3527/2017
Správní trestání: přestupek proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu
Správní trestání: přestupek proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu
k čl. 39 Listiny základních práv a svobod
k nařízení vlády č. 41/2014 Sb., o stanovení jiných návykových látek a jejich limitních hodnot, při jejichž dosažení v krevním vzorku řidiče se řidič považuje za ovlivněného takovou návykovou látkou
k § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu)
Není v rozporu se zásadou vyjádřenou v článku 39 Listiny základních práv a svobod, že limitní hodnoty pro množství návykové látky v krevním vzorku, při jejichž dosažení se řidič považuje za ovlivněného takovou návykovou látkou, jsou stanoveny toliko v nařízení vlády č. 41/2014 Sb., a nikoli přímo v § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, který na toto nařízení odkazuje.
nullum crimen sine lege
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2017, čj. 7 As 302/2016-28)
Prejudikatura:
nález Ústavního soudu č. 259/2016 Sb. (sp. zn. Pl. ÚS 13/12).Věc:
Rostislav S. proti Krajskému úřadu Jihočeského kraje o uložení pokuty a zákazu řízení motorových vozidel, o kasační stížnosti žalobce.Městský úřad Písek uznal dne 1. 10. 2015 žalobce vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu. Žalobci bylo prokázáno, že dne 12. 5. 2015 řídil v Písku nákladní automobil pod vlivem návykové látky. Orientační vyšetření testrem DrugWipe 5S bylo totiž pozitivní na amfetaminy/metamfetaminy a následné lékařské vyšetření, podepřené i znaleckým posudkem, doložilo, že byl v době řízení vozidla pod vlivem metamfetaminu v nadlimitním množství 31,3 ng/ml v krevním séru, čímž porušil § 5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu. Za to mu Městský úřad Písek uložil pokutu ve výši 7 000 Kč a zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců.
Žalobce podal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání, které žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 29. 2. 2016.
Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl rozsudkem ze dne 26. 10. 2016, čj. 53 A 4/2016-41.
V odůvodnění rozsudku krajský soud připomněl, že zákon jednoznačně upravuje situaci, kdy je v krvi řidiče detekováno byť i jen minimální množství návykové látky uvedené v prováděcím předpise, a to bez ohledu na subjektivní hodnocení žalobce či hodnocení jeho osoby ostatními účastníky silničního provozu, potažmo svědky. V projednávané věci byl právně konformním a odborně nezpochybnitelným způsobem prokázán nadlimitní výskyt návykové látky v krvi žalobce. Písemný znalecký posudek potvrdil užití metamfetaminu a je v něm uvedeno, že při zneužívání metamfetaminu jako návykové látky je v krevním séru běžně dosahováno hladin metamfetaminu 25-2 500 ng/ml, nejčastěji pak 100-500 ng/ml. Hodnota uvedené návykové látky zjištěná v krevním séru žalobce činila 31,3 ng/ml, odpovídala tedy znalcem stanovenému rozmezí hladiny návykové látky při jejím zneužívání, stejně tak i prováděcím předpisem stanovenému limitu, při němž je řidič považován za ovlivněného návykovou látkou.
Krajský soud neshledal ani porušení zásady . Skutečnost, že zákon o silničním provozu odkazuje na podzákonný předpis upravující limitní hodnoty jiných návykových látek, nikterak neodporuje čl. 39 Listiny základních práv a svobod, neboť skutková podstata projednávaného přestupku je definována přímo zákonem, nikoli podzákonnou normou, která určuje pouze limitní hodnoty.
