4030/2020
Státní občanství: nemožnost donucení k nabytí státního občanství
Státní občanství: nemožnost donucení k nabytí státního občanství
ke Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 108/2004 Sb. m. s., o sjednání Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti
Obsahem státoobčanského svazku nejsou jen práva, ale i povinnosti občana vůči státu. Osoby bez státní příslušnosti (ve smyslu Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti) proto nelze nutit, aby nabyly občanství státu, k němuž je nepojí žádné skutečné pouto, jen proto, že pro nabytí občanství tohoto státu z formálního hlediska splňují podmínky.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2020, čj. 6 Azs 258/2019-31)
Prejudikatura:
č. 1334/2007 Sb. NSS; nález Ústavního soudu č. 207/1994 Sb. a č 184/2014 Sb. ÚS.Věc
: a) M. S., b) nezletilý A. S., a c) nezletilý M. A. S., proti Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky o udělení doplňkové ochrany, o kasační stížnosti žalobců. Žalobkyni a) a jejímu synovi [žalobci b)] byla v roce 2014 udělena doplňková ochrana [žalobce c) v tu dobu ještě nebyl na světě]. Dne 16. března 2015 se žalobkyně a) doplňkové ochrany za oba vzdala, o osm dní později však znovu požádala pro sebe i svého syna o mezinárodní ochranu. Uvedla, že vzdání se doplňkové ochrany byla hloupost vyvolaná nejspíš emočním vypětím. V tu dobu již žalobkyně a) byla těhotná. Dva a půl měsíce poté, co se žalobce c) narodil, za něj jeho otec podal žádost o mezinárodní ochranu. Všechny žádosti byly odůvodněny tím, aby rodina mohla zůstat pohromadě v České republice.
Žalovaný rozhodnutími ze dne 8. ledna žalobcům udělil doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny podle § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Žalobcům b) a c) byla doplňková ochrana udělena ve vztahu k jejich otci, který měl v době rozhodování žalovaného udělenou doplňkovou ochranu s platností do 16. prosince 2017, žalobkyni a) ve vztahu k žalobci b).
Dne 5. listopadu 2016 se žalobkyně a) se svým manželem rozvedla. Důvodem bylo, že ji manžel psychicky a fyzicky týral, nepřispíval na domácnost, užíval drogy, byl jí nevěrný. Žalobkyně a) svého manžela pouze navštěvovala ve věznici, aby mu ukázala syny, kteří byli svěřeni do její péče.
Dne 1. listopadu 2017 žalobci požádali o prodloužení doplňkové ochrany. Uváděli, že ačkoli je otec žalobců b) a c), který je stále držitelem doplňkové ochrany, ve vězení, udržují s ním pravidelný kontakt a odloučení by těžko nesli. Dále dovozovali, že případné vycestování by bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, neboť oba nezletilí žalobci se narodili v České republice, mají zde veškeré vazby a mají jinou státní příslušnost než jejich matka (po otci arménskou), nelze tedy vyloučit, že by mohli být odloučeni.
Žalobkyně a) při výslechu upřesnila, že její synové nejsou občany Arménie, jen to v minulosti někde uvedl jejich otec, ale nemají žádné arménské doklady. Ruské občanství by jim zajistit nemohla, neboť jako držitelka doplňkové ochrany nesmí kontaktovat ruské velvyslanectví. Rozhodnutími ze dne 28. března 2018 žalovaný žalobcům neprodloužil doplňkovou ochranu. Otci žalobců b) a c) totiž nebyla doplňková ochrana prodloužena, již tedy nejsou rodinnými příslušníky osoby požívající na území České republiky doplňkové ochrany. Při posuzování, zda žalobcům svědčí jiný důvod pro udělení doplňkové ochrany, žalovaný dovodil, že žalobci b) a c) jsou od narození po matce občany Ruské federace, na čemž nic nemění, že faktické získání občanství vyžaduje určité administrativní kroky.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. září 2018, čj. 41 Az 8/2018-30, zrušil obě rozhodnutí žalovaného o neprodloužení doplňkové ochrany a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl totiž k závěru, že žalovaný při posouzení otázky občanství nezletilých žalobců b) a c) nesprávně vyložil federální zákon o státním občanství Ruské federace ze dne 31. května 2002, č. 62-FZ, respektive aplikoval nesprávné ustanovení tohoto předpisu. Uložil proto žalovanému, aby v dalším řízení opětovně vyhodnotil možnosti žalobců vycestovat společně do Ruské federace a dopad této situace na jejich soukromý a rodinný život.
