Vydání 6/2009

Nejvyšší správní soud je v posuzované věci postaven před dilema, jak naložit v řízení o kasačních stížnostech stěžovatelky s přezkumem shora označených rozsudků městského soudu, které se zaobírají dvěma rozhodnutími Rady vydanými postupně v jediném správním řízení, přičemž předmětem řízení bylo uložení sankce za správní delikt, jenž skutkově spočíval v odvysílání pořadu reality show VyVolení dne 10. 10. 2005 v 19.50 hod. (...)

Tyto procesní důsledky (totiž existence dvou vykonatelných správních rozhodnutí, kterými se vyslovuje vina a ukládá trest za správní delikt téže osobě, přičemž se jedná o totožný skutek) plynou z koncepce přezkumu správních aktů jako aktů pravomocných a dále z institutu kasační stížnosti jako opravného prostředku proti pravomocným rozhodnutím krajských soudů. Přitom odkladný účinek kasační stížnosti je institutem užívaným v důsledku poměrně rigidní právní úpravy v s. ř. s. výjimečně (na tom v zásadě nic nemění ani skutečnost, že žaloba podaná proti rozhodnutí Rady má odkladný účinek – srov. § 61 odst. 6 zákona o vysílání). Konsekvencemi, které z těchto premis plynou, se již zabýval Nejvyšší správní soud v rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 31. 5. 2007, čj. 2 Ans 3/2006-49^*) ), v němž především uvedl, že „“ Rozšířený senát také v citovaném rozhodnutí uvedl, že „[pokud Nejvyšší správní soud zruší rozsudek krajského soudu, jímž bylo správní rozhodnutí zrušeno] ... “

V projednávané věci nastaly všechny důsledky, pro které rozšířený senát zdejšího soudu užil výraz „“, jen s tím rozdílem, že existují dvě identická rozhodnutí o témže skutku (skutek je ve výroku popsán jen nepatrně rozdílně) téhož účastníka řízení. V řízení o kasační stížnosti (sp. zn. 6 As 43/2007) Rada jako stěžovatelka nepožádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, takže v pojetí závěrů shora citovaného rozsudku rozšířeného senátu byla povinna ve věci, v níž stále probíhalo řízení, rozhodnout - což také učinila. V souvislostech, v nichž bude dále Nejvyšší správní soud věc posuzovat, nelze odhlédnout od právní úpravy řízení před Radou (§ 66 zákona o vysílání), podle níž se v řízení před Radou postupuje podle správního řádu (č. 500/2004 Sb.), s výjimkou ustanovení o odvolacím řízení, řízení o rozkladu, o přezkumném řízení a o obnově řízení a novém rozhodnutí - důsledkem je, že kromě soudu neexistuje orgán a procesní postup, kterým by mohlo být rozhodnutí Rady zrušeno.

Nejvyšší správní soud nejprve předesílá, že i pro oblast správního trestání platí zásada (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2005, čj. A 6/2003-1), zde v rovině jejího procesního pojetí: „“ Tento princip je vyjádřen v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.). Předpokladem uplatnění tohoto ústavního principu je totožnost skutku a totožnost pachatele správního deliktu; Nejvyšší správní soud nepovažuje v této věci za rozhodující, že v judikatuře Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva existuje „“ mezi dvěma možnostmi aplikace zásady (totiž, že nikdo nesmí být stíhán opětovně pro týž skutek nebo že nikdo nesmí být stíhán opětovně pro týž delikt) - k tomu srov. analýzu v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, čj. 5 Afs 9/2008-328^*) ). Oba předpoklady jsou v projednávané věci naplněny (jde o tutéž osobu - žalobkyni nyní v postavení stěžovatelky, i tentýž skutek - odvysílání pořadu ze série VyVolení dne 10. 10. 2005 v 19.50 hodin).

