Vydání 12/2014

Rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary, oddělení památkové péče, ze dne 2. 2. 2012, (ve spojení s rozhodnutím žalovaného) byla žalobkyni uložena pokuta 1 800 000 Kč za správní delikt podle § 35 odst. l písm. c) zákona o státní památkové péči, neboť neplnila povinnosti stanovené v § 9 odst. 1 uvedeného zákona, tj. jako vlastník kulturní památky na vlastní náklad nepečovala o její zachování, neudržovala ji v dobrém stavu a nechránila před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením.

Na základě odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí žalovaný dne 14. 3. 2012 částečně změnil rozhodnutí I. stupně, a to ve výčtu objektů ve vlastnictví žalobkyně zahrnutých do nemovitých kulturních památek zapsaných v Ústředním seznamu kulturních památek (dále jen "dotčené objekty").

Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně u Krajského soudu v Plzni, který rozsudkem ze dne 31. 1. 2014, čj. 57 A 37/2012-201, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Krajský soud při svém rozhodování vyšel ze závěru, že § 35 odst. 1 písm. c) zákona o státní památkové péči sankcionuje čtyři ohrožovací a dva poruchové delikty. To ovlivňuje i výklad a použitelnost § 36 uvedeného zákona. V případě ohrožovacího deliktu není možné přihlížet ke způsobené škodě a v případě poruchového deliktu k hrozící škodě. Co se týče výroku rozhodnutí I. stupně, byla žalobkyni uložena pokuta za tři ohrožovací delikty. Ve skutečnosti však byla žalobkyni uložena pokuta za širší okruh správních deliktů, aniž by tyto další delikty byly uvedeny ve výroku uvedeného rozhodnutí. Správní orgán I. stupně nejen že při stanovení výše pokuty nezákonně přihlížel ke způsobené škodě, nýbrž zcela pominul zásadu, že trest je možné ukládat pouze za skutky, jejichž spáchání se měla žalobkyně podle výroku rozhodnutí dopustit.

Tím, že správní orgány neuvedly ve výroku rozhodnutí poruchové delikty, jejichž spáchání žalobkyni ve skutečnosti přičítaly, zásadně zkrátily žalobkyni na jejím právu na obhajobu. Správní orgány si tak nepřípustně zjednodušily postup v řízení. Pokud by totiž uvedly poruchové delikty ve výroku rozhodnutí I. stupně, byly by povinny konkrétně popsat k jakému poškození u které památky došlo, kdy se tak stalo a jak se tak stalo. Spáchání těchto skutků by pak byly také povinny ve správním řízení prokázat. Správní orgány shledaly žalobkyni odpovědnou za výsledný stav dotčených objektů, avšak nijak nespecifikovaly, kdy ke konkrétním poškozením kulturních památek došlo. Nelze tedy například vůbec zjistit, zda žalobkyni není přičítáno něco, co nezpůsobila, či něco, co jí již pro uplynutí lhůt uvedených v § 37 odst. 2 zákona o státní památkové péči přičítat nelze. Nebyly předloženy žádné listiny dokládající provádění soustavné kontroly plnění povinností žalobkyně. Totéž platí pro závěr o počátku porušování povinností vytýkaných žalobkyni obecně od roku 2004, resp. 2005, jelikož tento je dovozován toliko z několika málo fotografií neuvedeného data pořízení.

Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost. Stěžovatel namítl, že dle dikce zákona o státní památkové péči je nepochybné, že zákonodárce u skutkových podstat, které krajský soud označil jako poruchové, vždy použil dokonavý vid - "" a "". Z toho lze dovodit, že má jít o jednání ukončené, a tedy fakticky jednorázové. Předmětem postihu není v tomto případě soustavné jednání v podobě "" nebo "" kulturní památky, tj. které by bylo v logice rozsudku krajského soudu možné označit pouze jako skutek ohrožovací. Jak soustavné "" tak "" kulturní památky jsou projevem dvou jiných skutkových podstat, které krajský soud označil jako ohrožovací, a to "" a "". Výsledkem tohoto protiprávního jednání musí být proměna stavu kulturní památky, tj. pachatel svým jednáním (převážně nečinností) uvádí kulturní památku do horšího stavu nebo do stavu, který vylučuje nebo ztěžuje její zachování. V obou případech k naplnění skutkové podstaty nestačí pouhé neprovádění činnosti, ale musí dojít k poškození (poruchám). Pokud vlastník kulturní památky neudržuje kulturní památku v dobrém stavu, pak logickým výsledkem musí být změna stavu kulturní památky k horšímu, a tedy výskyt poruch kulturní památky. Skutková podstata v tomto případě nepředpokládá pro své naplnění prosté "" kulturní památky, ale neudržování kulturní památky v "". Proměna stavu kulturní památky z dobrého na stav horší tak musí být podmínkou pro naplnění této skutkové podstaty a jejím výsledkem je stejně jako v případě "" poškození kulturní památky. Předmětem postihu je nečinnost, jejíž projevy jsou dlouhodobé povahy a projevují se průběžnou změnou stavu kulturní památky. Pokud by nedošlo k negativní změně na předmětu ochrany, nebylo by možné prokázat ani naplnění skutkové podstaty. Výsledek naplnění skutkové podstaty "" a "" kulturní památky se na předmětu ochrany může odrazit nástupem jiných typů poruch, které pro zachování kulturní památky mohou mít zcela odlišný dopad. Znehodnocením kulturní památky může být rozbití oken, pomalování jejích zdí sprejem, výsledkem neudržování kulturní památky v dobrém stavu může být propad krovu a stropů. Komentář zákona, který použil krajský soud, neobsahuje rozdělení skutkových podstat, tak jak je popsal krajský soud. Krajský soud chybně rozdělil skutkové podstaty na poruchové a ohrožovací, a to v důsledku pominutí vidu použitého slovesa "". To reaguje na porušení povinnosti vlastníka v podobě jeho aktivní činnosti, jejímž projevem je fakticky jednorázové poškození kulturní památky. Na nečinnost vlastníka reagují jiné skutkové podstaty. Krajský soud fakticky položil rovnítko mezi poruchové a jednorázové delikty a mezi ohrožovací a trvající delikty. Obě skupiny se mohou prolínat a překrývat. V důsledku toho krajský soud napadeným rozhodnutím nesprávně vytýká, že u poruchových deliktů se musí prokázat, kdy nastal konkrétní účinek, což u trvajícího poruchového deliktu je problém, protože z povahy věci je proměna věci k horšímu soustavná a dlouhodobá. Nelze pak prokázat, ke které minutě v důsledku nepečování odpadla konkrétní částečka omítky nebo dřevokazná houba vypustila konkrétní sporu. Krajský soud tak dospěl k mylným závěrům ohledně náležitostí dokazování. Krajský soud fakticky tvrdí, že se měla žalobkyně dopustit pokračování správního deliktu v podobě "" kulturní památky, přičemž každá dílčí změna dosavadního stavu k horšímu je samostatným skutkem, u kterého je třeba provést dokazování o čase jeho spáchání a okolnostech. Takový výklad jde za hranu logického a systematického výkladu § 35 odst. 1 písm. c) a § 9 zákona o státní památkové péči. Nelze souhlasit, že by žalobkyně byla zkrácena na svém právu na obhajobu.

Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že správní delikty v § 35 odst. 1 písm. c) zákona o státní památkové péči jsou určeny k ochraně téhož zájmu - zachování kulturní památky. Znakem poruchových správních deliktů je účinek, který v případě ohrožovacích deliktů není předvídán. Poruchové (které postihují znehodnocení nebo zničení kulturní památky) a ohrožovací správní delikty jsou ve vzájemném poměru speciality. Jejich jednočinný souběh je vyloučen. Je-li žalobkyni přičítána odpovědnost za výsledný stav dotčených objektů, je vyloučeno ji současně činit odpovědnou za jednání popsané ve výroku rozhodnutí I. stupně. V případě prvních čtyř správních deliktů dle § 35 odst. 1 písm. c) zákona o státní památkové péči se jedná o delikty ohrožovací. Poslední dva delikty postihují jednání, jímž již došlo k vyvolání poruchy chráněného zájmu.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.