Vydání 12/2005

Argumentace obsažená v kasační stížnosti se štěpí v podstatě do dvou směrů: předně brojí proti skutečnosti, že stěžovatelka nebyla přítomna provádění kontrol, a dále namítá, že posuzované zboží nepředstavovalo potraviny, nýbrž krmivo.

K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že – jak správně konstatoval krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku – ze zákona o státní kontrole skutečně výslovně nevyplývá, že kontrolovaná osoba musí být vždy fyzicky přítomna provádění kontroly. Vztah mezi kontrolovanými osobami a osobami provádějícími kontrolu zákon vymezuje dominantním rysem povinné součinnosti kontrolovaných osob (§ 14). Povinnosti kontrolních pracovníků upravuje ustanovení § 12 tohoto zákona a patří mezi ně zejména povinnost oznámit kontrolované osobě zahájení kontroly a předložit pověření k provedení kontroly, šetřit práva a právem chráněné zájmy kontrolovaných osob, předat neprodleně převzaté doklady kontrolované osobě, pominou-li důvody jejich převzetí, zajistit řádnou ochranu odebraných originálních dokladů proti jejich ztrátě, zničení, poškození nebo zneužití, pořizovat o výsledcích kontroly protokol, zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o kterých se dozvěděli při výkonu kontroly, a nezneužít znalosti těchto skutečností. Z obsahu správního spisu je přitom patrno, že průběh kontroly odpovídal zákonem stanoveným regulím a že stěžovatelka, příp. příslušná pracovnice, byla se zahájením kontroly řádně seznámena (viz např. protokol č. 073-08-834/2000 ze dne 10. 10. 2000). Ze spisu je rovněž zřejmé, že stěžovatelka byla řádně seznámena s obsahem kontrolních zjištění a proti průběhu kontroly vznášela námitky, o nichž bylo v souladu se zákonem rozhodnuto. Lze proto uzavřít, že provedená kontrola pro stěžovatelku nebyla překvapivá, v jejím průběhu aktivně vystupovala, a tato stížnostní námitka tedy není důvodná.

K argumentaci stěžovatelky prostřednictvím některých ústavně zaručených základních práv Nejvyšší správní soud uvádí, že ani v tomto směru nelze v činnosti správního orgánu shledat jakékoliv pochybení. Jestliže totiž stěžovatelka namítá porušení čl. 10 Listiny, zakotvujícího osobnostní ochranu fyzických osob, je nutno mít na zřeteli, že koncepce tohoto práva je založena na tzv. statusu negativu, tj. na vymezení sféry, do které je zásadně zapovězeno veřejné moci vstupovat. V projednávané věci se však o porušení citovaného ustanovení nemohlo jednat, jelikož správní orgán samotným prováděním kontroly podnikatelské činnosti stěžovatelky nemohl zasáhnout její osobnostní sféru. Nastíněný problém je totiž nutno vidět zejména optikou čl. 26 odst. 1, 2 Listiny, podle něhož má každý právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, přičemž zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. V daném případě je zřejmé, že správní orgán svými aktivitami nezasahoval do osobnostní sféry stěžovatelky (např. nezákonnými domovními prohlídkami, osobní dehonestací apod.), nýbrž že kontroloval výkon její podnikatelské činnosti, a to v souladu s příslušnými zákony. Argumentace porušením čl. 10 Listiny je proto zcela nepřípadná.

Stěžovatelka se rovněž mýlí, pokud namítá porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Toto ustanovení se totiž vztahuje na právo, aby věc každého byla projednána v jeho přítomnosti u soudu, což je zjevné z jeho systematické a obsahové vazby na odst. 1 stejného článku. V projednávané věci se však jednalo o kontrolu prováděnou správním orgánem, nikoliv o rozhodování soudu. Navíc je nutno vidět, že stěžovatelce správní orgán v účasti u předmětných kontrol nikterak nebránil, a jestli stěžovatelka této možnosti využila či nikoliv, je věcí jejího vlastního uvážení.

Nejvyšší správní soud nemohl ostatně přehlédnout ani fakt, že skutečná kontrola má význam a smysl pouze tehdy, pokud se minimalizuje riziko manipulace s objektem kontroly. Trvání na osobní účasti kontrolované osoby ve všech případech by z tohoto hlediska v některých případech mohlo vést k tomu, že by prováděná kontrola nemohla splnit svoji funkci.

K otázce povahy posuzovaných výrobků Nejvyšší správní soud uvádí, že citovaným rozhodnutím ze dne 14. 5. 1993 Okresní veterinární správa v Olomouci skutečně vyslovila souhlas s prodejem potravin s prošlou spotřební lhůtou ke krmení zvířatům za podmínek, že prodej bude zřetelně označen „krmivo pro zvířata“, obal bude viditelně označen „krmivo“, mléčné výrobky budou skladovány v chladírenském zařízení a krmivo bude zdravotně nezávadné. K tomu je však nutno uvést, že předmětné rozhodnutí představuje individuální právní akt, vydaný podle zákona č. 87/1987 Sb. Tento zákon však byl zrušen, jak správně konstatoval správní orgán II. stupně, a v rozhodné době již platil zákon č. 91/1996 Sb. Je tedy zřejmé, že s účinností tohoto zákona musela stěžovatelka respektovat nový zákonný režim, a citované veterinární rozhodnutí tak postrádá svůj reálný význam, jakkoliv nedošlo k jeho výslovnému zrušení. Navíc, jak vyplývá z obsahu kontrolních protokolů, podmínky obsažené v tomto rozhodnutí u předmětných výrobků respektovány nebyly, takže i v tomto směru je argumentace stěžovatelky zcela nepřípadná.

Dále je nutno uvést, že podle § 2 písm. a) zákona č. 110/1997 Sb. (poznámka soudu: v tehdy platném znění) jsou potraviny legálně definovány jako „“. Kromě tohoto materiálního vymezení potravin zákon stanoví řadu povinností, které musí podnikatel uvádějící potraviny do oběhu splňovat a jež se týkají zejména správného označení zboží (§ 6). V daném případě má soud za prokázáno, že stěžovatelka tyto zákonné povinnosti při označování zboží nesplnila a že uváděla do oběhu i potraviny s prošlým datem použitelnosti či prošlým datem minimální trvanlivosti. Na této skutečnosti nemůže nic měnit ani tvrzení stěžovatelky, že v prodejnách byly umístěny vývěsky s upozorněním, že se jedná o krmivo pro zvířata, jelikož i pokud by toto tvrzení bylo pravdivé, jednalo by se zjevně o zcela nedostatečné označení, když zákon předepisuje, že příslušné „“ (§ 11 odst. 2 zákona č. 91/1996 Sb.).

Legální definici krmiva obsahuje ustanovení § 2 písm. a) zákona č. 91/1996 Sb. (poznámka soudu: v tehdy platném znění), podle něhož jsou „“. Jak však vyplývá z citovaných správních rozhodnutí, u řady posuzovaných výrobků se již z povahy věci jednalo o potraviny a jejich použití jako krmiva (tzn. produktů určených pro výživu zvířat) je buď zcela nemyslitelné nebo přinejmenším nepravděpodobné (namátkově: jemná vodka, šumivé nápoje v prášku, mletá paprika, zmrzlina v prášku, curry kečup, káva, lízátka, mikulášské balené figurky, želé bonbony apod.).