Žalovaný následně provedl další pohovor se žalobkyní a), která uvedla, že žalobci b) a c) nemají žádnou státní příslušnost, mají jen rodné listy. Jejich narození nenahlásila arménským ani ruským úřadům, neučinila společně s bývalým manželem souhlasné prohlášení o státní příslušnosti synů. Dosud se nezabývala tím, jestli žalobci b) a c) splňují podmínky pro získání ruského občanství, musel by s tím souhlasit jejich otec. Dříve nevěděla, kde má co vyřizovat, o všechno se staral manžel, který také uváděl, že žalobci b) a c) mají arménskou státní příslušnost. Nyní je s bývalým manželem v kontaktu jen telefonicky, od září 2018 se s ním synové nestýkají, žalobkyně a) si to nepřeje. Byla by ráda, aby její děti vyrůstaly v demokratické zemi.
Rozhodnutími ze dne 15. dubna 2019 žalovaný opět žalobcům doplňkovou ochranu neprodloužil. Zopakoval, že v případě žalobců již nejsou splněny podmínky pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny, neboť otci žalobců b) a c) nebyla doplňková ochrana prodloužena. Žalovaný se dále seznámil s ruskou a arménskou úpravou nabývání státního občanství a dospěl k závěru, že žalobci b) a c) mohou nabýt ruské občanství podle čl. 12 písm. c) federálního zákona o státním občanství Ruské federace, nehrozí tudíž jejich odloučení od matky z důvodu odlišné státní příslušnosti. Vzhledem k nízkému věku žalobců b) a c) žalovaný dále konstatoval, že nenavázali na území České republiky tak trvalé vazby, aby jejich zpřetrhání porušilo mezinárodní závazky České republiky, rovněž zpětnou integraci žalobkyně a) do ruské společnosti označil za možnou.
Žaloby proti rozhodnutím žalovaného zamítl krajský soud rozhodnutím ze dne 30. 10. 2019, čj. 41 Az 18/2019-39. Přisvědčil žalovanému, že v projednávaném případě nastala podstatná změna okolností, neboť otci žalobců b) a c) nebyla prodloužena doplňková ochrana. Dále dospěl k závěru, že pouto mezi nezletilými žalobci a jejich otcem není tak silné, aby odůvodňovalo prodloužení doplňkové ochrany, respektive, aby s ohledem na ně bylo samotné vycestování žalobců nepřiměřeným zásahem do jejich soukromého a rodinného života, což ve vztahu k otci žalobců konstatoval i Nejvyšší správní soud při posuzování jeho případu. Krajský soud rovněž shledal, že žalobci b) a c) nejsou osobami bez státní příslušnosti ve smyslu Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti, neboť splňují podmínky pro získání ruského státního občanství. Skutečnost, že osoba nemá příslušnost žádného státu, navíc není sama o sobě důvodem pro udělení mezinárodní ochrany.
Žalobci (stěžovatelé) podali proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Namítali, že vycestování z České republiky by zasáhlo do jejich práva na rodinný život a rozhodně není v zájmu nezletilých stěžovatelů b) a c). Nezletilí stěžovatelé jsou formálně osobami bez státního občanství a v případě vycestování by jejich osud byl přinejmenším nejistý, nelze vyloučit odloučení od matky. Ačkoli nezletilí stěžovatelé možná splňují předpoklady pro nabytí občanství Ruské federace, není jasné, jak se k jejich situaci ruské úřady postaví, zda jim vůbec umožní vstup na ruské území. Žalovaný měl v řízení prokázat, jakým způsobem se stěžovateli budou ruské orgány zacházet, neboť se jedná o reálii o zemi původu.
Žalovaný trval na správnosti rozsudku krajského soudu.
Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu a rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
(…)
[17] Nejvyšší správní soud se v prvé řadě zabýval námitkou, že v případě vycestování hrozí odloučení nezletilých stěžovatelů b) a c) od matky [stěžovatelky a)], neboť nezletilí stěžovatelé formálně nejsou občany Ruské federace a není jisté, jak se k nim ruské orgány zachovají. Krajský soud i žalovaný v tomto směru vycházeli z překladu federálního zákona č. 62-FZ o státním občanství Ruské federace ze dne 31. května 2002, ve znění účinném ke dni 29. července 2017, který pořídilo oddělení zahraničních a evropských záležitostí žalovaného. Podle čl. 12 odst. 1 písm. c) tohoto zákona nabývá dítě „ (tedy „práva půdy“). To souvisí právě s podmínkou, že dítě narozené rodičům, z nichž pouze jeden je občanem Ruské federace, nabývá ruské občanství jen pod podmínkou, že by jinak zůstalo bez státní příslušnosti – pokud by nabylo státní občanství státu, na jehož území se narodilo (což je právě ono právo půdy), tuto podmínku by nesplňovalo. Z již zmíněného § 4 zákona o státním občanství přitom jednoznačně vyplývá, že nabytí státního občanství České republiky narozením je podmíněno státním občanstvím rodičů, nikoli místem pobytu (s výjimkou situace, kdy jsou oba rodiče osobami bez státní příslušnosti, což však není případ stěžovatelů); Česká republika tedy uplatňuje princip (tj. „právo krve“).
státní občanství Ruské federace narozením, jestliže v den narození dítěte jeden z jeho rodičů má státní občanství Ruské federace a druhý rodič je státním občanem cizího státu, pokud se dítě narodilo na území Ruské federace nebo pokud by se jinak stalo osobou bez státní příslušnosti
“. V den narození stěžovatelů a) a b) měla jejich matka státní občanství Ruské federace, otec je státním příslušníkem Arménie. Stěžovatelé b) a c) se nenarodili na území Ruské federace, ale, jak žalovaný zjistil, nesplnili podmínky pro nabytí státního občanství Arménie. Nemohli nabýt ani státní občanství České republiky, neboť ani jeden jejich rodičů nebyl v den jejich narození státním občanem České republiky ani osobou bez státního občanství (srov. § 3, 4 a 5 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky). „Jinak“ (tedy pokud by nenabyli státní občanství Ruské federace) by se tedy stěžovatelé b) a c) stali osobami bez státní příslušnosti. Z informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 17. prosince 2018 dále vyplývá, že čl. 12 odst. 1 písm. c) citovaného zákona Ruské federace lze aplikovat, pokud by dítě nezískalo automaticky občanství státu, ve kterém bylo narozeno, na základě ius soli
ius sanguinis
[18] Pokud by šlo jen o výše citované ustanovení čl. 12 federálního zákona o státním občanství Ruské federace, měli by být stěžovatelé b) a c) ruskými občany již od narození. Toto ustanovení totiž uvádí, že dítě nabývá státní občanství Ruské federace za splnění daných podmínek narozením.
[19] Krajský soud i žalovaný nicméně dospěli k závěru, že stěžovatelé b) a c) v současné době nejsou státními občany Ruské federace, ale mohou se jimi snadno stát. Vycházeli přitom z výše citované informace Ministerstva zahraničních věcí, v níž se též uvádí, že „
dítě, které je narozené do smíšeného rusko-arménského [manželství] mimo území RF automaticky nenabývá ruského občanství
“, avšak podle čl. 14 federálního zákona č. 62-FZ o státním občanství Ruské federace „může zjednodušeným procesem nabýt občanství RF dítě, jehož jeden z rodičů je občanem RF na základě podání žádosti daného rodiče a za souhlasu druhého rodiče (souhlas není třeba, pokud dítě žije na území RF)
“. [20] Ve správním spise jsou tedy založeny dvě informace o zemi původu stěžovatelů, které si vzájemně odporují. Z překladu federálního zákona o státním občanství Ruské federace vyplývá, že za splnění podmínek podle čl. 12 odst. 1 písm. c) tohoto zákona nabývá dítě občanství Ruské federace již narozením, zatímco informace Ministerstva zahraničních věcí uvádí, že dítě narozené do smíšeného manželství mimo území Ruské federace automaticky ruské občanství nenabývá – není však zřejmé, z čeho to Ministerstvo zahraničních věcí dovozuje. Tento rozpor bude muset žalovaný odstranit, jinak nelze považovat skutkový stav za spolehlivě zjištěný. Nejvyšší správní soud má totiž pro případ, že by děti narozené do smíšeného manželství mimo území Ruska nenabývaly jeho občanství „automaticky“ narozením, pochybnosti o tom, zda by stěžovatelé b) a c) mohli ruské občanství podle zmíněné právní úpravy nabýt. Z informace Ministerstva zahraničních věcí totiž vyplývá, že pro nabytí státního občanství dítěte, jehož jeden z rodičů je ruským občanem, je nutná žádost tohoto rodiče a souhlas druhého rodiče („
