Vydání 5/2013

(...)

Pokud jde o další stížní námitku, stala se předmětem sporu otázka stěžovatelovy "". Stěžovatel tvrdí, že se považuje a vždy se považoval za Čecha, a měl proto být podle ústavního dekretu č. 33 posuzován jako osoba české národnosti. Žádostí o zjištění státního občanství se domáhal určení, že nepozbyl československé státní občanství. Primárním úkolem správních orgánů v této věci proto bylo posoudit, zda stěžovatel na základě ústavního dekretu č. 33 pozbyl československé státní občanství, či nikoliv.

Nejvyšší správní soud v této souvislosti předesílá, že při vydání tohoto deklaratorního správního rozhodnutí týkajícího se trvání či zániku československého státního občanství nemohou k tomuto řízení příslušné správní orgány ani následně správní soudy přezkoumávat postup někdejších československých orgánů v dané věci, správnost ani spravedlivost jejich případných rozhodnutí. Tím méně lze hodnotit právní předpisy vydané v době druhé světové války a v poválečném období. Poválečné zákonodárství reagující na události spojené s druhou světovou válkou představuje ve své podstatě dnes již uzavřený okruh problémů a otázek. Tyto normativní akty se uplatnily ve zmíněné době, z hlediska současnosti však již nezakládají nové právní vztahy, a tedy již postrádají charakter (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 14/94, č. 55/1995 Sb.). Úkolem správních orgánů, a následně v mezích uplatněných námitek i správních soudů tedy bylo zabývat se toliko otázkou, zda na základě ústavního dekretu č. 33, případně na základě s ním souvisejících právních skutečností stěžovatel pozbyl v uvedeném období československé státní občanství, či nikoliv. V této otázce tedy musely nynější orgány veřejné moci nutně vycházet z konstitutivních rozhodnutí vydaných v uvedeném období, či naopak z toho, že taková rozhodnutí vydána nebyla, nebyly však samozřejmě vázány dílčími úvahami nebo závěry, k nimž někdejší československé orgány v dané souvislosti dospěly (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. II. ÚS 164/97, č. 7/2000 Sb. ÚS, nebo ze dne 13. 10. 1995, sp. zn. III. ÚS 39/95, č. 60/1995 Sb. ÚS). V daném případě bylo podle názoru Nejvyššího správního soudu dostatečně prokázáno, že stěžovatel československé státní občanství na základě ústavního dekretu č. 33 pozbyl.

Konstrukce ústavního dekretu č. 33 je založena na rozlišení několika skupin československých státních občanů, přičemž jako odlišující kritérium používá zejména pojem "". Jak upozorňuje rovněž stěžovatel, dnešní právní pojetí "" oproti "", tj. občanství, je založeno výhradně na právu každého svobodně rozhodovat o své národnosti (viz čl. 3 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Ovšem při posuzování rozhodné otázky, zda podle ústavního dekretu č. 33 stěžovatel pozbyl československé státní občanství, nezbývá než vykládat tento pojem v tom významu, v jakém ho užíval právě ústavní dekret č. 33 a další tehdejší právní předpisy, tedy jako převážně objektivní kategorii [viz kritéria pro určení "" uvedená v oběžníku Ministerstva vnitra ze dne 24. 8. 1945, čj. A-4600-16/8-45 ref. A., k úpravě československého státního občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb. (dále jen "oběžník Ministerstva vnitra"), jež odpovídají judikatuře tehdejšího Nejvyššího správního soudu k této otázce]. Osoby spadající do některé ze skupin definovaných v ústavním dekretu č. 33 - zejména se jednalo o osoby německé a maďarské "" - pozbyly na základě tohoto dekretu československé státní občanství. V dané věci se správní orgány i městský soud otázkou "" stěžovatele podle ústavního dekretu č. 33 podrobně zabývaly, přičemž své závěry opřely o skutečnosti, jež byly zjištěny z archivních dokladů, které tvoří součást správního spisu. Nejvyšší správní soud v této souvislosti pouze odkazuje na uvedené archivní doklady, jakož i na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů v této věci.

V daném případě nicméně Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že otázka stěžovatelovy "" ve smyslu ústavního dekretu č. 33 není pro posouzení věci klíčová. Za určující považuje zdejší soud skutečnost, že stěžovatel jako československý občan nabyl během okupace českých zemí německou státní příslušnost. Stěžovatelův otec Jan Bedřich H. totiž podal za stěžovatele dne 14. 8. 1939 žádost (dotazník) o určení německé národní příslušnosti (). Kopii tohoto dotazníku předložil stěžovatel jako přílohu žádosti o zjištění státního občanství. O tom, že žádosti o německé občanství bylo vyhověno a stěžovatel nabyl státní příslušnost k Německé říši, svědčí poznámka na rubu dotazníku, kde je uvedeno, že dne 1. 9. 1939 byl stěžovateli vydán průkaz německé státní příslušnosti. Od této doby tedy měl stěžovatel postavení občana Německé říše a bylo s ním tak zacházeno. Na tom nemůže nic změnit ani stěžovatelovo tvrzení, že údaje na dotazníku byly vyplněny jeho otcem nepravdivě. Není zde totiž žádných pochybností o tom, že stěžovatel, tehdy jako devítiletý, získal německou státní příslušnost.

