb. NSS).

[21] S ohledem na odmítnutí žaloby na vyslovení nicotnosti rozhodnutí ze dne 7. 5. 1997 nemohla být důvodnou námitka, že se městský soud zabýval nicotností předmětného rozhodnutí pouze stručně a nad rámec nezbytného odůvodnění.

[22] V řízení podle § 8 odst. 1 zákona o státní památkové péči žalovaný může zrušit prohlášení věci za kulturní památku z "", a to na žádost vlastníka kulturní památky nebo organizace, která na zrušení prohlášení věci za kulturní památku prokáže právní zájem, nebo z vlastního podnětu.

[23] Použitím slova "" dal zákonodárce žalovanému při rozhodování o zrušení prohlášení věci za kulturní památku možnost správního uvážení. V případě správního uvážení má správní orgán ve stanovených hranicích volný prostor k úvaze a rozhodnutí, protože zákon nespojuje s existencí určitého stavu jednoznačně pouze jediný právní následek (blíže viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2004, čj. 5 Azs 105/2004-72, č. 375/2004 Sb. NSS, ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-42, č. 906/2006 Sb. NSS, ze dne 26. 10. 2007, čj. 4 As 10/2007-109, a ze dne 23. 10. 2008, čj. 8 As 56/2007-151). Z povahy rozhodnutí vydaného na základě správního uvážení pak vyplývá také omezený rozsah soudního přezkumu (blíže viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2010, čj. 7 Afs 15/2007-106, č. 2066/2010 Sb. NSS, ze dne 27. 6. 2013, čj. 1 Afs 1/2013-47, nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 2556/07).

[24] Je-li řízení podle § 8 odst. 1 zákona o státní památkové péči zahájeno na žádost, důkazní břemeno vztahující se k existenci mimořádně závažných důvodů pro zrušení památkové ochrany nese žadatel. Právě neprokázání "" bylo rozhodným důvodem pro zamítnutí žádosti stěžovatelky o zrušení prohlášení věci za kulturní památku, následně také rozkladu i žaloby. Ani v kasační stížnosti však stěžovatelka neuvedla žádné mimořádně závažné okolnosti odůvodňující zrušení prohlášení předmětného obrazu za kulturní památku a s rozhodnými závěry žalovaného a městského soudu v tomto ohledu nepolemizovala. Námitky směřovaly převážně proti původnímu rozhodnutí o prohlášení obrazu za kulturní památku ze dne 7. 5. 1997.

[25] Jakkoliv si při posouzení důvodnosti žádosti o zrušení prohlášení za kulturní památku musí správní orgán nejprve ujasnit, zda zde rozhodnutí o prohlášení věci za kulturní památku existuje, žalovanému nelze v posuzované věci vytknout, že by tak neučinil. Zejména rozhodnutí o rozkladu se podrobně vypořádalo se všemi námitkami, jimiž se stěžovatelka snažila prokázat neexistenci, resp. nicotnost původního rozhodnutí ze dne 7. 5. 1997. Skutečnost, že se stěžovatelka s důvody napadených rozhodnutí neztotožňuje, neznamená, že tyto důvody nejsou dostatečné pro závěr, k němuž žalovaný, příp. posléze městský soud dospěli.

[26] Na námitce nicotnosti rozhodnutí ze dne 7. 5. 1997 stěžovatelka setrvala i v kasační stížnosti, oproti předchozímu řízení ji omezila pouze na tvrzení, že nicotnost byla způsobena neurčitým označením předmětu řízení, protože nebyla připojena fotodokumentace a protože rozhodnutí o prohlášení obrazu za kulturní památku použilo pojem "" děl moderního umění. Tyto námitky nemohly být úspěšné.

