Vydání 12/2007

(...) Městský soud ovšem nesprávně vyhodnotil rovněž otázku okruhu účastníků přestupkového řízení, které vedlo policejní prezidium. Stěžovatel důvodně poukazoval na to, že zákon o přestupcích, který je speciální normou ve vztahu ke správnímu řádu (§ 51 zákona o přestupcích), stanoví okruh účastníků řízení jinak než obecný § 14 správního řádu. Dle § 72 písm. b) zákona o přestupcích je poškozený účastníkem řízení pouze, pokud jde o projednávání náhrady majetkové škody způsobené přestupkem; aby se tedy poškozený stal účastníkem řízení, musí nejprve vznést nárok na náhradu škody vůči obviněnému. Z výše uvedené rekapitulace správního řízení vyplývá, že žalobkyně takový nárok přímo vůči obviněnému z přestupku nevznesla, ač k tomu byla vyzvána, prvostupňové rozhodnutí o přestupku tedy výrok o náhradě škody neobsahuje. Žalobkyně zároveň nebyla ani navrhovatelem daného přestupkového řízení, nemohla být tudíž účastníkem řízení před správním orgánem prvního stupně, odvolacím orgánem ani orgánem mimoodvolacím. Není tedy pravdou, že by policejní prezidium žalobkyni jakožto účastníka řízení opomenulo, a nebyl tudíž ani žádný důvod žalobou napadené rozhodnutí žalobkyni doručovat. Městský soud tedy pochybil, když žalobu odmítl právě z toho důvodu, že má jít ve smyslu § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. o žalobu podanou předčasně a že žalobou napadené rozhodnutí má být nejprve žalobkyni doručeno.

Zároveň musí Nejvyšší správní soud konstatovat, že zákon o přestupcích nepřiznává poškozenému, který v přestupkovém řízení neuplatnil nárok na náhradu škody, ani přestupkové řízení neinicioval, postavení účastníka řízení právě z toho důvodu, že taková osoba není v daném řízení přímo dotčena na svých právech. Rozhodnutí o vině a trestu obviněného z přestupku totiž samo o sobě, bez výroku o náhradě škody, nijak nezasahuje do právní sféry poškozeného. Taková osoba pojmově nemůže být nositelem veřejného subjektivního práva na to, aby byla správním orgánem vyslovena vina obviněného z přestupku, a tudíž nemůže být dotčena na svých právech ani tím, když je takové rozhodnutí následně zrušeno. Tímto rozhodnutím totiž poškozený není nijak zkrácen na svém právu domáhat se cestou občanskoprávní žaloby náhrady škody vůči pojišťovně či přímo vůči tomu, kdo byl v původním řízení obviněn z přestupku, a v občanském soudním řízení pak navrhovat důkazy k prokázání svého tvrzení, že uvedená osoba za způsobenou škodu skutečně odpovídá. Pokud přestupkové řízení neskončilo rozhodnutím o tom, že byl spáchán přestupek, a kdo jej spáchal, soud v občanském soudním řízení není výsledkem takového přestupkového řízení vázán (§ 135 odst. 1 o. s. ř. ). Poškozený, který uplatňuje nárok na náhradu způsobené škody prostřednictvím pojištění obviněného, tak může mít nanejvýš zájem na tom, aby byla správním orgánem vyslovena vina obviněného, tzv. zájemník je však účastníkem řízení pouze tam, kde mu zákon takové postavení přiznává, což zákon o přestupcích nečiní.

Žalobkyně v dané věci tedy nemůže být legitimována k podání žaloby dle § 65 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobou napadené rozhodnutí nebylo způsobilé zasáhnout do její hmotněprávní sféry. Zároveň nemůže být legitimována k podání žaloby ani dle § 65 odst. 2 s. ř. s., neboť nebyla účastníkem správního řízení, a nemohla tak být dotčena ani na svých právech procesních, které jí zákon v daném případě nepřiznává. Tím se postavení žalobkyně liší od postavení tzv. navrhovatele v přestupkovém řízení ve smyslu § 72 písm. d) zákona o přestupcích, který je vždy účastníkem přestupkového řízení a k jehož žalobní legitimaci se Nejvyšší správní soud vyslovil ve svém rozsudku ze dne 27. 9. 2005, čj. 4 As 50/2004-59, publikovaném pod č. 1043/2007 Sb. NSS. V daném případě žalobkyně tvrdí porušení práv, jichž pojmově vůbec nemůže být nositelkou, totiž práva na vyslovení viny obviněného z přestupku či procesních práv v řízení, jehož žalobkyně není ze zákona účastníkem. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že v předmětné věci byla žaloba podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou ve smyslu § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Byl zde tedy dán jiný důvod pro odmítnutí žaloby, než který shledal městský soud. Vzhledem k tomu, že usnesení městského soudu je navíc zatíženo výše uvedenou zmatečnostní vadou, Nejvyšší správní soud v souladu s § 110 odst. 1 a § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. rozhodnutí městského soudu zrušil a současně rozhodl o odmítnutí žaloby.