Vydání 5/2007

Číslo: 5/2007 · Ročník: V

1163/2007

Správní trestání: přestupek ublížení na cti; návrh na projednání přestupku

Ej 72/2007
Správní trestání: přestupek ublížení na cti; návrh na projednání přestupku
k § 49 odst. 1 písm. a) a § 68 odst. 1 zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění zákona č. 67/1993 Sb.
I. Soulad návrhu na projednání přestupku podle § 68 odst. 1 zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, se skutkovým stavem zjištěným při samotném přestupkovém řízení tímto návrhem vyvolaným musí být správním orgánem posuzován materiálně, a nikoli formálně. Nevýznamná odchylka skutkového stavu popsaného v návrhu od stavu zjištěného správním orgánem (např. jiný čas spáchání přestupku) tak není dostatečným důvodem pro zastavení řízení podle § 76 odst. 1 písm. c) téhož zákona.
II. Pojmovým znakem přestupku ublížení na cti podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, není pronesení hanlivého výroku před větším množstvím lidí, je jím však skutečnost, že se jedná o výrok urážlivý nebo zesměšňující; a dále povědomost pachatele o tom, že se v dané situaci a v dané skupině obyvatel, tedy v celkovém společenském kontextu, jedná o výrok hanlivý.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2007, čj. 2 As 60/2006-53)
Prejudikatura:
srov. č. 216/2004 Sb. NSS.
Věc:
PhDr. Vlasta B. proti Krajskému úřadu Zlínského kraje, za účasti Petry D., o přestupek proti občanskému soužití, o kasační stížnosti žalovaného.
Dne 13. 10. 2004 podala Petra D. návrh na projednání přestupku, kterého se měla dne 5. 10. 2004 dopustit žalobkyně tím, že nazvala její dceru primitivem.
Městský úřad Otrokovice rozhodnutím ze dne 25. 4. 2005 zastavil řízení o přestupku proti občanskému soužití podle § 76 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, jelikož spáchání skutku, o němž se vedlo řízení, nebylo prokázáno. Správní orgán vycházel především z výpovědí žalobkyně a svědků a ze stanovisek, která si vyžádal z Jazykové poradny Ústavu pro jazyk český. Žalobkyně si sice při svém vzdělání musela být vědoma možného hanlivého významu uvedeného výrazu, a přesto je použila před jinou osobou, spáchání přestupku, tak jak byl uveden v návrhu, přesto nebylo prokázáno, neboť nebyly splněny podmínky § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích. Ani svědeckými výpověďmi studentů účastných na hodině angličtiny, kde měl tento výraz zaznít, se totiž nepodařilo prokázat, že by žalobkyně ve výuce takto Lucii H. označila. Stála tak proti sobě tvrzení navrhovatelky a žalobkyně a za této situace nezbylo než řízení zastavit v souladu se zásadou v pochybnostech ve prospěch obviněného. Správní orgán vzal tedy za prokázané pouze to, že žalobkyně o Lucii H. prohlásila po vyučování, že je primitivní, což plynulo z atmosféry dlouhodobé sousedské nevraživosti mezi rodinami žalobkyně a navrhovatelky, což způsobuje vzájemnou předpojatost. Žalobkyně tímto výrokem sice chtěla působit výchovně na Jiřího Š., použitím výrazu, který i on vnímal jako urážlivý, však pochybila. Raději se měla výroku, na který oba mladí lidé mohou reagovat vzhledem ke svému věku velmi citlivě, vyvarovat. Jejím jednáním však nebyly naplněny všechny podmínky přestupku, tedy objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka, když se nepodařilo prokázat, že došlo ke spáchání přestupku tak, jak je popsán v návrhu, jejž se správní orgán musí držet. Žalobkyně se tak mohla dopustit jedině jiné urážky na cti, když pronesla hanlivý výrok v přítomnosti Jiřího Š., takový skutek však nebyl k projednání navržen.
Proti tomuto rozhodnutí podala Petra D. odvolání, ve kterém zejména vyjádřila nesouhlas se zastavením řízení, neboť žalobkyně se sama doznala k tomu, že se dopustila hanlivého výroku vůči její dceři. Tímto výrokem ponížila a zesměšnila celou její rodinu; navíc osoba zastávající povolání, které vykonává žalobkyně, by si neměla takto hanlivé označení dovolit nikde a vůči nikomu. Vytkla také správnímu orgánu I. stupně, že věc posoudil příliš formálně.
