Vydání 12/2008

(...) Opomenutí je postaveno na roveň konání, jestliže subjekt nevykonal to, co bylo jeho právní povinností. Povinnost konat tu vzniká z právního předpisu. Návěta § 4 zákona o inspekci sice uvádí, že se jedná o „“, přesto ale z dalšího textu jednoznačně vyplývá, že toto ustanovení se nemůže týkat jen té formy „“, která je pouze konáním, ale musí se týkat také opomenutí toho, co je subjekt povinen podle práva činit.

Je třeba především argumentovat tím, že v písmenech d) a e) zmíněného § 4 je subjekt trestán výslovně za „“; to ovšem nelze vyložit jinak, než že „“ v návětě se rozumí jak komisivní, tak omisivní forma jednání, tedy také opomenutí.

Ostatně také § 5 zákona o inspekci výslovně uvádí, že při určení výše pokuty se přihlíží zejména k závažnosti, způsobu, době trvání a následkům protiprávního „“. „“ ovšem již pojmově zahrnuje obě formy: konání i opomenutí. Opomenutí má zajisté právní význam pouze v tom případě, že se jedná o opomenutí jednání, k němuž byl subjekt podle práva povinen. V posuzovaném případě jde o to, že žalobce je deliktně stíhán za to, že porušil povinnost uloženou zákonem č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon).

Protože se § 5 zákona o inspekci bezprostředně váže přímo k § 4 téhož zákona, lze argumentovat dále tím, že je-li v neoddělitelně navazujícím ustanovení uveden pojem „“ (zahrnující své obě formy), není možné § 4 zákona o inspekci vykládat užším způsobem, tedy vyložit diskrepanci pojmů „“ (§ 4) a „“ v § 5 jen zúženě ve smyslu „“. Činností je totiž třeba rozumět soubor jednotlivých činů. Aby šlo o jednání, musí se vyznačovat projevem vůle navenek. I pasivita volně projevená je pak činem tam, kde právo pozitivně normuje příkaz či zákaz nějakého chování a adresát právní povinnosti zůstane v nečinnosti.

Rozšířený senát přihlédl v argumentační rovině také k tomu, že zákon o inspekci je již v současné době novelizován (zákonem č. 167/2008 Sb.); novela nabývá účinnosti 17. 8. 2008. Novela výklad rozšířeného senátu podporuje: změnou zákona dochází k přetextování návěty § 4; pojem „“ je nahrazen pojmy „“, a citované ustanovení tedy nově zní: „“ Uvedenou změnu rozšířený senát vnímá jako zpřesnění dosud používaného pojmu a jako odstranění nevhodného právního termínu, nikoli jako změnu v tom smyslu, že až od účinnosti novely se § 4 vztahuje kromě na „“ také na „“. K takovýmto změnám v legislativě – zhusta i v důsledku soudní judikatury – dochází. V novém znění zákona o inspekci rozšířený senát rovněž shledává argument pro to, že pojem „“ v návětě § 4 zákona ve znění dosavadním a pro věc relevantním znění nelze vykládat restriktivně.

Rozšířený senát tedy k prvé otázce uzavřel, že při řešení nyní posuzovaného případu, který se týká uložení pokuty dle § 4 písm. c) zákona o inspekci, je třeba vycházet z toho, že správní delikty dle uvedeného ustanovení mohou být spáchány i opomenutím takového konání, k němuž byl subjekt povinen, jinak řečeno, deliktní subjekt může vytvořit podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů nejen tím, že určitým způsobem konal, ale také opomenutím povinností, které pro něj z práva vyplývají.

Druhou otázkou, kterou se rozšířený senát zabýval (zda může správní orgán uložit sankci za správní delikt, aniž by prokazoval jeho následek), zodpověděl rozšířený senát záporně; i zde přisvědčil názoru senátu prvního.

Ke spáchání správního deliktu a vzniku odpovědnosti vlastníka lesa dle zákona o inspekci musí být mj. naplněny všechny znaky skutkové podstaty, mezi něž patří najmě objektivní stránka deliktu. Obligatorními znaky objektivní stránky jsou jednání, následek a příčinná souvislost mezi nimi. „“ – ve shodě s doktrínou – je porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem, „“ je – jak vyloženo – konání nebo opomenutí.

Subjekt vytváří vlastním jednáním podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů; zákon však vyžaduje také, aby toto jednání (ve formě konání nebo opomenutí) způsobilo předvídaný následek. Zákon za tento následek výslovně považuje „“.

Nad výslovný požadavek zákona se tu nelze povznést. Proto není možné automaticky považovat určité jednání samo o sobě za správní delikt bez dalšího. Je třeba tedy důkazu o tom, že vznikl následek (ohrožení, poškození), který zákon sankcionuje. Z toho pak přirozeně plyne, že správní orgán v řízení o správním deliktu následek jako znak objektivní stránky deliktu musí také řádně prokázat, jednak proto, aby odpověděl na otázku, zda se vůbec o delikt jedná, jednak proto, aby mohl posoudit druh, výměru, případně způsob výkonu ukládané sankce. Soud je pak povinen k řádné žalobní námitce se zabývat tím, zda správní orgán také v naznačeném směru provedl dokazování; pouze ze samotného, byť prokázaného jednání subjektu nelze ještě usoudit na spáchání deliktu.

S touto argumentací dospěl rozšířený senát v druhé předkládané otázce k tomu, že znakem objektivní stránky skutkové podstaty správního deliktu podle § 4 zákona o inspekci je také následek. I ten (jakož i účinek na konkrétním předmětu útoku) musí být proto předmětem dokazování v řízení před správním orgánem. (...)