Vydání 9/2013

Soud nejprve připomíná, že z hlediska judikatury Evropského soudu pro lidská práva lze řízení o přestupku považovat za řízení, v němž se rozhoduje o oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.). Z tohoto důvodu obvinění z přestupků mají zaručená minimální práva jako je mimo jiné přiměřený čas na přípravu obhajoby, právo obhajovat se osobně či za pomoci obhájce, právo vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě. Efektivní uplatnění všech těchto práv předpokládá, aby projednání trestního obvinění mohl být přítomen, a lze pod tato práva podřadit i právo seznámit se s podklady, které správní orgán hodlá použít jako podklad pro své rozhodnutí.

Podle § 2 odst. 1 zákona o přestupcích je přestupkem "".

Podle § 4 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích je přestupek spáchán z nedbalosti ve formě nedbalosti nevědomé "".

Dle § 49 odst. 1 písm. b) téhož zákona se přestupku "". Na rozdíl od trestného činu zákon po objektivní stránce nevyžaduje k naplnění skutkové podstaty přestupku ublížení na zdraví z nedbalosti porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce uložené podle zákona. Objektem tohoto přestupku je lidské zdraví, předmětem útoku je živý člověk, který však nemusí být zdravý, může být již před útokem zraněn či nemocen, tzn., že rozhodující je stav před zraněním, nikoli absolutní zdraví. Subjektem může být kdokoli, k zavinění přestupku postačuje nedbalost.

Přestupkem je tedy protiprávní jednání, jehož znaky jsou stanoveny zákonem. V řízení o přestupku je rozhodováno o vině a trestu za porušení práva, je proto třeba zkoumat naplnění obecných znaků přestupku, a to především v tom směru, zda jednání pachatele přestupku bylo v rozporu s právem, tj. zda byla porušena nebo nesplněna právní povinnost stanovená zákonem, ale také zda je naplněna otázka zavinění, jakož i naplnění předpokladů pro uložení sankce a její výše.

V projednávané věci byla žalobkyni uložena pokuta za jednání, jímž neměla v úmyslu spáchat přestupek, ale tím, že nezabezpečila svého psa, který napadl jinou osobu, k jeho spáchání došlo. Žalobkyně podle žalovaného sice nevěděla, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým poměrům vědět měla a mohla. Uvedená charakteristika odpovídá zavinění ve formě nevědomé nedbalosti.

Je třeba připomenout, že podstatou nedbalosti je nezachování opatrnosti, posuzované podle určitých kritérií stanovených zákonem. Tato kritéria požadované opatrnosti lze dělit na objektivní a subjektivní. Objektivní kritéria požadují na každém adresátu normy stejnou míru opatrnosti a předvídavosti (s přihlédnutím k případné zvláštní vlastnosti či postavení pachatele), jejich výrazem jsou okolnosti konkrétního případu a povinnost vědět. Subjektivní kritéria na druhé straně představují takovou míru opatrnosti, kterou je schopen zachovat pachatel v konkrétním případě, přičemž je nutno brát zřetel na jeho individuální charakteristiky a zvláštní okolnosti každého případu. Projevem subjektivního pohledu tak jsou osobní poměry pachatele a možnost vědět. Při posuzování zavinění je nutno vycházet z obou uvedených kritérií a všechny pojmové znaky (povinnost vědět i možnost vědět) musí být splněny kumulativně. Takovýto přístup pak zcela odpovídá institutu subjektivní odpovědnosti pachatele za jeho jednání [blíže k zavinění viz např. Kratochvíl, V. a kol. . 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1996, s. 155 a násl.].

Žalovaný k zavinění žalobkyně ve svém rozhodnutí uvedl, že zanedbala dohled nad svým psem. Podle názoru žalovaného, pokud by měl pes náhubek, i když to žádný právní předpis nenařizuje, tak by v žádném případě k ublížení na zdraví ve formě ukousnutí části ucha postiženého dojít nemohlo. Podle žalovaného žalobkyně svého psa dostatečně nezajistila ani žádným jiným způsobem a ani nad ním nevykonávala řádný dohled, což vyvodil z výpovědí žalobkyně, podle nichž celý incident nezaznamenala. Při ukládání sankce zohlednil, že jednání poškozeného spolupůsobilo při vzniku následku.

Podstatnou otázkou v daném případě je, zda žalobkyně jako chovatelka a majitelka psa vyvinula vyšší míru opatrnosti a předvídavosti, která je vyžadována od osob této kategorie. Není sporu o tom, že při potyčce psa s poškozeným došlo ke zranění, přičemž to byl právě pes žalobkyně, který zranění poškozenému způsobil. Jak bylo výše naznačeno, liší se výpověď žalobkyně, která od samého počátku tvrdila, že svého psa měla uvázaného pod židlí, a kamaráda poškozeného, který naopak tvrdil, že byl na volno, bez dohledu majitelky. Soud považuje právě skutečnost, zda byl pes dostatečně zajištěn a byl pod reálným vlivem své majitelky, za stěžejní. Naopak pro posouzení zavinění nejsou podstatné skutečnosti, týkající se např. povahy psa, neboť podle názoru soudu si vlastník každého psa musí být vždy vědom možnosti neočekávané reakce psa. Jeho povinností je ovlivnit chování psa a kontrolovat jej. Je však otázkou, zda bylo vůbec možné předejít kousnutí psa, když sám poškozený uvedl, že se k němu sehnul se snahou pomazlit se s ním. Podle žalovaného, ale i správního orgánu I. stupně, jednání poškozeného mělo vliv na způsobený následek. Soud je toho názoru, že i on si měl být vědom neočekávané reakce psa. Podstatné je, že ze skutkových zjištění není zřejmé, zda příčinný vztah mezi jednáním žalobkyně a napadením člověka byl způsoben právě jen neopatrností žalobkyně. Podle názoru soudu v tomto směru mělo být provedeno dokazování. Za situace, kdy se liší tvrzení žalobkyně a kamaráda poškozeného o tom, zda byl pes uvázán a zda byl majitelkou psa řádně kontrolován, měl být proveden výslech třetí osoby, například jak navrhoval právní zástupce žalobkyně, personálu podniku. V této souvislosti soud uvádí, že je sice věcí správního orgánu, které důkazy provede, nicméně jeho povinností je vyjádřit se ke všem návrhům obviněného z přestupku. Soud považuje za nedostatečné odůvodnění rozhodnutí, že nebylo možné zjistit, kdo v den incidentu měl službu, neboť evidence zaměstnanců a přehled služeb je základní povinností každého zaměstnavatele.

Soud shledal pochybení také v tom, že žalovaný v rozhodnutí, kterým zrušil rozhodnutí správního orgánu I. stupně, mimo jiné správnímu orgánu I. stupně vytýkal, že nezjistil skutečný stav věci, přičemž druhé rozhodnutí bylo vydáno na základě týchž podkladů. Žádná další šetření správní orgán I. stupně neprovedl.

Vzhledem k tomu, že v řízeních nebyl zjištěn skutečný stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, soud rozhodnutí zrušil podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. V dalším řízení je třeba, aby se správní orgán vypořádal s tím, jaký vliv mělo chování poškozeného na následek incidentu. Není možné, aby v jedné části rozhodnutí správní orgán vyloučil vliv chování poškozeného na následek nehody, když za podstatné označil, že pes neměl náhubek v restauračním zařízení, a při stanovení druhu a výše uložené sankce uvést, že poškozený spolupůsobil na ublížení na zdraví.