97/2004
Státní občanství
Státní občanství
k § 17 a 18 odst. 2 zákona ČNR č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění zákona č. 194/1999 Sb.
Ustanovení § 18 odst. 2 zákona ČNR č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, je speciální vůči obecnému ustanovení § 17 tohoto zákona.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2003, čj. 7 A 37/2001-54)
Prejudikatura:
č. 49/1997 Sb. ÚS (nález Ústavního soudu ze dne 5. 5. 1997, sp. zn. IV. ÚS 34/97).Věc:
Milan S. v B. proti Ministerstvu vnitra o vydání osvědčení o státním občanství.Okresní úřad v Kroměříži dne 12. 12. 2000 nevyhověl žádosti žalobce o vydání osvědčení o státním občanství České republiky podle § 20 odst. 2 a § 24 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky. Žalovaný 12. 1. 2001 rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
Žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze dne 6. 3. 2001 se žalobce domáhal zrušení jak rozhodnutí žalovaného, tak rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Protože tento soud o věci nerozhodl do 31. 12. 2002, věc k dokončení řízení převzal Nejvyšší správní soud.
Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce podle § 28 všeobecného občanského zákoníku z roku 1811 narozením nabyl československé státní občanství. K 1. 1. 1969 se podle § 2 odst. 1 zákona č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky, stal státním občanem České socialistické republiky. Občanem České republiky se podle § 1 odst. 1 zákona ČNR č. 40/1993 Sb. stal ke dni 1. 1. 1993. Následně byla žalobci dne 13. 5. 1999 Ministerstvem vnitra Slovenské republiky vydána Listina o udělení státního občanství Slovenské republiky. Jejím doručením (dne 14. 5. 1999) pak žalobce nabyl státní občanství Slovenské republiky, a to udělením podle § 7 zákona č. 40/1993 Z.z., o štátnom občianstve Slovenskej republiky.
Žalovaný své rozhodnutí opřel o skutečnost, že nabytím státního občanství Slovenské republiky žalobce automaticky podle § 17 zákona ČNR č. 40/1993 Sb. pozbyl státní občanství České republiky. Poukázal přitom na ustanovení § 18 odst. 1 tohoto zákona, neboť se nejednalo o volbu státního občanství, nýbrž o udělení státního občanství na vlastní žádost.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
Z odůvodnění:
Podstata žaloby směřuje do právního hodnocení případu; vyjadřuje názor, že je namístě užití části třetí zákona ČNR č. 40/1993 Sb., a to jmenovitě jeho § 18 odst. 2, podle něhož státní občan České republiky, který měl k 31. 12. 1992 státní občanství České a Slovenské Federativní Republiky, nepozbude nabytím státního občanství Slovenské republiky státní občanství České republiky. Tento výklad by pak odpovídal duchu zákona, který vychází ze zásady umožnění dvojího občanství původním státním občanům ČSFR.
Rozhodnutí žalovaného správně reflektovalo změnu právního stavu vyvolanou zákonem č. 194/1999 Sb., který novelizoval zákon ČNR č. 40/1993 Sb. tak, že podle § 18 odst. 1 zákona ČNR č. 40/1993 Sb. se s účinností od 2. 9. 1999 pokládá fyzická osoba, která měla k 31. 12. 1992 státní občanství ČSFR a která nabyla volbou státní občanství Slovenské republiky v době od 1. 1. 1993 do 31. 12. 1993, za státního občana České republiky, pokud se neprokáže, že toto občanství podle tohoto zákona pozbyla po provedení volby občanství Slovenské republiky. Podle druhého odstavce nepozbude státní občan České republiky, který měl k 31. 12. 1992 státní občanství ČSFR, nabytím státního občanství Slovenské republiky státní občanství České republiky.
Text tohoto ustanovení však nelze vidět bez souvislostí jak ve vazbě na změnu obsahu celé části třetí zákona, tak i ve vazbě na vývoj výkladových problémů týkajících se pozbývání státního občanství České republiky v souvislosti se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky. Zákon č. 194/1999 Sb., který nabyl účinnosti dne 2. 9. 1999, vypustil název rubriky § 18 "volba státního občanství" a nově stanovil mimo jiné i podmínky existence či trvání státního občanství České republiky. Zjevně reagoval na situaci, která se vyvinula po více než šestileté účinnosti zákona ČNR č. 40/1993 Sb., a na potřebu zásahu Ústavním soudem České republiky (nález IV. ÚS 34/97 ze dne 5. 5. 1997).
Ústavní soud zdůraznil specialitu volby státního občanství podle části třetí zákona ČNR č. 40/1993 Sb. a také v tomto případě nemožnost připustit dopady předvídané obecnými ustanoveními zákona ČNR č. 40/1993 Sb. (zejména § 17 zákona).
Volba státního občanství byla institutem zmírňujícím dopady rozdělení bývalého společného státu na lidské vazby, které se za dobu jeho trvání vyvinuly. Zvláštní respekt zákonodárce vůči tomuto fenoménu lze nepochybně vyčíst opět z části třetí zákona ČNR č. 40/1993 Sb. novelizované zákonem č. 194/1999 Sb. Především ustanovení § 18 zákona ČNR č. 40/1993 Sb. již nelze bez další argumentace chápat ve shodě s bývalou rubrikou, která nesla název "volba státního občanství", a je zapotřebí zkoumat, zda byly ve vztahu k žalobci naplněny také podmínky uvedené v § 18 odst. 2 zákona ČNR č. 40/1993 Sb. Za této situace nelze považovat důvody rozhodnutí žalovaného za dostatečné, a proto soud jeho rozhodnutí zrušil s tím, že v dalším řízení se žalovaný zvláště bude zabývat tím, zda žalobce splňuje podmínky ustanovení § 18 odst. 2 zákona ČNR č. 40/1993 Sb.
(ovo)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.