Vydání 11/2013

(...) Rovněž tak soud shledal důvodnou žalobu v části týkající se odůvodnění výše uložené sankce, neboť její výše v rámci stanoveného rozmezí dle § 125c odst. 4 písm. a) a odst. 5 zákona o silničním provozu zůstala do značné míry nepřezkoumatelná.

Správní orgány v podstatě zůstaly pouze v rovině obecného konstatování zákonných kritérií pro uložení druhu a výměry sankce dle § 12 odst. 1 zákona o přestupcích, aniž by se jednotlivými kritérii (nejen např. také mírou žalobcova zavinění, jak žalobce správně v žalobě namítá) zabývaly a hodnotily je na základě konkrétních skutkových okolností projednávaného případu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2008, čj. 4 As 51/2007-68). Hovořil-li magistrát o závažnosti přestupků a hrubém rozporu s pravidly silničního provozu, neuvedl, na základě jakých individuálně určených okolností tak činí a jak vlastně závažnost jednání žalobce hodnotí a proč a z čeho dovozuje hrubé porušení zákona. Lze jen zdůraznit, že naplnění znaků jednotlivých skutkových podstat nelze žalobci přičítat k tíži při ukládání sankce dle zásady zákazu dvojího přičítání (podle něhož nelze jednu a tutéž skutečnost, která v posuzované věci je dána v intenzitě nezbytné pro naplnění určitého zákonného znaku skutkové podstaty konkrétního porušení právní povinnosti, současně hodnotit jako okolnost polehčující či přitěžující). Typová závažnost protiprávního jednání nachází svůj odraz již v druhu a rozpětí zákonem stanovené sankce. Stejně tak pokud magistrát přihlédl k osobě žalobce, není z jeho rozhodnutí jasné, jak žalobce jako osobu vlastně hodnotí a na základě čeho a proč tak činí. K nesprávnému hodnocení magistrátu ohledně zavinění délky přestupkového řízení se již soud vyjádřil shora, lze jen zopakovat, že délka přestupkového řízení v daném konkrétním případě může být jen stěží přičítána k tíži žalobce.

Magistrát rovněž pochybil, pokud při uložení sankcí bez dalšího přihlédl jako k přitěžující okolnosti ke 3 záznamům o obdobném porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích dle evidenční karty řidiče. Jak plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2011, čj. 8 As 82/2010-55, č. 2291/2011 Sb. NSS, skutečnost, že dle zákona [§ 119 odst. 1 písm. j) zákona o silničním provozu] je možno v registru řidičů nadále evidovat zákazy řízení činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, neznamená automaticky, že k předchozím potrestáním za přestupky správní orgán přihlíží jako k přitěžujícím skutečnostem, aniž by zvažoval, zda v úvahu nepřipadá institut zahlazení odsouzení, a to na základě analogického užití norem trestního práva v situaci, kdy takový institut zákon o přestupcích nezná a jedná se o rozhodování o vině a trestu a výklad nevede k újmě účastníka ani k újmě na ochranu hodnot, na jejichž vytváření a ochraně je veřejný zájem.

Předně je třeba magistrátu vytknout, že jako k přitěžující okolnosti přihlédl k záznamu o uložení pokuty 30 000 Kč a zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel, bylo-li toto rozhodnutí následně zrušeno. Takový záznam v evidenční kartě nelze vůbec v neprospěch žalobce hodnotit, neboť je na něj nutno pohlížet tak, že žalobce nebyl z uvedeného přestupku pravomocně shledán vinným a zde uvedené sankce mu nebyly pravomocně uloženy.

Pokud byla žalobci za obdobný přestupek rozhodnutím magistrátu, jež nabylo právní moci dne 15. 6. 2009, uložena pokuta 20 000 Kč a žalobce vedl po dobu 1 roku po výkonu této sankce řádný život (spisem není doloženo, že by nevedl) a zároveň mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, jež byl vykonán, pak je třeba na žalobce při aplikaci zásad pro zahlazení odsouzení [analogicky dle § 74 odst. 1 a § 105 odst. 1 písm. e) trestního zákoníku z roku 2009] hledět jako by nebyl „“, tj. pravomocně shledán za předchozí přestupek vinným a potrestán, a spáchání přestupků nelze hodnotit jako přitěžující okolnost ve smyslu „“ způsobem, jakým učinil magistrát. Totéž je třeba uvést k uložení zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel a pokuty 6 500 Kč rozhodnutím magistrátu, jež nabylo právní moci dne 24. 3. 2004. Dle přesvědčení soudu je třeba institut zahlazení odsouzení dle trestního zákoníku z roku 2009, resp. zákonnou fikci, že se na dotyčného hledí jako by nebyl odsouzen, analogicky aplikovat ve prospěch žalobce i při ukládání sankcí v přestupkovém řízení, neboť opačný postup by vedl k přísnějšímu přístupu k obviněnému v rámci přestupkového řízení než k obviněnému v řízení trestním. Na druhou stranu soud konstatuje, že správním orgánům nic nebrání v tom, aby ke skutečnosti, že žalobce v minulosti spáchal obdobné či další přestupky, za něž mu byly pravomocně uloženy v přestupkovém řízení sankce, přihlédly při hodnocení osoby žalobce a z takových okolností vyvodily příslušné závěry, pokud jde o sklony žalobce porušovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, případně jakým způsobem.

Vytknuté vady rozhodnutí I. stupně spočívající v nepřezkoumatelnosti výše uložených sankcí pro nedostatek důvodů pak žalovaný neřešil, ačkoli to je dle § 89 odst. 2 věty první a třetí správního řádu jeho povinností. Vykazuje-li odůvodnění rozhodnutí I. stupně výše uvedené vady, je namístě postup dle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu; zamítá-li odvolací orgán dle § 90 odst. 5 správního řádu podané odvolání a potvrzuje-li rozhodnutí I. stupně, může učinit „“, jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 3. 2013, čj. 4 As 10/2012-48. Z uvedeného soud dovozuje, že žalovaný měl k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí I. stupně v části týkající stanovení výše sankcí přihlédnout v rámci přezkumu souladu rozhodnutí I. stupně s právními předpisy a postupovat dle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu, když nahrazení nedostatků odůvodnění by v podstatě znamenalo nové odůvodnění výše sankcí ve smyslu § 12 odst. 1 zákona o přestupcích a vedlo by v daném případě k porušení zásady dvojinstančnosti správního řízení. (...)