Odvolání v dané věci podala také žalobkyně, která mimo jiné setrvala na názoru, že se přestupku nedopustila, neboť pouze použila na Lucii H. označení cizím spisovným slovem, a to - jak potvrdily i svědecké výpovědi - jen před Jiřím Š., tedy způsobem, který nemohl snížit a nesnížil její vážnost u spoluobčanů.
O těchto odvoláních rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 8. 2005, kterým rozhodnutí správního orgánu I. stupně změnil tak, že bylo ve vztahu k navrhovatelce Petře D. upuštěno od povinnosti k náhradě nákladů řízení a druhý odstavec výrokové části týkající se povinnosti hradit náklady řízení byl vypuštěn. Ostatní části výroku zůstaly beze změny. Žalovaný se ztotožnil s názorem správního orgánu I. stupně v tom, že žalobkyně hanlivý výrok na adresu Lucie H. pronesla, přičemž je nerozhodné, zda šlo o slovo primitiv nebo primitivní. Správnímu orgánu I. stupně se však nepodařilo prokázat, že byl výrok pronesen v hodině angličtiny, jak tvrdila navrhovatelka. Vina žalobkyně tak nebyla bez důvodných pochybností prokázána, a správní orgán I. stupně proto správně řízení zastavil z důvodů vyplývajících ze zásady
„in dubio pro reo“.
K urážce na cti tak došlo až po hodině v soukromém rozhovoru s Jiřím Š., který nebyl určen veřejnosti. Na druhé straně žalovaný nesouhlasil se žalobkyní v tom, že by k naplnění skutkové podstaty urážky bylo nezbytné snížení vážnosti uražené osoby, naopak stačí, že se poškozená osoba cítí uražena, přičemž je nepodstatné, zda je výrok pravdivý či ne. Navíc žalobkyně by jako vzdělaná osoba opravdu měla vážit slova, která užije k vyjádření názoru na třetí osobu. Tímto výkladem přitom nebyla žalobkyně zkrácena na své svobodě projevu, neboť ta je ve vztahu k tomuto přestupku omezena již samotným zákonem o přestupcích.
Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu ke Krajskému soudu v Brně, ve které mimo jiné žalovanému vytkla rozpory spočívající v tom, že na jedné straně tvrdí, že se jí spáchání přestupku nepodařilo prokázat, na straně druhé však tvrdí, že fakticky spáchán byl, když dostačuje, že se Lucie H. cítila uražena. Svým výkladem přitom odepřel žalobkyni právo na svobodu slova a projevu, zahrnující v demokratickém právním řádu též právo na kritiku. Přestupkem urážky na cti proto nemůže být každý projev pociťovaný subjektivně jako urážka, ale pouze projev způsobilý přivodit újmu občanské cti poškozeného. Žalobkyně se neztotožnila ani s názorem, že je nepodstatná pravdivost či nepravdivost výroku. Zásahem do občanské cti totiž nemůže být kritika počínání fyzické osoby opírající se o pravdivé údaje, byť bylo v kritice použito ironizování či odsuzování. V daném případě, tedy v kritice žalobkyně na adresu Lucie H. před Jiřím Š., šlo o použití slova „primitivní“ ve smyslu nekulturní, spjaté s prokazatelnou domněnkou žalobkyně, že se Lucie H. podílela na zničení domu za několik milionů korun. Naopak výpovědi svědků jasně prokazují, že se o ní tak nevyjádřila přímo v hodině angličtiny. Dokazováním tak bylo prokázáno, že se skutek, tak jak byl uveden v návrhu na projednání přestupku, nestal. Závěr, ke kterému dospěly správní orgány obou stupňů, proto považovala žalobkyně za rozporný se spisy.
O uvedené žalobě rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem, jímž jí vyhověl a napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ze správního spisu vyplynulo jako nepochybné, že se žalobkyně vyjádřila v neprospěch Lucie H., avšak nebylo prokázáno spáchání urážky slovním výrokem, neboť nebyl pronesen při hodině angličtiny, nýbrž v soukromém rozhovoru dvou lidí, díky čemuž nebyla obsahová forma výroku přesně identifikovatelná. Nebyla tedy prokázána protiprávnost jednání žalobkyně. Skutek, o němž bylo řízení vedeno, nenaplňoval podle krajského soudu znaky přestupku, a proto správní orgán prvého stupně pochybil, pokud zastavil řízení podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, když správně měla být věc kvalifikována podle písmene a) téhož ustanovení.
