1084/2007
Správní trestání: stání na parkovišti po uplynutí předplacené doby
Ejk 489/2006
Správní trestání: stání na parkovišti po uplynutí předplacené doby
k § 22 odst. 1 písm. f) zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích
k § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění zákona č. 62/2002 Sb. (v textu též „zákon o provozu na pozemních komunikacích“)
Přestupkem podle § 22 odst. 1 písm. f) zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, je s přihlédnutím k § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, i stání na parkovišti označeném dopravní značkou IP 13c (parkoviště s parkovacím automatem) poté, co uplynula doba, na kterou bylo zaplaceno parkovné.
(Podle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 5. 6. 2006, čj. 63 Ca 2/2006-18)
Prejudikatura:
srov. č. 775/2006 Sb. NSS.Věc:
Zdeněk P. proti Krajskému úřadu Libereckého kraje o uložení pokuty.Krajský úřad Libereckého kraje rozhodnutím ze dne 30. 11. 2005 změnil rozhodnutí Magistrátu města Liberec ze dne 10. 5. 2005 tak, že žalobce uznal vinným ze spáchání dvou přestupků proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle § 22 odst. 1 písm. f) zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, jichž se měl žalobce dopustit v Liberci ve dnech 7. 2. 2005 a 9. 3. 2005 tím, že parkoval na parkovišti označeném dopravní značkou IP 13c (parkoviště s parkovacím automatem) i po uplynutí doby, na kterou zaplatil parkovné; za tyto přestupky uložil žalobci pokutu ve výši 300 Kč. V odůvodnění odvolací orgán konstatoval, že žalobce byl povinen řídit se uvedenou dopravní značkou, z níž vyplývá, že řidič je povinen mít zaplacenou cenu za parkování po celou dobu stání a rovněž je povinen mít umístěn parkovací lístek na viditelném místě. Přestupkem podle § 22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích je proto nejen parkování bez zaplacení parkovacího poplatku, ale rovněž ponechání vozidla na místě po delší dobu, než na kterou je zaplaceno parkovné. Žalovaný se neztotožnil se žalobcovým závěrem, podle něhož nařízení Statutárního města Liberec č. 7/2003, jímž byla stanovena výše parkovného, je v rozporu s Listinou základních práv a svobod; k vydání takového nařízení je město zmocněno § 23 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, s přihlédnutím k § 63 odst. 1 písm. e) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Je zcela na vůli řidiče, aby rozhodl, zda na uvedeném místě bude parkovat, či nikoli, a zda si bude hlídat dobu, po kterou parkuje.
Žalobce v žalobě namítal, že skutek, který je mu kladen za vinu, nelze kvalifikovat jako přestupek. Žalobce měl zato, že uposlechl dopravního značení a řádně zaplatil parkovací poplatek. Pokud zaplacenou dobu parkování z nějakého důvodu překročil, pak je vadou postupu správního orgánu, že se nezabýval tím, zda řidič zavinil překročení doby parkování, tedy zda vůbec bylo v jeho moci tomu zabránit. Uvedené nařízení je dle žalobce v rozporu s dobrými mravy, neboť zákonného zmocnění podle § 2 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecního zřízení), je zneužito v rozporu s účelem zákona. Nepředvídatelnost dodržení času je dále upravena tak, aby riziko nesl vždy jen řidič. Tak je umožněno zdánlivě v zákonném rámci nedůvodné vymáhání pokut. Protože nelze předvídat, že se může jednání protáhnout (např. na úřadě), nelze ani spravedlivě požadovat zaplacení sankce. Žalobce vyslovil názor, že nastalá situace měla být řešena doplacením poplatku za parkování, nikoliv však uložením pokuty.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě v podstatě setrval na argumentaci vyjádřené v napadeném rozhodnutí.
Krajský soud žalobu zamítl.
Z odůvodnění:
Jak zjevně vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, žalovaný se řádně zabýval důvody odvolání a podrobně rozvedl své skutkové závěry i závěry právní, a soud nezjistil v jeho úvahách rozpor se zásadami správního uvážení. Tyto závěry jsou podrobně a výstižným způsobem rozvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí, proto soud může v podrobnostech na napadené rozhodnutí odkázat, a zdůraznit jen následující.
Předně se soud nemohl ztotožnit s názorem žalobce, že postup obce (Liberce) ohledně stanovení parkovného je pouhou svévolí, vtělenou do nařízení č. 7/2003, rozpornou s ústavním pořádkem země i s občanským zákoníkem. Sám žalobce přitom neuvedl, v jakých konkrétních směrech je postup nezákonný a neústavní, zejména jak je poškozován on sám v porovnání s jinými občany.
Zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v § 63 odst. 1 písm. e) odkazuje v poznámce na § 23 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Naposled zmíněné zákonné ustanovení výslovně zmocňuje obec [s přihlédnutím k zákonu č. 128/2000 Sb., o obcích (obecnímu zřízení)] k oprávnění upravit užívání komunikace v souladu s cenovými předpisy, tj. úplatně. Současně stanoví povinnost označit místo příslušnou dopravní značkou, což bylo v dané věci splněno. Je to v podstatě oprávnění vlastníka (komunikace) alespoň zčásti krýt náklady stanovením parkovného. Je to mj. projev zrovnoprávnění obce jako vlastníka s jinými vlastníky v oblasti komerčního využití vlastnictví (byť jistě omezeného právě cenovými předpisy). Nelze tudíž říct, že by obec byla neústavním způsobem zvýhodněna na úkor jiných osob, resp. že by byla zvýhodněna skupina osob vůči jiné skupině osob, proto také soud neshledal důvod k postupu podle § 48 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Není zde totiž ani zjevné, v čem žalobce spatřuje
„vyvolávání konfliktních situací s občany“
. Normy jsou účinné vůči všem občanům bez výjimky a řidič se může konfliktní situaci vyhnout pouhým respektováním normy.Soud dále musel přihlédnout k následujícímu. Aby zejména v městské aglomeraci bylo vůbec možno komunikace využívat (a zde je třeba poukázat i na potřeby např. hasičů, záchranné služby, policie), pak musí být provoz včetně parkování na komunikacích potřebným způsobem upraven. Proto také vyhláška č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích, zná v rámci dalšího dopravního značení i značku IP 13c [Parkoviště s parkovacím automatem - § 12 odst. 1 písm. p) vyhlášky], a § 4 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích přímo řidiči ukládá povinnost dopravní značky respektovat.
V předmětné věci je prokázáno, a opak nenamítá ani žalobce, že ve dnech 7. 2. 2005 a 9. 3. 2005 zaparkoval svůj osobní automobil na místě určeném k parkování a označeném dopravní značkou IP 13c (parkoviště s parkovacím automatem). Je dále i prokázáno, že při příjezdu zaplatil parkovné na určitou dobu. Je dále i prokázáno, a ani to žalobce nezpochybnil, že zaplacenou dobu parkování přesáhl v obou případech tak, že dne 7. 2. 2005 bylo parkovné zaplaceno ve shodě se značkou IP 13c jen do 13.49 hod. a dne 9. 3. 2005 jen do 14.26 hod. Zmíněná dopravní značka, jejíž respektování je řidiči uloženo uvedeným ustanovením § 4 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích, dovoluje řidiči parkovat na značkou označeném místě, je-li zaplaceno parkovné. Žalovaný proto nepochybil ve svých právních závěrech, když v obou případech konstatoval porušení naposled zmíněného zákonného ustanovení, neboť žalobce dne 7. 2. 2005 od 13,49 hod. a dne 9. 3. 2005 od 14,26 hod. na místě parkoval, aniž splnil povinnost, uloženou mu právní normou. Z tohoto pohledu je proto lhostejné, zda zaparkoval, aniž vůbec parkovné zaplatil, či zda parkoval i přes dobu zaplaceného parkovného, neboť platnost značky se vztahuje na obě možnosti. Nejedná se také o znerovnoprávnění žalobce, protože norma se vztahuje na všechny řidiče.
Je sice možné do jisté míry přisvědčit žalobci v tom (to se opět týká všech řidičů, nikoli jen žalobce), že není řešena otázka vrácení peněz za situace, kdy řidič nevyužije celé zaplacené doby parkování. Je to otázka případné další právní úpravy, pokud by bylo možno takovou situaci bez dalších výrazných administrativních (a také finančních) nároků řešit. Zde je však nutno poukázat i na to, a takové stanovisko zaujal i žalovaný, že žalobce má reálnou možnost využít v centru Liberce parkoviště, na kterých se platí parkovné za skutečnou dobu parkování. Řidič proto není odkázán výhradně jen na parkovací místo s parkovacím automatem.
Porušení § 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích je spjato s § 22 odst. 1 písm. f) zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, které výslovně na jinou normu odkazuje; žalovaný proto nepochybil, když žalobcovy skutky (ze 7. 2. 2005 a 9. 3. 2005) kvalifikoval jako dva přestupky podle § 22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích. Správně také toto jednání neposoudil jako jeden pokračující delikt, ale jako dva samostatné skutky. Soud se také ztotožnil s tím, jak se žalovaný vypořádal s otázkou zavinění ve smyslu § 3 zákona o přestupcích. Byť daný přestupek lze spáchat i z nedbalosti, soud je přesvědčen o tom, že se u žalobce jednalo o úmyslnou formu zavinění. Lze tak spolehlivě usuzovat jak z opakování deliktů (v to počítaje i skutek z října 2004, byť jím nemohl být žalobce uznán vinným), ale zejména ze způsobu jeho obhajoby. V průběhu celého řízení neuvedl žalobce nic, co by poukazovalo na to, že jen díky nepříznivým okolnostem přesáhl zaplacenou dobu parkování, naopak svůj postup pokládá za oprávněný. I příklad, který uvedl na podporu svých tvrzení v průběhu soudního jednání (přesah doby parkování v souvislosti s jednáním soudu) lze spolehlivě pokládat minimálně za úmysl eventuální, tj. že byl srozuměn s tím, že zákonem předvídaný následek nastane.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.