1638/2008
Státní občanství: vrácení československého státního občanství
Státní občanství: vrácení československého státního občanství
k § 2 a § 3 ústavního dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské (v textu též "dekret")
I. Ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. výslovně rozlišuje mezi zachováním (§ 2) a vrácením (§ 3) československého státního občanství, které dotyčná osoba pozbyla dle § 1 tohoto ústavního dekretu. Zatímco na osoby splňující podmínky § 2 ústavního dekretu se hledí, jako by občanství nikdy nepozbyly, v případě vrácení státního občanství dle § 3 platí, že občanství bylo těmto osobám dle § 1 uvedeného dekretu odňato, nebylo jim zpětně obnoveno, nýbrž nově přiznáno, a to ke dni vydání tohoto rozhodnutí.
II. Rozhodnutí o vrácení československého státního občanství dle § 3 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. je . Dle uvedeného ustanovení proto nemůže československé státní občanství nabýt žadatel, který již zemřel, neboť nemá v okamžiku vydání rozhodnutí právní subjektivitu.
konstitutivní
povahy s účinky ex nunc
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2007, čj. 6 As 27/2006-74)
Prejudikatura:
srov. č. 123/2004 Sb. NSS.Věc:
Otto L. proti Ministerstvu vnitra o vrácení státního občanství, o kasační stížnosti žalobce.Ministerstvo vnitra dne 1. 12. 2003 nevyhovělo žádosti Andrease L., děda žalobce, o vrácení československého státního občanství podle § 3 dekretu.
Ministr vnitra shora uvedené rozhodnutí dne 4. 6. 2004 potvrdil a rozklad proti němu zamítl.
Žalobce proti tomuto rozhodnutí brojil žalobou, kterou Městský soud v Praze zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že v dané věci bylo nesporné, že Andreas L. pozbyl československé státní občanství dle § 1 dekretu, po skončení druhé světové války požádal o jeho vrácení v souladu s § 3 téhož dekretu. Před ukončením řízení o jeho žádosti však zemřel. Žalobce jakožto právní nástupce svého děda Andrease L. požádal o pokračování řízení o uvedené žádosti. Ve věci bylo vydáno několik správních i soudních rozhodnutí, Vrchní soud v Praze vyslovil závazný právní názor, dle něhož k vrácení státního občanství dle § 3 dekretu dochází vydáním konstitutivního rozhodnutí ve spojení se složením státoobčanského slibu, z čehož nepochybně vyplývá, že státní občanství může nabýt pouze žijící fyzická osoba, tato skutečnost však nic nemění na povinnosti správních orgánů i po smrti Andrease L. meritorně ukončit řízení o jeho žádosti. Městský soud se s tímto právním názorem ztotožnil. Státní občanství mohlo být dědu stěžovatele vráceno rozhodnutím vydaným dle § 3 dekretu, jehož účinky nepůsobí zpětně, ale . Z tohoto důvodu mohla tímto rozhodnutím nabýt státní občanství pouze žijící fyzická osoba, která má způsobilosti k právům a povinnostem. Tato právní subjektivita zaniká smrtí, po smrti žadatele o vrácení československého občanství již nemohlo být jeho žádosti vyhověno.
ex nunc
Žalobce (stěžovatel) napadl tento rozsudek městského soudu kasační stížností, ve které mimo jiné namítal, že soud nesprávně posoudil právní otázku týkající se skutečnosti, že úmrtí Andrease L. brání tomu, aby o jeho žádosti o vrácení československého státního občanství mohlo být kladně rozhodnuto. Konstatoval, že Andreas L. požádal o vrácení československého občanství řádně a včas, přičemž splňoval všechny zákonem stanovené podmínky pro to, aby o jeho žádosti mohlo být kladně rozhodnuto. Pokud Andreas L. zemřel ještě před tím, než bylo ve věci jeho žádosti meritorně rozhodnuto, pak bylo třeba řízení dokončit, a to i po jeho smrti.
Ministerstvo vnitra ve svém vyjádření ke kasační stížnosti setrvalo na stanovisku, že státní občanství je úzký, trvalý a faktický vztah státu a fyzické osoby, který není přenosný ani právním aktem, ani děděním, a zaniká smrtí fyzické osoby. Žalovaný odmítl argumentaci stěžovatele založenou na tom, že státní občanství může výše nastíněným způsobem nabýt zemřelá fyzická osoba.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
(...) V případě Andrease L. bylo vedeno řízení o žádosti o vrácení československého státního občanství podle § 3 dekretu. Podle tohoto ustanovení může dotyčná osoba při splnění všech zákonných podmínek opětovně nabýt státní občanství, a to k okamžiku vydání konstitutivního rozhodnutí, tj. s účinky . Tento právní termín znamená, že vznik, změna nebo zánik práv a povinností, jež jsou předmětem takového rozhodnutí, nastávají zásadně od okamžiku jeho vydání, nikdy ne zpětně. Opakem těchto konstitutivních rozhodnutí s účinky jsou rozhodnutí , tj. od okamžiku, kdy subjektivní práva či povinnosti vznikly, což se nemusí časově krýt s vydáním dotyčného rozhodnutí.
