Vydání 7-8/2016

Rozhodnutím I. stupně ze dne 13. 8. 2013 byla žalobci uložena pokuta ve výši 40 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 20 měsíců. Krajský úřad Zlínského kraje svým rozhodnutím ze dne 24. 4. 2014 změnil rozhodnutí I. stupně tak, že uloženou pokutu snížil na částku 32 000 Kč a dobu zákazu činnosti na 16 měsíců. Ve zbytku rozhodnutí I. stupně potvrdil. Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v jejímž důsledku Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 8. 2015, čj. 41 A 42/2014-112, rozhodnutí o odvolání zrušil.

Ze spisu krajský soud zjistil, že ústní jednání v odvolacím řízení bylo nařízeno dožádaným správním orgánem I. stupně na 20. 3. 2014 a byli k němu předvoláni kromě žalobce i svědkové. O této skutečnosti byl v usnesení ze dne 4. 3. 2014 žalobce uvědoměn. Žalobce se z nařízeného jednání omluvil dva dny předtím, než jednání mělo proběhnout, a to s odůvodněním, že zdravotní stav mu nedovoluje se jednání zúčastnit, neboť se zhoršil, a žalobce nastupuje hospitalizaci. Sdělil však, že chce být osobně u ústního jednání přítomen, aby mohl klást svědkům otázky. Správní orgán ověřil, že žalobce je skutečně hospitalizován. Po dohodě obou správních orgánů měl výslech proběhnout dne 20. 3. 2014 v nemocnici v Kroměříži, nikoliv u správního orgánu I. stupně, ke kterému byl žalobce předvolán. Žalobce v nemocnici výslech odmítl. Pracovníci správních orgánů se svědky, kteří přijeli s nimi do nemocnice, odjeli do budovy správního orgánu I. stupně v Kroměříži a tam jejich výslech proběhl. Poté bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí.

Krajský soud měl za to, že aby byla činnost správních orgánů smysluplná, s ohledem na prekluzi stanovenou v § 20 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, musí tyto jednat, tedy zjišťovat skutkový stav, rychle. Stále je nutné ze strany správních orgánů, ale samozřejmě i účastníků přestupkového řízení, dodržovat zákon, tedy zákon o přestupcích a správní řád, v nichž jsou zcela jednoznačně vymezena pravidla pro přestupková řízení.

Žalobce se z nařízeného jednání na 20. 3. 2014 řádně omluvil. Jako důvod sdělil svou hospitalizaci, což bylo skutečně také potvrzeno s tím, že tohoto jednání se nemůže zúčastnit, chce se však dalšího jednání zúčastnit a klást svědkům otázky. Nesouhlasil s tím, aby byl vyslýchán v nemocnici. Krajský soud měl za to, že v tomto případě žalovaný nerespektoval § 74 odst. 1, ale ani § 73 odst. 2 zákona o přestupcích. V případě, že by se žalobce zúčastnil jednání dne 20. 3. 2014 u správního orgánu, měl možnost si zvolit např. zástupce, za jeho účasti se vyjádřit ke všem skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu, ke všem provedeným důkazům a navrhovat další důkazy na svou obhajobu. Tyto skutečnosti žalovaný nerespektoval, přestože se žalobce omluvil z důležitého důvodu. Za této situace bylo povinností správního orgánu řádnou omluvu žalobce respektovat, protože důvod omluvy byl důležitý, zjistit délku předpokládané hospitalizace žalobce a poté ve věci nařídit jednání, k němuž by znovu předvolal žalobce a také svědky, o jejichž výslech žalovaný orgán I. stupně žádal.

Krajský soud dospěl k závěru, že žalobci nebylo ani umožněno seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí. Když přijel ke správnímu orgánu I. stupně, který mu sdělil, že se do pěti dnů po ústním jednání může s podklady rozhodnutí seznámit, spisový materiál se u správního orgánu I. stupně nenacházel. Je sice pravdou, že správní orgán I. stupně poté dohodl, že v den, kdy žalobce přijel k seznámení se s podklady rozhodnutí, se s nimi může seznámit u žalovaného. Tam však žalobce již nejel. Za této situace měl krajský soud za to, že žalobci měla být poskytnuta nová lhůta, aby se mohl seznámit s podklady pro vydání rozhodnutí, neboť žalobce sám nezpůsobil, že správní spis se u správního orgánu I. stupně nenacházel.