na základě žádosti daného rodině a za souhlasu druhého rodiče
“). I stěžovatelka a) při pohovoru provedeném dne 12. února 2019 uváděla, že se dosud nezajímala o to, zda její děti splňují zákonné podmínky pro získání ruského občanství, protože by jí k tomu musel dát souhlas jejich otec: „Na území Ruské federace je to tak, že když jsou oba rodiče rozvedeni, musí ten druhý rodič s tou státní příslušností dát souhlas
.“ Za těchto okolností nelze učinit závěr, že záleží pouze na stěžovatelce a), kdy bude jejím nezletilým synům fakticky uděleno ruské státní občanství. Z dosud shromážděných informací totiž vyplývá, že nabytí ruského občanství pro nezletilé stěžovatele by bylo závislé na souhlasu jejich otce, přičemž žalovaný se vůbec nesnažil zjistit, zda by tento souhlas byl udělen. Nejvyšší správní soud samozřejmě nepřehlédl, že zmiňovaný čl. 14 federálního zákona o státním občanství Ruské federace se týká pouze zjednodušeného procesu nabytí občanství a nelze vyloučit, že existuje jiná procedura, v níž se nevyžaduje souhlas rodiče, který není občanem Ruska, k tomu však ve správním spise chybí jakékoli podklady.[21] Nejvyšší správní soud rovněž připomíná, že podle čl. 1 Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti (č. 108/2004 Sb. m. s.) je osobou bez státní příslušnosti osoba, kterou žádný stát podle svých právních předpisů nepovažuje za svého občana. Za současné situace přitom nelze tvrdit, že by stěžovatele b) a c) některý ze států považoval za své občany. Krajský soud vycházel z toho, že nezletilí stěžovatelé splňují podmínky pro nabytí státního občanství Ruské federace, netvrdil, že by byli jejími občany. Z pohledu krajského soudu tudíž stěžovatelé jsou osobami bez státní příslušnosti ve smyslu citovaného ustanovení a pouze mají možnost ruské občanství nabýt.
[22] Podle Nejvyššího správního soudu navíc stěžovatele b) a c) nelze nutit, aby se stali státními občany Ruské federace. Státní občanství je právní svazek mezi osobou a státem [čl. 2 písm. a) Evropské úmluvy o státním občanství], „
jehož základem je sociální skutečnost přimknutí, skutečné spojení existence, zájmů a pocitů spolu s existencí vzájemných práv a povinností
“ [rozsudek Mezinárodního soudního dvora ve věci Nottebohm (Lichtenštejsko proti Guatemale)
ze dne 6. dubna 1995, ICJ Reports 1995, str. 4, citováno dle nálezu Ústavního soudu ze dne 1. října 2014, sp. zn. I. ÚS 2486/13, 184/2014 Sb. ÚS]. „Státní občanství je právním svazkem, jehož základem je sociální spojení a solidarita zájmů. Vůle nabýt občanství by tedy měla být i vůlí být trvale spjat s územím, na kterém člověk zpravidla trvale sídlí, a tudíž i vztahem k legální státní moci, která jej ovládá
“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. května 2007, čj. 1 As 62/2006-82, č. 1334/2007 Sb. NSS). Ústavní soud definoval státní občanství jako „časově trvalý, místně neomezený právní vztah fyzické osoby a státu, který je proti vůli fyzické osoby zpravidla nezrušitelný, na jehož základě vznikají jeho subjektům vzájemná práva a povinnosti
“ (nález ze dne 13. září 1994, sp. zn. Pl. ÚS 9/94, č. 207/1994 Sb.) Státoobčanský vztah musí být oboustranný – pokud neexistuje právní nárok na udělení občanství a stát má při rozhodování o naturalizaci jistou volnost uvážení (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. ledna 2006, čj. 5 As 28/2005-53, či ze dne 13. března 2008, čj. 5 As 51/2007-105), nemůže být ani jednotlivec nucen žádat či přijmout občanství určitého státu, pokud se k němu necítí být vázán. Se státoobčanským svazkem nejsou totiž spojena jen práva, ale i povinnosti. Pokud stěžovatelé b) a c) nenabyli státní občanství Ruské federace narozením, nemůže je žalovaný nutit, aby činili kroky nutné k jeho získání, pokud se ruskými občany necítí být. V takovém případě bude nutné na ně nahlížet jako na osoby bez státní příslušnosti. (…)
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.