Rozsudek krajského soudu napadl žalovaný (stěžovatel) kasační stížností, v níž zejména uvedl, že nesouhlasí s názorem krajského soudu, že jednáním žalobkyně nebyl vyvolán žádný následek, když za následek je nutno považovat již to, že se navrhovatelka cítila uražena na cti, o čemž svědčí již její podání návrhu na projednání přestupku.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Spornou byla v daném případě otázka, zda se žalobkyně dopustila přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, podle nějž platí:
„Přestupku se dopustí ten, kdo
a) jinému ublíží na cti tím, že ho urazí nebo vydá v posměch, ...“
Správní orgán prvého i druhé stupně uzavřely svou úvahu nad tím, zda se žalobkyně přestupku podle tohoto ustanovení dopustila, či nikoli, závěrem, že jí nebylo dostatečně prokázáno, že by učinila hanlivý výrok o Lucii H. v hodině angličtiny. Správní orgán prvého stupně tuto svou úvahu poněkud znejasnil svou nadbytečnou zaměřeností na rozdíly mezi dopadem podstatného jména „primitiv“ a přídavného jména „primitivní“, což mu vytkl již stěžovatel. Stěžovatelova úvaha je pak poněkud znepřehledněna tím, že na straně jedné tvrdí, že vina nebyla žalobkyni prokázána, na straně druhé však hned vzápětí bere za jisté, že v rozhovoru mezi žalobkyní a Jiřím Š. k urážce na cti došlo, přičemž je lhostejné, že se jednalo o soukromý rozhovor, který nebyl určen veřejnosti, podstatné je naopak pouze to, že se postižená osoba cítí uražena a že výrok je způsobilý urazit. Zastavení řízení tak správní orgány obou stupňů zdůvodnily neshodou mezi návrhem Petry D. a zjištěními vyplývajícími z provedeného řízení. Řečeno jinak, oba orgány se shodly na tom, že se žalobkyně fakticky dopustila přestupku urážky na cti svým výrokem před Jiřím Š., její výrok učiněný takto v soukromí však nebyl návrhem osoby zúčastněné napaden. Naopak se nepodařilo prokázat, že by se dopustila obdobného výroku již v hodině angličtiny, tedy před žáky, jak tvrdil návrh osoby zúčastněné. Správní orgány obou stupňů tak opřely zastavení řízení jednak o určitý výklad principu vázanosti řízení o přestupku projednávaného na návrh tímto návrhem a jednak o určitý výklad přestupku ublížení na cti. Nejvyšší správní soud se neztotožňuje ani s jedním z těchto výkladů.
Těsnou vázanost řízení o přestupku na návrh na projednání přestupku odvozuje stěžovatel z ustanovení § 68 odst. 1 zákona o přestupcích, podle nějž
„přestupky podle § 49 odst. 1 písm. b) a c) a přestupky podle § 50 spáchané mezi blízkými osobami, jakož i přestupky podle § 49 odst. 1 písm. a) se projednávají jen na návrh postižené osoby, jejího zákonného zástupce nebo opatrovníka (dále jen ‘navrhovatel‘).“
Toto ustanovení ovšem nelze aplikovat na vztah mezi konkrétním návrhem a zjištěným skutkovým stavem formálně. Toto ustanovení je totiž sice průlomem do obecně platné zásady oficiality přestupkového řízení plynoucí z § 67 odst. 1 zákona o přestupcích, smyslem tohoto průlomu však je pouze omezit okruh osob, jež mohou řízení o přestupku vyvolat. Tento okruh je v ustanovení § 67 odst. 2 zákona o přestupcích vymezen relativně velmi široce (
