Vydání 7/2007

Nejprve je třeba konstatovat, že je nezbytné odlišovat stavební řízení ústící ve vydání stavebního povolení (§ 54 až § 77 stavebního zákona) a kolaudační řízení podle ustanovení § 76 až § 84 tohoto zákona na straně jedné, a na straně druhé správní řízení podle zákona ČNR č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, o opatřeních, která je povinen vlastník kulturní památky učinit, aby byly splněny povinnosti dle § 9 tohoto zákona. Jde o zcela odlišná správní řízení. Zatímco účelem stavebního a kolaudačního řízení je zabezpečit ochranu veřejných zájmů při výstavbě a při užívání stavby, komplexnost stavby, dodržení obecných technických požadavků na výstavbu, popř. jiných předpisů a technických norem, a dodržení požadavků dotčených orgánů státní správy (ustanovení § 66 stavebního zákona), účelem zákona o státní památkové péči je vytvořit všestranné podmínky pro péči o kulturní památky, o jejich zachování a vhodné využívání, aby se podílely na rozvoji kultury, umění, vědy a vzdělávání (ustanovení § 1 tohoto zákona). Je proto nepochybné, že každé z uvedených správních řízení upravuje jinou oblast právních vztahů, je vedeno jinými správními orgány, ústí v jiné správní rozhodnutí a důsledky takového rozhodnutí jsou zcela jistě odlišné. Z žádného ustanovení zákona o státní památkové péči nelze dovodit, že by řízení podle ustanovení § 10 tohoto zákona nemělo místo tehdy, pokud by se týkalo nemovitosti, u které již předtím proběhlo stavební a kolaudační řízení (takový stav není ani myslitelný). Naopak povinnosti vlastníka či uživatele kulturních památek je na vlastní náklad pečovat o jejich zachování, udržovat je v dobrém stavu a chránit je před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením a užívat je pouze způsobem, který odpovídá jejich významu, památkové hodnotě a technickému stavu (ustanovení § 9 zákona o státní památkové péči). Tyto povinnosti zavazují povinný subjekt kdykoli, a proto opatření směřující k zajištění splnění těchto povinností mohou být příslušným orgánem státní památkové péče uložena rovněž kdykoli v návaznosti na tom, kdy je porušení povinností na úseku ochrany kulturních památek zjištěno.

Žalobce namítal, že z vyjádření příslušného orgánu památkové péče v rámci kolaudačního rozhodnutí vyplynulo, že se stavbou tak, jak byla zrekonstruována, souhlasí. Je třeba zdůraznit, že žalobce pouze v obecné rovině poukazuje na to, že všechny úpravy, jejichž odstranění je nyní požadováno, byly již předmětem stavebního a kolaudačního řízení a dotčený orgán – Pražský ústav památkové péče – k nim nevyjádřil záporné stanovisko. Z kolaudačního rozhodnutí, které žalobce k prokázání oprávněnosti této námitky předložil, však nevyplývá, že by uvedené konkrétní úpravy, které jsou nyní předmětem řízení podle zákona o státní památkové péči, byly výslovně obsaženy i ve stavebním povolení a rovněž nejsou výslovně zmíněny v kolaudačním rozhodnutí. Je třeba zdůraznit, že žalobci nebyla vytýkána rekonstrukce objektu jako taková, ale byl vyzván k odstranění těch úprav, které jsou vzhledově nepřijatelné, narušují symetrii domu a degradují historickou hodnotu fasády a průjezdu. Tomu, že předmětné stavební úpravy nebyly příslušným orgánem z hlediska památkové péče povoleny, odpovídá obsah vyjádření NPÚ ze dne 5. 1. 2005, který uvádí to, že vymezené úpravy parteru neprojednal.

Je nepochybné, že žalobce, resp. subjekt, který předmětnou nemovitost vlastnil či užíval v době probíhajícího stavebního a následně kolaudačního řízení, měl zákonné povinnosti na úseku ochrany kulturních památek. Pokud tyto povinnosti nesplnil a zamýšlené úpravy z hlediska ochrany kulturních památek podle zákona o státní památkové péči neprojednal, nemůže se následně dovolávat toho, že jiné správní řízení, sledující primárně jiný účel, proběhlo bez připomínek správních orgánů. Žalobce se za takové situace nemůže dovolávat zásahu do právní jistoty, ale musí si být vědom toho, že předmětná nemovitost je kulturní památkou. Proto je povinen plnit povinnosti zakotvené v zákoně o státní památkové péči, resp. učinit opatření, která plnění těchto povinností zajistí. Jejich neplnění nelze odůvodnit ani poukazem na trvající neměnný stav a vzhled nemovitosti. Pokud žalobce namítal, že nemá jistotu, že jednou schválené úpravy nemovitosti nebude muset v budoucnu na své náklady odstraňovat, je třeba znovu poukázat na to, že ze správního spisu nevyplývá, že by konkrétní, svým významem dílčí a ve své většině estetické úpravy, byly provedeny již v rámci stavební rekonstrukce, a především že tyto úpravy byly předmětem posouzení podle zákona o státní památkové péči.

Je třeba znovu uvést, že řízení o opatřeních ke splnění povinností podle ustanovení § 9 zákona o státní památkové péči je správním řízením zcela odlišným od stavebního a kolaudačního řízení. Proto nemůže vydání napadeného rozhodnutí a rozhodnutí I. stupně bránit překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť ta se případně může uplatnit pouze tehdy, pokud jde o řízení shodná jak co do svého předmětu, tak i co do pravomoci správního orgánu, který ve věci rozhoduje.