Vydání 2/2013

Krajský úřad Středočeského kraje rozhodnutím ze dne 1. 2. 2008 nevyhověl žádosti žalobkyně o vydání osvědčení o státním občanství České republiky.

Žalobkyně podala proti rozhodnutí krajského úřadu odvolání, které žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 13. 8. 2008. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že se žalobkyně narodila 16. 5. 1945 ve Vídni v Rakousku jako Maria G. V rodném listu vydaném matričním úřadem Vídeň-Penzing-Fünfhaus dne 23. 5. 1945 je zapsána jako matka Maria Adele G.; otec není uveden. Teprve rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 6. 4. 2005 bylo určeno, že otcem žalobkyně je Karel R., který dne 20. 6. 1945 uzavřel ve Vídni manželství s matkou žalobkyně. Žalovaný označil za prokázané, že žalobkyně nenabyla československé státní občanství narozením. Konstatoval, že žalobkyně nenabyla československé, resp. české státní občanství legitimací, ani určením otcovství, neboť k legitimaci žalobkyně podle o. z. o. do 31. 12. 1949 nedošlo a ke dni právní moci rozsudku o určení otcovství žalobkyně nebyla nezletilým dítětem. Občanství žalobkyně nenabyla ani udělením či uzavřením manželství s Karlem M. dne 13. 7. 1969. Žalovaný vzal v úvahu, že žalobkyně byla od roku 1961 považována za československou, resp. českou státní občanku, a zdůraznil, že skutečnosti ve veřejných listinách, které jí byly vydány (občanské průkazy, cestovní pasy, osvědčení o státním občanství, soudní rozhodnutí), je nutné považovat za pravdivé do doby, než je prokázán opak. Ve správním řízení bylo jednoznačně prokázáno, že se žalobkyně nestala československou, resp. českou státní občankou; byl tedy prokázán opak obsahu uvedených listin. Žalovaný doplnil, že právo týkající se státního občanství nemůže být vydrženo a žalobkyni nelze vydat osvědčení o státním občanství České republiky na základě ochrany její dobré víry. Ochrana dobré víry nemůže převýšit veřejný zájem na dodržování zákonnosti v oblasti státního občanství a příslušný správní orgán nemůže osvědčit existenci státního občanství, které nevzniklo.

Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 29. 2. 2012, čj. 7 Ca 281/2008-51, zamítl. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že žalobkyně nebyla ke dni podání žádosti o vydání osvědčení o státním občanství v roce 2005 v dobré víře, že je státem považována za jeho občanku, proto není dán důvod ochrany důvěry ve státní občanství. Žalobkyně nijak nerozporovala zjištění o jejím narození mimo manželství, okamžik uzavření manželství rodičů ani občanství své matky. Soud shledal, že pochybnost o státním občanství žalobkyně vznikla již v roce 1950, kdy její otec požádal o vydání osvědčení pro sebe a svou rodinu včetně žalobkyně, která však v osvědčení ze dne 25. 9. 1950 uvedena jako československá státní občanka nebyla. Soud dále vyloučil možnost, že by k určení otcovství došlo dříve než v roce 2005. Vydání občanského průkazu v roce 1961 není titulem k nabytí státního občanství a šetřením nebylo zjištěno, že by žalobkyni bylo československé státní občanství uděleno. Správní úřady tedy podle soudu spolehlivě a úplně zjistily skutečný stav věci.

Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti tomuto rozsudku kasační stížnost, v níž namítala, že soud nedostatečně zohlednil skutečnost, že se po dlouhá desetiletí považovala za českou, resp. československou občanku, a byla za ni považována i státními orgány. Podle stěžovatelky nemůže jít k její tíži, že stát není schopen dohledat konkrétní doklady o způsobu nabytí občanství; její dobrá víra by měla být chráněna. Stěžovatelka konstatovala, že v řízení před správními orgány ani před soudem nebyly provedeny takové důkazy, které by jednoznačně vyloučily možnost, že nabyla občanství České republiky, resp. jejích právních předchůdců.

Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí správního orgánu I. stupně a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.