[27] Nicotnost představuje zvláštní kategorii vad správních rozhodnutí, které jsou vzhledem ke své povaze vadami nejzávažnějšími, nejtěžšími a rovněž i nezhojitelnými. Nicotnost je ve své podstatě nejzávažnějším typem nezákonnosti, proto nezákonnost i nicotnost mohou být způsobeny typově stejnými vadami a hranice mezi nimi může být neostrá. Je proto třeba podle konkrétních skutkových okolností posoudit, zda určitý nedostatek správního rozhodnutí způsobuje "" jeho nezákonnost, nebo se jedná o nedostatek natolik závažný, že povede k nicotnosti daného aktu.

[28] Byť může být nicotnost způsobena i neurčitostí (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2008, čj. 8 Afs 78/2006-74, č. 1629/2008 Sb. NSS), muselo by se jednat o neurčitost značné intenzity, která by odůvodňovala, aby na předmětné rozhodnutí bylo nahlíženo, jako by nebylo nikdy vydáno.

[29] Takto závažné nedostatky rozhodnutí o prohlášení obrazu za kulturní památku stěžovatelka netvrdila, a tím méně prokázala. Ve shodě s městským soudem Nejvyšší správní soud považuje za naprosto dostatečné, byl-li předmětný obraz popsán v příloze č. 1 rozhodnutí nazvané "" jako: "Tvar •", přičemž na předmětnou přílohu jako na nedílnou součást rozhodnutí žalovaný odkázal ve výroku. Z pouhého nepřipojení fotodokumentace, byť bylo pravděpodobně možné, nelze dovodit neurčitost označení předmětného obrazu dosahující hranice nezákonnosti, natož nicotnosti.

[30] Pojem "", který podle stěžovatelky neměl zákonnou definici, žalovaný vysvětlil v samotném rozhodnutí o prohlášení obrazu za kulturní památku: "". Ani použití tohoto pojmu proto nezpůsobilo neurčitost, či dokonce nicotnost předmětného rozhodnutí. Jakkoliv lze mít obecně pochybnosti o věrohodnosti a úplnosti informací obsažených ve Wikipedii, která je webovou encyklopedií s otevřeným obsahem, odkaz městského soudu na heslo "" ve Wikipedii byl pouze podpůrný. Městský soud vyšel při posouzení obsahu předmětného pojmu především ze znění rozhodnutí ze dne 7. 5. 1997, které nedávalo pochyb o tom, že "" znamená soubor.

[31] Městský soud nebyl povinen objasnit, zda jednotlivá díla, jimiž je tvořen soubor prohlášený za kulturní památku, nesou sama o sobě také kulturní památky, či zda je soubor sám o sobě autorským dílem, protože takové námitky stěžovatelka v žalobě nevznesla. Městský soud byl oprávněn a povinen přezkoumat napadená rozhodnutí pouze v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.). Uvedené námitky bezpochyby nepatří mezi vady, jimiž by se soud musel zabývat z úřední povinnosti, městský soud proto nebyl povinen vyjádřit se k těmto otázkám nad rámec žaloby. Předmětnými námitkami se nemůže zabývat ani Nejvyšší správní soud pro jejich nepřípustnost (§ 104 odst. 4 s. ř. s.).

[32] Dále stěžovatelka nedůvodně vytkla městskému soudu, že ji odkázal na řízení o určení právního vztahu podle § 142 správního řádu z roku 2004. Řízení o určení právního vztahu má sice subsidiární povahu a správní orgán jej nezahájí, může-li otázku vzniku, trvání nebo zániku určitého právního vztahu řešit v rámci jiného správního řízení (příp. může-li o jeho vzniku, trvání nebo zániku vydat osvědčení), sporná otázka však nemůže být řešena v "" ve smyslu druhého odstavce citovaného ustanovení, nelze-li "" vést pro marné uplynutí lhůt k jeho zahájení. Lhůta pro uplatnění opravných prostředků proti rozhodnutí ze dne 7. 5. 1997 již bez jakýchkoliv pochybností uplynula (k možnosti opravných prostředků proti rozhodnutí ze dne 7. 5. 1997 podle tehdy účinné právní úpravy viz s. 8 rozsudku městského soudu).