Tato skutečnost je rozhodující z hlediska posouzení stěžovatelovy žádosti o zjištění státního občanství a kontinuity československého, resp. českého státního občanství. Byť totiž ústavní dekret č. 33 rozlišuje jednotlivé skupiny československých státních občanů podle kritéria "", v případě stěžovatele není s ohledem na zjištěné skutečnosti rozhodné, zda stěžovatel byl osobou německé či české "". V obou případech by totiž v důsledku nabytí německé státní příslušnosti pozbyl československé státní občanství.

Podle § 1 odst. 1 ústavního dekretu č. 33 "[č]". V těchto případech mohly tyto osoby požádat o zachování československého státního občanství, pokud splnily podmínky podle § 2 odst. 1 ústavního dekretu č. 33. Předpokladem pro zachování státního občanství bylo v prvé řadě vydání rozhodnutí příslušného správního orgánu o zachování státního občanství. V daném případě z podkladů obsažených ve spise vyplývá, že žádost o zachování československého státního občanství podle § 2 odst. 1 ústavního dekretu č. 33 podala jménem stěžovatele jeho matka Alžběta H. Jednalo se o společnou žádost vztahující se na stěžovatele, jeho matku a sestru Marii Terezii H. Z opisu sdělení Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 24. 5. 1947, který je součástí správního spisu, však vyplývá, že tato žádost byla zamítnuta. Podání jiné žádosti podle § 2 ústavního dekretu č. 33 nebylo v daném případě doloženo a ani stěžovatel nic takového netvrdil. Pokud by tedy stěžovatel byl považován za osobu německé "", lze konstatovat, že podmínky pro zachování československého státního občanství nebyly naplněny.

Ovšem za daného stavu by československé státní občanství nebylo stěžovateli zachováno, ani pokud by byl posuzován jako osoba české "", za kterou se označuje. Podle § 5 ústavního dekretu č. 33 totiž "[tj. od 21. 5. 1938 do 31. 12. 1946] [tj. 10. 8. 1945]". Výjimky, na něž se dekret nevztahoval, jsou upraveny v § 1 odst. 4 ústavního dekretu č. 33. Podle tohoto ustanovení "[zvýšeného ohrožení republiky (tj. od 21. 5. 1938 do 31. 12. 1946)] ". V takových případech k pozbytí československého státního občanství nedošlo (viz shora uvedený nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 164/97).

Pokud by tedy byl stěžovatel posuzován jako osoba české "", pak by pozbyl československé státní občanství na základě § 5 ústavního dekretu č. 33. Vzhledem k tomu, že stěžovatelovi nebylo vydáno osvědčení o národní spolehlivosti, nevztahuje se na něj ani výjimka z působnosti ústavního dekretu č. 33 podle § 1 odst. 4 tohoto dekretu. Tato výjimka byla pro zachování československé státní příslušnosti nezbytná jak pro osoby české nebo slovenské "", které se v době zvýšeného ohrožení republiky ucházely o udělení německé nebo maďarské státní příslušnosti (§ 5 ústavního dekretu č. 33), tak pro takové osoby, které se v tomto období přihlásily za Němce nebo Maďary i jiným způsobem (§ 1 odst. 4 ústavního dekretu č. 33, viz bod 5 oběžníku Ministerstva vnitra). Jak již bylo uvedeno, nebylo v daném případě doloženo, že by stěžovatel sám nebo v zastoupení žádost o osvědčení o národní spolehlivosti skutečně podal. Z hlediska zachování kontinuity československého státního občanství by tedy stěžovatel nezískal příznivější postavení, ani pokud by s ním bylo nakládáno jako s osobou české "".

Bez ohledu na to, zda stěžovatele bylo v uvedené době třeba považovat za osobu české nebo německé "" ve smyslu ústavního dekretu č. 33, tedy nelze učinit jiný závěr, než že na základě tohoto dekretu pozbyl československé státní občanství. To tedy znamená, že jeho státního občanství byla přerušena. Stěžovatel jako osoba, která nabyla v době zvýšeného ohrožení republiky německé státní příslušnosti, pozbyl československé státní občanství bez ohledu na to, zda byl osobou české nebo německé "". Rozdíl je pouze v okamžiku, kdy došlo k pozbytí československého státního občanství. Osoby německé "" pozbyly podle § 1 odst. 1 ústavního dekretu č. 33 československé státní občanství dnem nabytí německé státní příslušnosti, zatímco osoby české "" pozbyly státní občanství podle § 5 ústavního dekretu č. 33 až dnem nabytí účinnosti dekretu, tj. 10. 8. 1945. Ani tento rozdíl však z hlediska podané žádosti o zjištění státního občanství nemůže mít žádný vliv na závěr, že této žádosti nebylo možno vyhovět, neboť stěžovatel v každém případě československé státní občanství pozbyl.

Nejvyšší správní soud tedy shledal i tuto stížní námitku nedůvodnou. (...)