nulla poena sine lege
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. V ní brojil proti názoru krajského soudu, že není rozhodná míra ovlivnění návykovou látkou. Podle § 5 odst. 2 a § 125c odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu je přestupkem pouze řízení vozidla osobou, která by po užití návykové látky ještě mohla být pod vlivem této látky. Z toho však nelze dovodit nulovou toleranci k těmto látkám, neboť vliv je třeba vnímat jako ovlivnění řidičské způsobilosti v danou dobu, tedy vliv na řidičovu pozornost, reakce a úsudek. Opačný výklad krajského soudu a žalovaného je v rozporu se zásadou
in dubio pro libertate
. Je třeba vždy posoudit případ dle všech okolností, které budou spočívat právě zejména v chování samotného řidiče při řízení vozidla.Podle stěžovatele navíc nelze z důvodu rozporu s článkem 39 Listiny vycházet z nařízení vlády č. 41/2014 Sb., o stanovení jiných návykových látek a jejich limitních hodnot, při jejichž dosažení v krevním vzorku řidiče se řidič považuje za ovlivněného takovou návykovou látkou. Podle tohoto podzákonného předpisu k § 5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu se za ovlivněného považuje ten řidič, u něhož bylo zjištěno více než 25 ng/ml metamfetaminu v krvi. Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu ovšem plyne, že pokud ústavní předpis stanoví, že pouze zákon může stanovit skutkové podstaty trestných činů, za něž je třeba pokládat i přestupky, nelze tento zásadní požadavek obcházet a aplikovat na stěžovatelův případ podzákonný předpis.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zopakoval argumenty, na nichž postavil své rozhodnutí, a setrval na názoru, že nebylo potřeba se při potrestání stěžovatele zabývat mírou jeho ovlivnění návykovou látkou, stačilo prokázat její přítomnost ve stěžovatelově krvi.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
(...) [17] Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s posouzením krajského soudu, který vysvětlil, že „
pro právní kvalifikaci a naplnění skutkové podstaty projednávaného přestupku není rozhodná míra ovlivnění návykovou látkou. V krvi žalobce byla nezpochybnitelnými metodami zkoumání průkazně zjištěna rozhodná hodnota aktivních forem uvedených návykových látek. Ze znaleckého posudku se podává, že metamfetamin je návyková látka se silnými stimulačními účinky na centrální nervovou soustavu
[...]. K projevům akutního účinku patří euforie, nespavost, zvýšené sebevědomí a zvýšená výkonnost na úkor kvality výkonu, může se objevit též podrážděnost, psychická labilita, agresivita. Při řízení motorového vozidla se intoxikace touto návykovou látkou může promítnout do agresivní jízdy, vysoké rychlosti, sníženého soustředění, riskantní jízdy či přeceňování schopností. Není podstatné, zda uvedené následky přítomnosti návykové látky v krvi žalobce nastaly, či nikoli. Stejně irelevantní je hodnotit, zda žalobce vykazoval známky ovlivnění, či nikoli, případně předjímat míru tohoto ovlivnění. K tomu znalecký posudek uvádí, že stupeň ovlivnění řidiče alkoholem je v současné době posuzován zejména dle jeho koncentrace v krvi. Při posuzování vlivu ilegálních drog nelze analogicky postupovat tímto způsobem, neboť jejich metabolismus a účinky jsou individuální a podstatně složitější. Dle analytického principu pouhá přítomnost návykové látky či jejího metabolitu v krvi řidiče prokazuje negativní ovlivnění jeho schopnosti bezpečně ovládat motorové vozidlo. Uzavírá se, že nadlimitní nález metamfetaminu a amfetaminu v krevním séru žalobce potvrzuje negativní ovlivnění jeho schopnosti bezpečně ovládat motorové vozidlo v době odběru, resp. v době spáchání přestupku. Míru ovlivnění předmětnou návykovou látkou sice určit nelze, s ohledem na shora citované předpisy a předestřené závěry zdejšího soudu to ani není nutné. Zákon jednoznačně a nezpochybnitelně stanovuje mantinely, z nichž správní orgány při posouzení dané věci nikterak nevybočily. Kdyby měl zákonodárce v úmyslu posuzovat u řidičů motorových vozidel či jiných dopravních prostředků míru jejich ovlivnění po požití návykové látky, jistě by tak zákonným ustanovením učinil. Zákon však jednoznačně deklaruje míru tolerance pro přítomnost alkoholu i jiných návykových látek
".[18] K tomu může Nejvyšší správní soud pouze doplnit, že nynější znění § 5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu bylo do zákona o silničním provozu vloženo zákonem č. 233/2013 Sb. V důvodové zprávě k této novele jsou popsány obtíže, k nimž vedl dřívější postup posuzování faktického ovlivnění řidiče návykovou látkou, založený na prokazování znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a na chemických analýzách obsahu látky v krvi za použití specifických chromatografických metod v kombinaci s hmotnostní spektrometrií. Zákonodárce v důvodové zprávě také připomněl, že „
ačkoliv se navenek řidič nejeví být ve stavu vylučujícím způsobilost, jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti zpravidla již budou takovou návykovou látkou ovlivněny
“. Z důvodu komplikovanosti tohoto souběžného posuzování se zákonodárce rozhodl vyjít ze zkušeností jiných evropských zemí a zavést tzv. analytický princip, který „je založen na aktuálních poznatcích soudních lékařů a soudních toxikologů, že minimálně u některých návykových látek, včetně všech nejběžněji zneužívaných drog, lze jasně specifikovat, od kterého množství je možné na řidiče pohlížet jako na ovlivněného návykovou látkou, a to i při zohlednění možné odchylky prováděného měření.