[33] Řízení podle § 8 zákona o státní památkové péči není opravným prostředkem proti rozhodnutí o prohlášení věci za kulturní památku. Prostřednictvím tohoto postupu lze zrušit památkovou ochranu pouze do budoucna, pokud nastaly mimořádně závažné okolnosti, které odůvodňují změnu původně přiznaného statusu. Nelze jím však přezkoumat zákonnost původního rozhodnutí o prohlášení věci za kulturní památku ani důvody, na nichž stojí (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2008, čj. 3 As 26/2008-72).

[34] Na tuto skutečnost upozornil stěžovatelku již městský soud, stěžovatelka ovšem setrvala na stanovisku, že postup podle § 8 zákona o státní památkové péči byl namístě právě proto, aby žalovaný mohl přezkoumat důvody původního rozhodnutí ze dne 7. 5. 1997. Stěžovatelka však nenabídla žádné argumenty, pro které by se soud měl odchýlit od svého dříve vysloveného názoru o nemožnosti věcného přezkumu rozhodnutí o prohlášení věci za kulturní památku v řízení podle § 8 zákona o státní památkové péči.

[35] Zbývající námitky byly opožděné. Stěžovatelka podala v zákonné lhůtě dvou týdnů od doručení rozsudku městského soudu pouze blanketní kasační stížnost, Nejvyšší správní soud ji proto vyzval usnesením ze dne 21. 8. 2014, čj. 8 As 133/2014-14, k odstranění vad kasační stížnosti a stanovil jí k tomu lhůtu jednoho měsíce od doručení předmětného usnesení v souladu s § 106 odst. 3 s. ř. s. Předmětné usnesení bylo zástupci stěžovatelky doručeno dne 25. 8. 2014, posledním dnem lhůty pro doplnění důvodů kasační stížnosti tak byl čtvrtek 25. 9. 2014 (§ 40 odst. 2 s. ř. s.). Jen v této lhůtě stěžovatelka mohla rozšířit důvody kasační stížnosti. Stěžovatelka doplnila kasační stížnost ve stanovené lhůtě podáním odeslaným datovou schránkou dne 24. 9. 2014. Tyto námitky soud vypořádal výše. Následně podáním odeslaným datovou schránkou dne 7. 11. 2014 stěžovatelka doplnila kasační stížnost o námitky shrnuté výše. Tyto námitky neměly předobraz v doplnění kasační stížnosti ze dne 24. 9. 2014, a nerozvíjely tak argumenty uplatněné stěžovatelkou ve lhůtě podle § 106 odst. 3 s. ř. s. ani nereagovaly na vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti. Jednalo se o zcela samostatné kasační body, v nichž stěžovatelka nově namítla protiústavnost zákona o státní památkové péči a nepřiměřené omezení vlastnického práva. Po uplynutí lhůty pro doplnění kasační stížnosti však již stěžovatelka nebyla oprávněna tyto nové námitky vznést.

[36] S ohledem na opožděnost námitek týkajících se rozporu s ústavním pořádkem by se soud musel zabývat protiústavností zákona o státní památkové péči z úřední povinnosti pouze tehdy, pokud by ji shledal. V takovém případě by soud byl povinen postupovat podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a předložit věc Ústavnímu soudu, příp. by nemohl použít zákonné ustanovení, bylo-li by již v minulosti shledáno Ústavním soudem protiústavním a jeho použití by v konkrétní věci znamenalo porušení ústavně zaručeného základního práva jednotlivce (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1777/07, č. 228/2007 Sb., odst. [19]). Ani jedna z popsaných situací ovšem v posuzované věci nenastala. Soud se proto zabýval otázkou protiústavnosti pouze v nezbytně nutném rozsahu a nevyjádřil se ke každé dílčí námitce stěžovatelky vyjádřené v podání ze dne 7. 11. 2014.