„Podkladem pro zahájení řízení o přestupku je oznámení státního orgánu, orgánu policie nebo obce, jakož i právnické osoby nebo občana o přestupku, poznatek z vlastní činnosti správního orgánu nebo postoupení věci orgánem činným v trestním řízení“
), ustanovení § 68 odst. 1 jej pak omezuje pouze na osoby přestupkem postižené a jejich zákonného zástupce či opatrovníka. Tento průlom do zásady oficiality však neznamená, že by navrhovatel musel nést břemeno návrhu i v tom smyslu, že by případná nepřesnost návrhu v míře obdobné nyní posuzovanému případu vedla k neúčinnosti tohoto návrhu. Dostačuje tak, pokud je návrh ve smyslu § 68 odst. 1 zákona o přestupcích natolik přesný, aby umožňoval zahájení řízení o daném přestupku, zde urážce na cti Lucie H. žalobkyní. Opačný názor by ostatně vylučoval návrhy směřující proti soustavnému snižování cti poškozené osoby výroky pachatele, které se opakují, a nelze je tedy jednotlivě specifikovat co do místa a času pronesení. Přesnost návrhu a jeho soulad se skutkovým stavem bezpečně zjištěným při samotném přestupkovém řízení tímto návrhem vyvolaným tak musí být správním orgánem posuzován materiálně, a nikoli formálně. Pokud tedy v návrhu Petry D. bylo uvedeno, že se žalobkyně dopustila urážky na cti její dcery určitého dne v hodině angličtiny před skupinou svých žáků, a správní orgán přesvědčivě zjistil, že žalobkyně pronesla výrok totožný s výrokem obsaženým v návrhu, ovšem nikoli před koncem hodiny angličtiny, ale těsně po jejím skončení, a nikoli před skupinou žáků, ale pouze před jedním z nich, pak za situace, že považoval pronesení tohoto výroku i v těchto od návrhu mírně odchylných podmínkách za přestupek, měl za něj žalobkyni potrestat, příp. měl alespoň vyslovit, že ke spáchání tohoto přestupku došlo.
Jednání žalobkyně však v daných souvislostech podle názoru Nejvyššího správního soudu přestupkem nebylo, ať už bylo proneseno v rozhovoru dvou osob, či před kolektivem žáků. Pokud je totiž posuzováno, zda má být za přestupek ublížení na cti považováno pronesení hanlivého výroku, má skutečnost, zda byl tento výrok pronesen před jedinou třetí osobou, či před více takovými osobami, vliv pouze na intenzitu ublížení na cti, a nikoli na samotný jeho fakt. Počet osob, jež výrok slyšely, tak určuje pouze závažnost přestupku, plynoucí z míry ublížení na cti, a nikoli fakt jeho spáchání. Stačí tak v řadě situací, aby posluchačem, či obecně příjemcem hanlivého výroku byla jediná osoba, pokud i v očích oné jediné osoby může být haněný uražen či vydán v posměch. Takový příklad nám poskytuje již rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 12. 1924, Boh. A 4208/24 (1155/24), v němž byl shledán přestupek ublížení na cti stěžovatelky v tom, že občan
„K. uzavřeným dopisem dne 31. března 1922 jejímu manželu Josefu H. zaslaným psal, aby své paní, tj. stěžovatelce poručil, aby ho ve svých klepech nechala stranou; klepala prý o něm u L., resp. u M.; K. má prý mnoho práce a svůj volný čas zabije jiným způsobem, než aby zákeřně, revolverově vrhal se na čest jiných, ale tolik času si prý vezme, že uslyší-li jen ještě jednou, že podobným způsobem chce se zalichotiti u buržoa, napráská jí vlastní rukou, co se do ní vejde; ‚na sprostou nádobu, hrubá otíračka‘“.