Žalovaný (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Měl za to, že krajský soud nesprávně posoudil otázku důvodnosti omluvy žalobce z ústního jednání. Nehodnotil tento problém v širším kontextu (žalobce nestandardní situace záměrně vytvářel); krajský soud ani nepřihlédl k tomu, že důvod omluvy žalobce odpadl, neboť ošetřující lékař stěžovateli sdělil, že žalobce byl schopen se ústního jednání účastnit.

Byť je v usnesení o dožádání uvedeno, že má být žalobce předvolán k ústnímu jednání dle § 74 zákona o přestupcích, nemění to nic na skutečnosti, že jeho přítomnost nebyla nezbytná, neboť se jednalo o doplnění dokazování v rámci odvolacího řízení, na které se § 74 zákona o přestupcích nevztahuje. Pokud by provedl dokazování způsobem uvedeným v § 51 odst. 2 správního řádu, mohl tak učinit bez ohledu na jakékoli důležité důvody, které by žalobci bránily se takového jednání zúčastnit. V projednávaném případě však ústní jednání i v odvolacím řízení nařízeno bylo, obviněný k němu byl předvolán, byla mu umožněna bezprostřední účast, po níž žalobce tolik (alespoň ve svých podáních) volal. Žalobce se ústního jednání odmítl účastnit, přestože mu to jeho zdravotní stav umožňoval, a proto bylo pokračováno v ústním jednání bez jeho přítomnosti. Ačkoliv se v odvolacím řízení jednalo o poměrně rozsáhlé doplnění dokazování, toto nebylo způsobeno pochybením stěžovatele ani správního orgánu I. stupně, nýbrž pasivně rezistentním přístupem samotného žalobce, který si nevhodně ponechal vlastní věcnou argumentaci až do podaného odvolání.

Hospitalizace v nemocnici je i dle názoru Nejvyššího správního soudu dostatečným důvodem pro akceptaci omluvy, neboť obviněným z přestupku prokazatelně brání v pohybu, tedy jim brání k dostavení se ke správnímu orgánu. Krajský soud již však nezohlednil výjimečnost této konkrétní situace, kdy se na žalobci nežádalo, aby se kamkoli dostavoval, neboť ústní jednání se s ohledem na jeho nestabilní a proměnlivý zdravotní stav mělo konat přímo v nemocnici, v níž byl žalobce hospitalizován. Lze tedy konstatovat, že zdravotní stav žalobce mu sice bránil dostavit se do původně určeného místa ústního jednání, tj. na Městský úřad Kroměříž, nebránil mu však v účasti na samotném ústním jednání.

Změna místa ústního jednání nijak negativně do práv žalobce nezasáhla, neboť předvolání k ústnímu jednání mu bylo doručeno již dne 4. 3. 2014, tj. 16 dní před termínem ústního jednání. Měl tedy dostatek času se na ústní jednání připravit, a to včetně případné volby zmocněnce.

Má také za to, že rozsudek krajského soudu je částečně nepřezkoumatelný, neboť soudu dostatečně doložil, že žalobce institut omluvy z ústního jednání zneužívá ve všech přestupkových řízeních (a možná i v řízení trestním), která vůči němu byla vedena. Také zfalšoval razítko podatelny správního orgánu I. stupně. Krajský soud se těmito námitkami ve svém rozhodnutí nezabýval a tyto skutečnosti při svém rozhodování vůbec nevzal v úvahu.

Je pravdou, že správní orgán I. stupně pochybil, když žalobci zaslal vyrozumění o tom, že se u něj může ve lhůtě pěti pracovních dnů seznámit se spisovým materiálem a vyjádřit se k němu, přestože se spis nacházel ve Zlíně. Poté, co se žalobce společně s panem Š. ke správnímu orgánu bez předchozího upozornění poslední den této lhůty dostavil, byla jim situace ze strany oprávněné úřední osoby vysvětlena s tím, že jim je spis připraven k nahlédnutí ve Zlíně, kde jim bude k dispozici po dobu, jakou budou potřebovat. Vzniklé pochybení tak bylo napraveno novým poučením oprávněné úřední osoby, kde a kdy je možné seznámit se s podklady pro rozhodnutí, tj. u stěžovatele téhož dne 27. 3. 2014, po takovou dobu, jakou budou potřebovat, aby se mohli se spisem seznámit a vyjádřit se k němu. Žalobce ovšem této možnosti téhož dne ani později nevyužil.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.