Vydání 3/2007

(...) V předmětné věci žalobce nepopírá, že jeho pracovník nevpustil veterinární inspektory do objektu kontrolovaného provozu, neboť se řídil příkazem jednatele a jediného společníka žalobce, že do objektu nesmí být nikdo vpuštěn v jeho nepřítomnosti. Spornou skutečností je, zda veterinární inspektoři oznámili kontrolované osobě zahájení kontroly a zda při zahájení kontroly předložili služební průkaz či pověření k provedení kontroly.

Soud především konstatuje, že zákon o státní kontrole a tím spíše ani veterinární zákon nevyžadují fyzickou přítomnost statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu kontrolované osoby při provedení kontroly. Je zřejmé, že takovou právní úpravou by byl v řadě případů, mezi něž patří i výkon státního veterinárního dozoru, zmařen účel kontroly. V tomto ohledu soud odkazuje na ustálenou judikaturu správních soudů, zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2006, čj. 8 As 12/2005-51, publikovaný pod č. 865/2006 Sb. NSS. Podle názoru Nejvyššího správního soudu vyjádřeném v citovaném rozsudku směřuje povinnost kontrolních pracovníků oznámit kontrolované osobě zahájení kontroly dle § 12 odst. 2 písm. a) zákona o státní kontrole k možnosti kontrolované osoby bránit svá práva v průběhu kontroly. Kontrolní pracovníci jsou tudíž podle Nejvyššího správního soudu povinni oznámit zahájení kontroly statutárnímu orgánu kontrolované osoby, je-li přítomen, v opačném případě jiné odpovědné osobě. Není tudíž možné, aby kontrolní pracovník jednal např. s osobou, u níž je sporné, zda je vůbec zaměstnancem kontrolované osoby, nebo aby prováděl kontrolu bez jakékoli součinnosti s kontrolovaným subjektem.

V předmětné věci veterinární inspektoři tuto povinnost dodrželi, neboť je nepochybné, že oznámili zahájení kontroly odpovědné osobě žalobce, kterou je ředitel společnosti. Ustanovení § 12 odst. 2 písm. a) zákona o státní kontrole nelze interpretovat tak, že by kontrolní pracovníci museli odpovědné osobě doslovně sdělit, že „se zahajuje státní kontrola“. Podstatné je, že veterinární inspektoři se dožadovali vstupu do objektu provozovny žalobce a předložení příslušných dokladů za účelem výkonu státního veterinárního dozoru. Tím dali zahájení kontroly odpovědné osobě žalobce jasně najevo. Pracovník žalobce neměl v tomto ohledu žádné pochybnosti, což potvrzuje i skutečnost, že předložil požadované doklady a že kontrola dokladů proběhla.

Povinnost kontrolních pracovníků předložit pověření k provedení kontroly, jež rovněž vyplývá z § 12 odst. 2 písm. a) zákona o státní kontrole, je třeba interpretovat v souladu se zvláštním právním předpisem, jímž je v daném případě veterinární zákon. Soud se plně ztotožňuje se žalovaným, že ustanovení veterinárního zákona o výkonu státního veterinárního dozoru jsou v poměru speciality k obecné procesní úpravě stanovené zákonem o státní kontrole (viz též § 8 odst. 2 zákona o státní kontrole). Ustanovení § 53 odst. 1 písm. a) veterinárního zákona hovoří o veterinárních inspektorech jako o úředních veterinárních lékařích orgánů veterinární správy pověřených výkonem státního veterinárního dozoru. Z dikce tohoto ustanovení i ze smyslu a účelu státního veterinárního dozoru právě zejména v oblasti výroby a zpracování masa, který se podle veterinárního zákona provádí soustavně, vyplývá, že v daném případě jsou veterinární inspektoři pověřováni k výkonu státního veterinárního dozoru obecně, a že tudíž nemusí předkládat zvláštní pověření ke každé jednotlivé kontrole. Obecné oprávnění k výkonu státního veterinárního dozoru pak veterinární inspektoři osvědčují ve smyslu § 53 odst. 2 písm. c) veterinárního zákona služebním průkazem. To samozřejmě na druhou stranu neznamená, že by výběr kontrolovaných objektů a osob mohl být výsledkem libovůle veterinárních inspektorů nebo že by státní veterinární dozor mohli provádět šikanózním způsobem. Ze skutkové podstaty v předmětné věci však v žádném případě nevyplývá, že by k takovému jednání v daném případě docházelo.