Prvorepublikový Nejvyšší správní soud při zvažování relevance toho, že hanlivé tvrzení bylo učiněno před jediným člověkem, tedy adresátem dopisu, uvedl:
„Inkriminovaný dopis viní Marii H. předem, že šíří klepy o K., dále, že ‚zákeřně, revolverově‘ vrhá se na čest jiných. H. jest v dopise přirovnávána ke sprosté nádobě, na kterou se hodí hrubá otíračka. Tím se viní stěžovatelka z určitého nepočestného činu, kterýž by ji v obecném mínění mohl uvésti v opovržení nebo snížiti. Obvinění to obsahuje tedy skutkovou podstatu přestupku ublížení na cti dle § 488 trestního zákona, který podléhá trestní pravomoci řádného soudu, ježto ke skutkové podstatě tohoto přestupku nenáleží veřejný ráz obvinění, a je tedy lhostejno, byla-li urážka pronesena veřejně a před více lidmi, aneb pouze vůči jedné, od uráženého rozdílné osobě.“
Lze konstatovat i dnes, že nepatří mezi pojmové znaky přestupku ublížení na cti pronesením hanlivého výroku pronesení před více lidmi, tedy veřejně. S takto definovaným požadavkem veřejnosti se setkáváme u přestupků jiných, typicky –
ex definitione
– u přestupku veřejného pohoršení, jak bylo vyloženo v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 2 As 69/2003 (publikován pod č. 216/2004 Sb. NSS), kde soud uvedl, že
„veřejné pohoršení ve smyslu § 47 odst. 1 písm. c) zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, nastává v případě současného naplnění tří znaků: musí být spácháno veřejně, jednání musí subjektivně pohoršovat zpravidla více než dvě osoby, které budou tomuto jednání obvykle přítomny současně, a musí být v rozporu s tím obsahem mravnosti, na němž se společnost shoduje.“
Pronesení hanlivého výroku před větším množstvím lidí tedy pojmovým znakem přestupku podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích není. Zato jím však je skutečnost, že se jedná o výrok urážlivý nebo zesměšňující, a dále skutečnost, že pachatel o této jeho povaze ví, neboť nikdo se nemůže dopustit urážky, pokud neví, že urážku hanlivým výrokem páchá. Tyto definiční znaky ostatně akceptuje i odborná literatura (srov. k tomu Z. Červený, V. Šlauf:
Přestupkové právo.
Linde, Praha 2003, str. 129). U přestupku podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích totiž postačuje ve smyslu § 4 téhož zákona nedbalost, vzhledem k povaze tohoto činu je však vyloučena nedbalost nevědomá; jinými slovy, přestupku formou hanlivého výroku (otázku urážky formou pomluvy, tedy výroku nepravdivého či difamujícího, zde nechává soud stranou) se dopouští pouze ten, kdo si může být vědom, že jeho výrok v dané situaci, v dané skupině obyvatel, tedy v celkovém společenském kontextu, může být hanlivý. K nezbytnosti zvažování společenských souvislostí a okolností, v nichž je výrok považovaný za hanlivý pronesen, se ostatně vyjádřil již Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 22. 4. 1938, Boh. A 13216/38 (6102/35), kde vyřkl:
„Za hrubou urážku na cti se pokládá každý projev, který již podle všeobecných společenských a mravních názorů lze kvalifikovat jako útok porušující čest napadené osoby.“
Stejně tak je potřeba ve všech souvislostech posuzovat i výrok žalobkyně na adresu Lucie H. V tomto ohledu nepřipisuje zdejší soud na rozdíl od prvostupňového správního orgánu prakticky žádnou relevanci tomu, zda žalobkyně mluvila o primitivismu Lucie H. formou podstatného či přídavného jména. Naopak je třeba brát za zásadní, že byl výrok učiněn před žákem, popřípadě více žáky, a že smyslem tohoto výroku bylo jednoho ze žáků určitým způsobem hodnotově nasměrovat, v daném příkladě poskytnout mu negativní příklad. Jakkoli není definičně nutný úmysl žalobkyně očernit Lucii H., nelze přehlédnout, v jakých souvislostech žalobkyně svůj výrok pronesla. Bylo tomu tak v situaci, kdy měla u jednoho ze svých žáků pocit, že se zhoršuje jeho chování i prospěch, a tuto skutečnost připisovala společnosti lidí, s nimiž se stýkal a před nimiž ho chtěla varovat. Vzhledem k tomu, že měla s těmito lidmi negativní předchozí zkušenosti, zkritizovala je označením za primitivní. Při hodnocení tohoto výroku žalobkyně je přitom nutno mít na zřeteli, že šlo o soukromý názor opřený o její osobní přesvědčení podložené konkrétními zkušenostmi o tom, že Lucie H. je vandal ničící formou
grafitti
jejich společné bydliště. Po žalobkyni jako soukromé osobě přitom však nelze spravedlivě požadovat, aby každou svoji osobní kritiku pronesenou před třetí osobou musela prokazovat důkazy.