ex nunc
ex nunc
deklaratorní
, které zpravidla zavazují ex tunc
Podstatou sporu v daném případě bylo, zda zemřelá fyzická osoba má při splnění všech hmotněprávních zákonných podmínek právo na vrácení československého státního občanství dle § 3 dekretu. Ve věci nebylo sporné, že Andreas L. o vrácení občanství dle § 3 dekretu požádal, následně však ještě před vydáním rozhodnutí zemřel.
Dle informace Státního ústředního archivu v Praze založené ve správním spisu má Andreas L. ve sčítacím archu lidu Republiky československé ze dne 1. 12. 1930 uvedeno státní občanství československé a národnost německou. Ve sčítacím archu sčítání lidu na území bývalé tzv. dolnodunajské župy ze dne 17. 5. 1939 je u jeho osoby uvedena mateřská řeč německá, národnost německá, státní příslušnost
"Deutsches Reich"
. Z těchto dokladů vyplývá, že není sporu o německé národnosti jmenovaného, ostatně tato skutečnost nebyla v řízení stěžovatelem nikdy zpochybněna. Jako československý občan německé národnosti pozbyl Andreas L. československé státní občanství podle § 1 dekretu. Další ustanovení dekretu rozlišují případy zachování (§ 2) či vrácení (§ 3) státního občanství pozbytého dle § 1.Dle § 2 dekretu bylo zachováno čs. občanství těm osobám uvedeným v § 1, které prokázaly, že se buď činně zúčastnily boje za osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem. Dle tohoto ustanovení bylo občanství zachováno samotnému stěžovateli, který se aktivně účastnil boje za osvobození a splňoval i ostatní kritéria stanovená zákonem pro zachování československého občanství. Jeho dědovi Andreasi L. však bylo již v době počátku okupace Československa 81 let, vzhledem k takto vysokému věku již nemohl splnit podmínku aktivní účasti na boji za osvobození, vztahovala se na něho tedy možnost požádat o vrácení občanství dle § 3 dekretu. Rozdíl mezi zachováním státního občanství a jeho pozbytím a opětovným nabytím spočívá v kontinuitě: zatímco na osoby splňující podmínky § 2 dekretu se hledí, jako by občanství nepozbyly, v případě vrácení státního občanství dle § 3 dekretu zákon stanoví, že občanství bylo těmto osobám dle § 1 dekretu odňato, nebylo jim obnoveno, nýbrž nově přiznáno, a to ke dni vydání tohoto rozhodnutí. Toto rozlišení je dáno zákonem, tj. citovaným dekretem č. 33/1945 Sb., který byl správní orgán v dané situaci povinen aplikovat.
Z uvedeného vyplývá, že k opětovnému nabytí československého státního občanství dle § 3 dekretu bylo nutno jednak splnit hmotněprávní podmínky stanovené tímto dekretem, dále vzhledem k tomu, že občanství žadatel znovu nabýval až okamžikem kladného rozhodnutí, dotyčná osoba musela být schopna v okamžiku rozhodnutí nabývat práva a povinnosti. Nejvyšší správní soud v souladu s vyslovenými závěry vrchního i městského soudu konstatuje, že pouze žijící fyzická osoba má způsobilost nabývat práva a brát na sebe povinnosti (§ 7 odst. 1, 2 občanského zákoníku), státní občanství dle § 3 dekretu mohl žadatel znovu nabýt pouze za svého života. Tato podmínka v případě Andrease L. nebyla splněna, neboť v roce 1949 zemřel. Pokud nebyly splněny podmínky pro zachování československého státního občanství dle § 2 dekretu, tento zákon neumožňoval v řízení dle § 3 dekretu žadateli státní občanství vrátit zpětně ke dni, kdy jej v souladu s § 1 dekretu pozbyl, stejně tak nebylo možné ani rozhodnout o jeho vrácení ke dni, kdy nyní již zemřelá fyzická osoba ještě disponovala právní subjektivitou. Ústavní dekret prezidenta republiky výslovně rozlišil zachování a vrácení občanství, správnímu orgánu naopak tímto zákonem nebyla dána
kompetence
svým uvážením mezi oběma režimy volit a zohledňovat případné okolnosti věci.Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.