Vydání 10/2013

(...) Soud považuje za nedůvodnou také námitku, v níž žalobkyně pro případ, že dne 23. 1. 2009 skutečně unikla jí chovaná zvířata, uvedla, že se tak stalo poté, co byl elektrický obvod přerušen zábranou, a že tento výpadek byl způsoben vyšší mocí nebo jinou osobou, takže není dána absolutní objektivní odpovědnost žalobkyně. Soud předně poukazuje na § 27a odst. 4 písm. e) zákona na ochranu zvířat proti týrání, podle kterého se právnická osoba "[mj.] ". Povinnost učinit opatření nezbytná pro zabránění úniku hospodářských zvířat jednoznačně vyplývá z § 11 odst. 2 citovaného zákona. Z dikce zákona je zřejmé, že se v daném případě jedná o správní delikt právnické osoby, který je založen na principu objektivní odpovědnosti, tj. odpovědnosti bez zavinění. Pro naplnění této skutkové podstaty je rozhodné pouze to, že uložená povinnost nebyla splněna. Zákon na ochranu zvířat proti týrání upravuje v § 28 podmínky, při jejichž splnění se právnická osoba vyviní z odpovědnosti za spáchání správního deliktu. Dle uvedeného ustanovení "[p]". Pouze a jenom za této situace právnická osoba neodpovídá za porušení zákonem stanovené povinnosti, resp. za spáchání správního deliktu. Zákon tedy neumožňuje, aby se právnická osoba (žalobkyně) zprostila odpovědnosti za správní delikt pouhým obecným a ničím nepodloženým odkazem na údajnou vyšší moc či nespecifikované jednání třetí osoby. Z obsahu správního spisu je zřejmé, že žalobkyně v souzené věci nevynaložila veškeré úsilí, aby porušení právní povinnosti zakotvené v § 11 odst. 2 shora uvedeného zákona zabránila. To prokazuje již zmíněný protokol ze dne 23. 4. 2009, ve kterém je zachyceno zjištění správního orgánu, že v některých místech oplocení (pastvin užívaných žalobkyní k chovu zvířat) nevyhovovalo a že v těchto místech byl možný volný únik hospodářských zvířat. Toto zjištění správního orgánu žalobkyně ničím nepopřela, hájila se pouze tím, že se jí již podařilo sehnat finanční prostředky a nakoupit kvalitnější zabezpečení pastvin. Na výše uvedeném nemůže nic změnit ani argumentace žalobkyně, že vedoucí organizační složky údajně zvířata hlídal, ani poukázání na velikost pastevního areálu. Vzhledem k opakovaným únikům chovaných zvířat nelze než konstatovat, že jejich hlídání vedoucím organizační složky zjevně nebylo dostatečně účinné, a nelze je proto považovat za opatření nezbytné pro zabránění úniku hospodářských zvířat ve smyslu § 11 odst. 2 zákona na ochranu zvířat proti týrání. Účinnost zvolených opatření k zabránění úniku zvířat měla žalobkyně zvážit mj. též s ohledem na velikost pastevního areálu, na kterou nyní poukazuje. Obhajobu žalobkyně, že na celou situaci lze nahlížet tak, že zvířata mohla nechat přechodně pást mimo své pastviny, považuje soud za neobratný projev snahy žalobkyně hájit se všemi možnými argumenty. Žalobkyně snad ani nemůže myslet vážně své tvrzení, že zvířata nechala "" na pozemcích v bezprostřední blízkosti dopravních komunikací, o čemž svědčí fotografie zachycující úniky zvířat ve dnech 23. 1. 2009 a 27. 1. 2009, nehledě k tomu, že k využití těchto (zřejmě obecních) pozemků jako pastvin žalobkyně zcela jistě neměla žádné oprávnění.

Soud shledal irelevantní také obhajobu žalobkyně, že za úniky zvěře nese do značné míry odpovědnost Honební společenstvo Děkov, které nedostatečně reguluje stavy divoké zvěře v dané lokalitě a ta pak žalobkyni způsobuje škodu a plaší chovaná zvířata. Jak již bylo konstatováno shora, tím, kdo nese odpovědnost za splnění povinnosti stanovené v § 11 odst. 2 zákona na ochranu zvířat proti týrání, tj. za realizaci opatření nezbytných k zabránění úniku hospodářských zvířat, je výlučně žalobkyně jakožto chovatelka zvířat, nikoliv honební společenstvo. Žalobkyně v řízení ničím neprokázala, že by k opakovaným únikům jí chovaných zvířat došlo v důsledku zničení ohradníků divokou zvěří apod. Její tvrzení o plašení jí chovaných zvířat divokou zvěří považuje soud za krajně nevěrohodné, neboť je obecně známo, že plachost divoké zvěře je mnohem větší než plachost domestikovaných zvířat, takže je vyloučeno, aby divoká zvěř plašila žalobkyní chovaná zvířata, zvláště jsou-li tato, jak žalobkyně tvrdí, hlídána Ing. K.