Obecně stanovená povinnost předložit pověření k provedení kontroly ve smyslu § 12 odst. 2 písm. a) zákona o státní kontrole tedy podle názoru soudu pro oblast státního veterinárního dozoru znamená, že veterinární inspektoři jsou povinni vykázat se při provádění kontroly služebním průkazem, jenž jejich oprávnění k výkonu tohoto dozoru plně osvědčuje. Soud souhlasí s žalobcem, že veterinární inspektoři jsou povinni tak učinit i bez vyzvání na počátku kontroly. V daném případě je sporné, zda tak skutečně učinili. Bylo by jistě vhodné, aby splnění této povinnosti bylo zaznamenáno v kontrolním protokolu. Na druhou stranu soud souhlasí s žalovaným, že takový údaj nepatří mezi náležitosti kontrolního protokolu.

Soud má za to, že i kdyby inspektoři tuto svou povinnost nesplnili, nemělo by takové pochybení za následek nicotnost zahájení kontroly, jak tvrdí žalobce. Nicotnost rozhodnutí či jiného úkonu správního orgánu nastává podle teorie správního práva i judikatury správních soudů ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí vydá nebo jiný úkon provede absolutně věcně nepříslušný orgán, nebo je zde jiná závažná vada, jež má za následek nulitu, tedy neexistenci tohoto rozhodnutí nebo úkonu správního orgánu, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. V předmětné věci se o takovou vadu nejedná. Z tohoto hlediska je podstatné, že v daném případě kontrolu prováděli k tomu oprávnění veterinární inspektoři, jejichž jména a služební kódy jsou zaznamenány v kontrolním protokolu podepsaném odpovědnou osobou žalobce. Ředitel společnosti neměl žádné pochybnosti o tom, že se jedná o kontrolní pracovníky oprávněné k provedení kontroly, což vyplývá nejen z častého provádění veterinárních kontrol v předmětné provozovně, ale zejména ze skutečnosti, že ředitel společnosti předložil veterinárním inspektorům požadované doklady a že nevyjádřil žádné pochybnosti o jejich oprávnění k provedení kontroly. Vstup do provozovny byl veterinárním inspektorům odepřen z důvodu nepřítomnosti jednatele a společníka žalobce, což samozřejmě není, jak již bylo vysvětleno, legitimní důvod. Pokud by odpovědná osoba žalobce požadovala předložení služebních průkazů veterinárních inspektorů, byla by samozřejmě oprávněna jejich vstupu do provozovny zabránit v případě, že by se služebním průkazem neprokázali. K tomu však v daném případě nedošlo a protiprávní jednání žalobce nemá s eventuálním nepředložením služebních průkazů žádnou souvislost.

Soud tedy uzavírá, že za daných skutkových okolností by ani případné formální pochybení veterinárních inspektorů v podobě nepředložení služebních průkazů nemohlo nic změnit na skutečnosti, že veterinární kontrola byla v daném případě zahájena a že v rámci této kontroly se žalobce dopustil protiprávního jednání, když odmítl veterinární inspektory vpustit do provozu, jež měl být předmětem kontroly. Tímto jednáním žalobce zmařil výkon státního veterinárního dozoru, a tak naplnil skutkovou podstatu správního deliktu dle § 72 odst. 1 písm. c) bodu 5 veterinárního zákona.