Stejně tak jí nelze vytýkat, že použila slovo pejorativní, negativně citově zabarvené. Výchovné působení vyžaduje určitou citovou angažovanost a je těžko představitelné, že by při výchovném určování dobrých a špatných příkladů mohla žalobkyně používat pouze neutrální slova, například označení za dobrého či špatného člověka. Požadování takové neutrálnosti či, módně řečeno, politické korektnosti, by výrazně zmenšilo účinky výchovného působení, neboť by se jí učitel nezřídka zcela vzdálil i jazykovému diskurzu svých žáků, aniž by taková neutrálnost či hodnotová bezbarvost projevu byla právně vyžadována. K tomu, že takový stav není obecně ve veřejné výměně názorů a informací právním řádem požadován, se ostatně zdejší soud již vyjádřil v jiné souvislosti (ve vztahu k „politické korektnosti“ nepolitických pořadů v médiích v předvolebním období) ve svém usnesení ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. Vol 43/2006 (publikován pod č. 947/2006 Sb. NSS). Aktuální
judikatura
Evropského soudu pro lidská práva ostatně naznačuje, že volání po umělém vytěsnění konfliktů a ohnivých diskusí ze společnosti, či volání po neutrálnosti a sterilitě veřejné komunikace v zájmu politické korektnosti není ani součástí nynějšího celoevropského právního konsenzu (viz k tomu z poslední doby např. rozsudek
Öllinger proti Rakousku
ze dne 29. 6. 2006, stížnost č. 76900/01, § 36).
Dále je třeba připomenout, že učitel či profesor na střední škole má nesporně potenciálně silný vliv na vývoj a chování svých žáků, z titulu své funkce je vůči nim v pozici mnohdy se blížící vrchnostenskému postavení (...).
Toto takřka vrchnostenské postavení, byť jistě nemá na počátku 21. století již tak paternalistickou povahu jako před osmdesáti lety, tak staví učitele před nelehkou zodpovědnost za jeho slova, nikoli však v tom směru, že by musel mluvit pouze neutrálně či „politicky korektně“, ale tak, aby na žáky výchovně působil, a to přiměřeně tomu, v jaké situaci hovoří a před jakými žáky stojí. Jiný přístup je jistě třeba zvolit vůči žákům prvních tříd základní školy, kteří jsou ze své povahy značně ovlivnitelní, ale i zranitelní, a jinak k žákům blížícím se plnoletosti, kteří jsou již více schopni hájit svá práva i práva jiných. V daném případě ovšem nikomu ze žáků, ani samotnému Jiřímu Š., nepřišlo na mysl, že by byla Lucie H. žalobkyní daným výrokem urážena. Tento pocit měla pouze zúčastněná osoba. Z pohledu Nejvyššího správního soudu byl však tento pocit neodůvodněný, výrok žalobkyně nebyl sice hodnotově neutrální, ale byl adekvátní smyslu a kontextu, v němž byl pronesen, a nelze shledat, že by jím mohla být čest Lucie H. dotčena. Žalobkyně jím ostatně pouze pronesla hodnotící soud, jehož negativnost nebyla vzhledem k jejich dlouhodobým vzájemným vztahům pro nikoho ze zúčastněných ničím překvapivým. Jakkoli totiž žalobkyni tíží při každém výroku odpovědnost za výchovu jejích žáků, celkové působení na ně a úctu k nim a jejich právům, i k právům třetích osob, neznamená to, že by musela každé slovo zvažovat způsobem, jaký vyplývá z vyznění rozhodnutí stěžovatele.
Řečeno jinak, žalobkyně poskytnutím tohoto negativního příkladu plnila jednu ze svých úloh, jež jsou jí jako profesorce na střední škole svěřeny. Touto funkcí je výchova a nebylo by namístě, za situace, kdy označení Lucie H. za osobu primitivní nebylo ani samoúčelné, ani nepřiměřené, a subjektivně z pohledu žalobkyně ani bezdůvodné, trestat ji v rámci přestupkového řízení za to, že použila při výchovném působení na svého žáka označení pejorativní, emociálně zabarvené, když tato emociálnost, ba i určitá hanlivost, byla zcela přiměřená dané situaci a stěžovatelčiným motivacím.
Z tohoto důvodu již bylo nepodstatné, zda byl její čin prokázán v podobě shodující se s návrhem osoby zúčastněné či nikoli, neboť podstatné je, že daný výrok, ať už byl pronesen v hodině angličtiny či po ní, přestupkem být nemohl, už proto, že u něj nemohlo být shledáno porušení či ohrožení zájmů společnosti ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o přestupcích, na nějž poukazuje stěžovatel ve své kasační stížnosti.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.