Soud však přisvědčil námitce, ve které žalobkyně brojí proti nesprávné právní kvalifikaci vytýkaného jednání, přičemž zdůrazňuje, že chovaná zvířata netýrala, a současně poukazuje na to, že samotný únik zvířat není možné kvalifikovat jako týrání.

Z obsahu správního spisu vztahujícího se k dané věci soud zjistil, že obsahově totožnou námitku žalobkyně uplatnila již v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. V napadeném rozhodnutí nicméně tato zásadní odvolací námitka zůstala ze strany žalovaného zcela bez povšimnutí. Za této situace soudu nezbylo než vyjít z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, podle které je rozhodnutí správního orgánu, ve kterém se správní orgán náležitě nevypořádá se všemi odvolacími námitkami, nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. V souzené věci žalobkyně v odvolání výslovně vznesla námitku, v níž nesouhlasila s právní kvalifikací svého jednání, tj. se závěrem správního orgánu I. stupně, že se dopustila týrání zvířat, což je jí kladeno za vinu ve výroku rozhodnutí I. stupně, nicméně žalovaný se s uvedenou námitkou v napadeném rozhodnutí nikterak nevypořádal. Zatížil tak napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů a již tato skutečnost sama o sobě je dostatečným důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí.

V řízení o správním deliktu je rozhodováno o vině a trestu pachatele správního deliktu za porušení práva. V rámci tohoto řízení správní orgány zjišťují, zda došlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu, tedy zda byla porušena nebo nesplněna právní povinnost stanovená zákonem. Závěr správních orgánů o naplnění skutkové podstaty správního deliktu musí vždy vycházet ze skutkových okolností daného případu. V daném případě je správními orgány obou stupňů žalobkyni kladeno za vinu, že se dopustila týrání zvířat ve smyslu § 4 odst. 1 písm. k) a x) zákona na ochranu zvířat proti týrání. Soud na tomto místě považuje za nutné zdůraznit, že znakem skutkové podstaty správního deliktu, za který byla žalobkyně v souzené věci sankcionována, není jednání spočívající v týrání zvířat, ale "" jednání spočívající v "" [viz § 27a odst. 4 písm. e) zákona na ochranu zvířat proti týrání]. Žalobkyně se tedy vůbec nemusela dopustit týrání zvířat, aby mohla být za dané deliktní jednání sankcionována; pro její postih zcela postačovalo zjištění, že jako chovatelka hospodářských zvířat neučinila opatření nezbytná pro zabránění úniku hospodářských zvířat. Jinak řečeno, pokud správní orgán I. stupně označil jednání, které je žalobkyni vytýkáno, ve výroku rozhodnutí o uložení pokuty současně za týrání zvířat, učinil tak dle náhledu soudu zcela zbytečně a nad rámec zákona.

Soud souhlasí se žalobkyní v tom, že samotný únik chovaných hospodářských zvířat nelze automaticky kvalifikovat jako jejich týrání. Podmínkou toho, aby bylo možné jednání žalobkyně označit za týrání zvířat ve smyslu § 4 odst. 1 písm. k) či x) zákona na ochranu zvířat proti týrání, je skutkové zjištění svědčící o tom, že žalobkyně chovala "", nebo že se dopustila "[došlo] ". Utrpením se přitom pro účely zákona na ochranu zvířat proti týrání rozumí "" [§ 3 písm. m)]. Obsahem správního spisu není jediný důkaz, který by prokazoval, že by žalobkyně chovala zvířata v nevhodných podmínkách (nic takového nebylo ostatně žalobkyni ze strany správního orgánu vytýkáno), nebo že by v souvislosti se zjištěnými úniky bylo zvířatům způsobeno utrpení, tj. stav způsobující bolest, zranění, zdravotní poruchu anebo smrt. Žádná taková skutková zjištění nejsou popsána ani v odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů. Jediné skutkové zjištění, na jehož základě byla žalobkyně v dané věci sankcionována, spočívá v tom, že "".

Soud vzhledem k výše uvedenému považuje právní kvalifikaci deliktního jednání žalobkyně obsaženou ve výroku rozhodnutí I. stupně, která toto jednání označuje za týrání zvířat ve smyslu § 4 odst. 1 písm. k) či x) zákona na ochranu zvířat proti týrání, za nesprávnou. Skutkový závěr správních orgánů obou stupňů, že se žalobkyně takového týrání zvířat dopustila, nemá žádnou oporu ve spise, což je podstatnou vadou řízení, která rovněž odůvodňuje zrušení napadeného rozhodnutí [§ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. (...)