Vydání 1/2010

Žalobce podal žádost o vydání povolení k odstranění stavby - vily Anička z důvodu jejího nahrazení stavbou „Generali Hradec Králové - polyfunkční objekty s parkovacím zázemím“. V únoru 2007 byl podán návrh na prohlášení vily Anička za kulturní památku. Dne 22. 2. 2007 sdělil odbor památkové péče Magistrátu města Hradec Králové, že ke stavbě „Generali Hradec Králové - polyfunkční objekty s parkovacím zázemím“, nemá námitek, ale vzhledem k tomu, že stavba se nachází v území s archeologickými nálezy, je investor povinen splnit své povinnosti v tomto ohledu.

Dne 9. 3. 2007 vydal stavební odbor Magistrátu města Hradec Králové usnesení, kterým přerušil řízení ve věci žádosti žalobce o vydání povolení k odstranění stavby do doby, než bude pravomocně ukončeno správní řízení na prohlášení vily Anička za kulturní památku.

Dne 13. 4. 2007 adresoval odbor památkové péče Magistrátu města Hradec Králové žalovanému stanovisko, ve kterém konstatoval, že předchozí stanovisko bylo vydáváno bez zřetele k tomu, že probíhá řízení o prohlášení za kulturní památku - objekt kulturní památkou nebyl a nebyl zde důvod pro vydání negativního stanoviska.

Dne 16. 5. 2007 zrušil Magistrát města Hradec Králové usnesením stanovisko odboru památkové péče ze dne 8. 3. 2007 k podnětu na prohlášení vily Anička za kulturní památku s tím, že původní stanovisko je v rozporu s právními předpisy a nelze jej opravit podle § 156 odst. 1 správního řádu. V rozhodnutí se konstatuje, že odbor památkové péče Magistrátu města Hradec Králové ve vyjádření ze dne 8. 3. 2007 vyslovil závěr, že se doporučuje prohlášení vily Anička za kulturní památku, avšak dva týdny předtím v protichůdném vyjádření sdě1il, že proti stavbě polyfunkčního objektu nemá námitek, přičemž investorovi stanovil povinnost oznámit svůj záměr Archeologickému ústavu a umožnit archeologický výzkum.

Dne 23. 5. 2007 podal žalovaný odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové ze dne 16. 5. 2007. Měl za to, že bylo vydáno v rozporu s § 156 odst. 2 a § 94 správního řádu, když podání žalobce bylo považováno za žádost účastníka řízení, což zároveň představovalo povinnost magistrátu ve věci rozhodnout, a to pouze způsobem předpokládaným v § 156 odst. 2 správního řádu. Navíc neexistovala skutečnost, která by potvrzovala závěr o nezákonnosti zrušeného vyjádření magistrátu. Původní vyjádření z února 2007 neobsahovalo žádný odkaz na zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ze kterého magistrát dovodil akt, kterým by se z hlediska zájmů státní památkové péče mohl vyjádřit. Takové ustanovení neexistuje a magistrát měl vyslovit nepříslušnost k vydání takového stanoviska, a pokud tak neučinil, rozhodně nemohl stanovisko v takové věci vydat. Z důvodu odvolání pak žalovaný přerušil řízení o prohlášení vily Anička za kulturní památku.

Dne 18. 6. 2007 rozhodl Krajský úřad Královehradeckého kraje tak, že rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové ze dne 16. 5. 2007 zrušil a řízení zastavil, přičemž se ztotožnil s názorem žalovaného.

Žalovaný dne 22. 10. 2007 vydal rozhodnutí, kterým prohlásil vilu Anička za kulturní památku. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rozklad. Žalobce namítal absenci zákonného podkladu pro vydání rozhodnutí, protože žalovaný nebyl oprávněn podat odvolání proti rozhodnutí magistrátu ze dne 16. 5. 2007. Žalovaný rozklad zamítl. V odůvodnění uvedl, že podal odvolání, protože ze zrušovacího usnesení nebylo jasné, kdo je účastníkem řízení o přezkumu.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze. Namítal, že žalovaný si byl povinen vyžádat vyjádření krajského úřadu a obecního úřadu obce s rozšířenou působností - Magistrátu města Hradec Králové. Vyjádření si sice vyžádal, to však bylo ještě před prohlášením vily za kulturní památku zrušeno. Žalovaný však na to nedbal a svůj postoj odůvodnil tím, že následné usnesení Magistrátu, kterým bylo podle ustanovení § 156 odst. 2 správního řádu předchozí vyjádření zrušeno, bylo následně zrušeno Krajským úřadem Královehradeckého kraje v odvolacím řízení. Odvolací řízení není podle žalobce v takovém případě vůbec přípustné. Na postup vydávání vyjádření dotčenými orgány se aplikují ustanovení části čtvrté správního řádu a ustanovení o odvolání na postup podle této části správního řádu aplikovat nelze. Je třeba přiměřeně použít ustanovení o přezkumném řízení, avšak žalobce zdůraznil, že je tak třeba postupovat skutečně pouze přiměřeně. Ustanovení § 95 odst. 4 správního řádu použít nelze, protože postup podle § 156 odst. 2, resp. § 154 není řízením s účastníky. Postavení žalovaného jako účastníka řízení nelze dovodit ani z § 27 či § 28 správního řádu. Za účastníka řízení je v jakémkoli procesu označována osoba, jejíž práva mohou být v daném řízení dotčena. Žalovaný je v rámci procedury prohlašování věci za kulturní památku, v rámci níž si stanovisko vyžádal, nepochybně správním orgánem a nikoli dotčenou osobou. Závěry o účastenství nelze dovozovat ani z toho, že bylo žalovanému usnesení Magistrátu dáno na vědomí, protože účastenství lze dovodit pouze tehdy, pokud jsou splněny zákonné znaky. Pro závěr o nepřípustnosti odvolacího řízení svědčí i zásada účelnosti, vhodnosti a hospodárnosti řízení. Pokud by bylo připuštěno odvolací řízení i pro stanoviska, znamenalo by to možnost následného podání žaloby ve správním soudnictví, což by protáhlo vlastní řízení o právech a povinnostech třeba i na několik let. I když usnesení magistrátu obsahovalo poučení o odvolání, nebyl žalovaný subjektem, který by byl oprávněn je podat, a navíc odvolání nebylo přípustné. Žalobce má zato, že mělo být postupováno podle § 136 odst. 6 správního řádu, který upravuje řešení sporů mezi správním orgánem, který řízení vede, a správním orgánem, který je dotčeným orgánem. Krajský úřad nebyl k řešení sporu o vydání usnesení Magistrátem vůbec věcně příslušný, což vede k nicotnosti rozhodnutí Krajského úřadu. Napadené rozhodnutí se s argumentací žalobce uplatněnou v rozkladu k této otázce vůbec nevypořádal.

Městský soud v Praze napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.