[37] Nejvyšší správní soud si je vědom, že Ústavní soud zrušil nálezem ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/04, č. 240/2005 Sb., § 44 zákona o státní památkové péči v části, která vylučovala použití správního řádu z roku 1967 na řízení o prohlášení věci za kulturní památku podle § 3 téhož zákona. Rozhodnutí ze dne 7. 5. 1997 bylo vydáno v době, kdy byla tato protiústavní výluka správního řízení účinná, Nejvyšší správní soud však neshledal, že by se tato skutečnost mohla dotknout základních práv současného vlastníka nebo stěžovatelky.

[38] Ze samotné existence rozporu určitého zákonného ustanovení s ústavním pořádkem nelze bez dalšího předpokládat, že jeho použitím v konkrétní věci došlo k porušení ústavně zaručeného základního práva (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 53/06, č. 159/2006 Sb. ÚS: ".").

[39] Nedostatky procesních záruk při prohlášení předmětného obrazu za kulturní památku v roce 1997 se mohly dotknout práv tehdejšího vlastníka obrazu MUDr. Huga P., nemohly však zasáhnout do základních práv současného vlastníka. Ten koupil obraz, který již měl kulturní památky, s nímž byla spojena práva a povinnosti vyplývající ze zákona o státní památkové péči (z rozhodnutí ministryně kultury ze dne 18. 12. 2012 vyplývá, že současný vlastník koupil obraz v roce 2005). Koupě obrazu nemohla mít za následek, že by současný vlastník vstoupil zpětně do procesních práv původního vlastníka vztahujících se k řízení, které bylo pravomocně ukončeno v roce 1997. Skutečnost, zda si byl současný vlastník vědom statusu kulturní památky při koupi obrazu, je otázkou soukromoprávního vztahu mezi prodejcem a kupujícím.

[40] Dále Nejvyšší správní soud považuje za podstatné, že Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/04 nijak nezpochybnil institut prohlášení věci za kulturní památku jako takový. Z odůvodnění nálezu i ze skutečnosti, že Ústavní soud stanovil účinnost nálezu od jeho vyhlášení, lze dovodit, že neměl v úmyslu zbavit památkové ochrany všechny movité či nemovité věci, které byly do té doby prohlášeny za kulturní památky. Naopak Ústavní soud zdůraznil odlišné posouzení hmotného a procesního práva z pohledu ústavního pořádku a otázku nedostatků procesních záruk výslovně odlišil od nálezu ze dne 23. 6. 1994, sp. zn. I. ÚS 35/94, č. 36/1994 Sb. ÚS. V citovaném nálezu Ústavní soud potvrdil, že hmotněprávní ustanovení zakládající ochranu kulturních památek jsou v souladu s ústavním pořádkem a nezasahují nepřiměřeným způsobem do vlastnického práva zaručeného článkem 11 Listiny základních práv a svobod.

[41] Stěžovatelkou tvrzený zásah do vlastnického práva v důsledku omezujících povinností vyplývajících ze zákona o státní památkové péči je proto třeba odmítnout, stejně jako její tvrzení, že se Ústavní soud dosud nezabýval ústavností zákona o státní památkové péči a jeho dopady do vlastnického práva.

[42] Pouze pro úplnost soud doplňuje, že tvrzení stěžovatelky o prohloubení historické křivdy způsobené rodině Jindřicha Waldese a srovnání s věcí posuzovanou Městským soudem v Praze v citovaném rozsudku čj. 10 A 16/2014-49 je nepřípadné. V citované věci byly obrazy žalobci vydány jako osobě oprávněné podle § 3 zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem. Žalobce byl synem původního vlastníka, jemuž byly obrazy zabaveny. Městský soud shledal existenci "" ve smyslu § 8 zákona o státní památkové péči v tom, že smyslu jakožto nápravy majetkové křivdy by nemohlo být dosaženo jen formálním vydáním obrazů do vlastnictví žalobce, ale teprve tehdy, pokud se věci budou moci dostat do skutečné dispozice žalobce žijícího v zahraničí. V nyní posuzované věci je situace zcela odlišná. Současný vlastník není v žádném příbuzenském vztahu k rodině Jindřicha Waldese, nemůže se proto dovolávat křivdy, která jí byla způsobena.