Nejvyšší správní soud nepochybuje, že je povinen ve své rozhodovací činnost princip prosadit jako princip ústavní, a jako součást ústavně konformního přístupu k této procesně vychýlené situaci, byť se tak může stát jen za cenu, že přizpůsobí výklad některých procesních institutů soudního řádu správního této situaci. Jde především o možnost aplikace zásady postupem - § 109 odst. 3 s. ř. s. předvídá, že soud není v řízení o kasační stížnosti vázán důvody kasační stížnosti jen v případě zmatečnosti řízení před krajským soudem nebo při shledání vady řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné či správní akt je nicotný [námitka ve vztahu k popření principu nebyla v žádném ze dvou řízení vedených před Nejvyšším správním soudem vznesena, třebaže v řízení sp. zn. 6 As 44/2008 byla kasační stížnost podávána 11. 9. 2008 a městský soud zamítl žalobu dne 11. 1. 2008, takže stěžovatelka si musela být vědoma, že od 28. 8. 2008 existují dvě vykonatelná rozhodnutí, kterými se jí za tentýž skutek (delikt) ukládá pokuta dvakrát jeden milion Kč]. Druhou otázkou pak je, nakolik je možno pominout úpravu v § 75 odst. 1 s. ř. s., podle níž soud při přezkoumání vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. To vše při vědomí procesní úpravy obsažené v zákoně o vysílání (shora citované), podle níž Rada v zásadě nemá žádnou možnost své rozhodnutí zrušit v důsledku vyloučení aplikace všech typů řádných i mimořádných opravných prostředků v řízení před žalovanou.

Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že musí k nastalé procesní situaci přihlédnout ex a prosadit vůdčí princip platný i pro obor správního trestání, hledat tedy takové řešení, které by bylo ústavně konformní a nezasahující ústavně zaručené právo stěžovatelky nebýt dvakrát postižena za tentýž skutek (delikt). Touto optikou proto nahlíží rovněž na aplikaci § 75 odst. 1 s. ř. s. [ostatně obdobně již Nejvyšší správní soud vůči posledně zmíněné zásadě postupoval ve věci sp. zn. 2 As 9/2008 (rozsudek ze dne 13. 6. 2008, čj. 2 As 9/2008-77^*) ), kde se jednalo rovněž o správní trestání]. Druhé rozhodnutí žalované Rady ze dne 14. 3. 2007 proto podle názoru Nejvyššího správního soudu nemůže obstát v konkurenci s prvým rozhodnutím ze dne 7. 12. 2005 „“ posléze 26. 6. 2008 (v důsledku pravomocně zrušeného rozsudku městského soudu rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2008, čj. 6 As 43/2007-90).

Nejvyšší správní soud proto přikročil nejdříve ke spojení obou věcí ke společnému projednání, neboť jen tak je možno postihnout vzájemné právní a skutkové souvislosti (§ 39 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.). Dále Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti podané stěžovatelkou dne 20. 2. 2008 proti rozsudku městského soudu ze dne 11. 1. 2008, byť na základě odlišné argumentace, než kterou předestřela stěžovatelka (tuto argumentaci pak Nejvyšší správní soud ani nerekapituluje, neboť takový postup by postrádal procesní ). Činí tak s přesvědčením, že soud nemůže vědomě vyvolat protiústavní důsledky celého řízení. Jak již vyložil zdejší soud - jeho druhý senát - ve shora cit. věci sp. zn. 2 As 9/2008, přístup k aplikaci § 109 odst. 3 s. ř. s. (zásada dispozitivnosti v řízení o kasační stížnosti) nemůže představovat překážku pro aplikaci ústavně zaručených principů: „“ V posuzované věci neshledal Nejvyšší správní soud možným aplikovat § 109 odst. 3 s. ř. s., ale současně z důvodů, které přehledně podal v citovaném rozsudku druhý senát zdejšího soudu a s nimiž šestý senát zcela souhlasí, nepovažoval ani za možné předkládat Ústavnímu soudu návrh na jeho derogaci. Jestliže pak procesní situaci, která vznikla v posuzované věci, nelze podřadit pod žádnou z výjimek předvídaných § 109 odst. 3 ve větě za středníkem, pak Nejvyšší správní soud přistoupil k přímé aplikaci čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod („“)

S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu ze dne 11. 1. 2008 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Městský soud v Praze tedy vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu v dalším řízení stíhá povinnost nalézt takový způsob řešení, který bude souladný s ústavní normou (zde čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod); je zřejmé, že takovým řešením bude zrušení rozhodnutí žalované Rady z 14. 3. 2007 bez dalšího. V tomto řízení rozhodne městský soud též o nákladech řízení o této kasační stížnosti z 20. 2. 2008 (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).