[...] Předložený návrh v návaznosti na výše uvedené vědecké poznatky předpokládá, že v právním řádu by měly být vyjmenovány látky, u nichž lze uplatnit analytický princip, a to s uvedením tzv.
cut off hodnot (mezních hodnot, při jejichž dosažení je již řidič nepochybně ovlivněn na svých ovládacích a rozpoznávacích schopnostech)
".[19] Správní orgán I. stupně a žalovaný tak postupovali plně v souladu s úmyslem zákonodárce, když nezohledňovali dojem, který z možného stěžovatelova ovlivnění metamfetaminem v krvi měl v době řízení on sám a ostatní osoby v jeho okolí. Rozhodná totiž byla pouze skutečnost, že obsah metamfetaminu v krvi prokazatelně, byť mírně, překročil mezní hodnotu stanovenou nařízením vlády, při jejímž dosažení je řidič podle vědeckých poznatků ovlivněn na svých ovládacích a rozpoznávacích schopnostech, byť si to sám neuvědomuje, ani se tak nemusí navenek jevit.
[20] K totožným závěrům ostatně dospěl ve své nedávné judikatuře i Nejvyšší správní soud, když v rozsudku ze dne 16. 6. 2016, čj. 4 As 35/2016-31, uvedl: „
Pokud správní orgány provedly důkaz znaleckým posudkem znalce z oboru toxikologie, který zjistil takové hodnoty metamfetaminu v krvi žalobce překračující minimální hranici dokládající ovlivnění jeho řidičských schopností, a který obsahuje nejen závěry o hodnotách zjištěných u žalobce, ale i obecné úvahy o ovlivnění metamfetaminem v závislosti na zjištěných hodnotách této látky v krvi, a pokud zároveň odkázaly na odborné stanovisko České společnosti soudního lékařství a soudní toxikologie České lékařské společnosti J. E. Purkyně, bylo tím dostatečně prokázáno, že žalobce byl při řízení motorového vozidla v rozporu s § 5 odst. 2 písm. b) zákona [o silničním provozu] ještě pod vlivem této návykové látky. Uvedené stanovisko totiž výslovně uvádí, že v případě některých návykových látek (mezi tyto
.“ Tento právní názor týkající se přímo posuzování přestupku řízení po užití metamfetaminu přitom na stěžovatelovu situaci dopadá mnohem přiléhavěji, než stěžovatelem zmiňované starší judikáty vztahující se k řízení pod vlivem alkoholu, nebo ještě obecněji k zásadě in substance
zařazuje metamfetamin) lze řidiče považovat za ovlivněného takovou návykovou látkou, byly-li překročeny arbitrárně dané koncentrační meze této látky v krevním vzorku řidiče, přičemž u metamfetaminu je hraniční mez stanovena na hodnotu 25 ng/mldubio pro libertate
. Krajský soud tedy tuto rozhodnou právní otázku posoudil správně.[21] V druhé námitce stěžovatel namítá, že úprava limitních hodnot návykových látek v nařízení vlády č. 41/2014 Sb. je rozporná s článkem 39 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se stěžovatelovým východiskem, že zde vyjádřená zásada, podle níž „[j]
en zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit
“, se vztahuje i na správní trestání. Přijetím uvedeného nařízení vlády však tato zásada nebyla nijak porušena.[22] Stěžovatel poukazuje na právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12, č. 259/2016 Sb., v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že § 289 odst. 2 trestního zákoníku z roku 2009 byl ve slovech „
a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů
“, kterými odkazoval na upravení těchto otázek nařízením vlády, v rozporu s článkem 39 Listiny základních práv a svobod ve spojení s článkem 78 Ústavy, a proto je zrušil. Obecně přitom připomněl, že „[m]ezi hledisky ústavního vymezení odvozené normotvorby exekutivy figuruje i zákaz zasahovat do věcí vyhrazených zákonu. Ústavní soud přitom v minulosti v souvislosti s právní úpravou jiné oblasti vyložil, že nelze připustit, aby se sféra ochrany základních práv a svobod dostala pod pravomoc moci výkonné, která k tomu není oprávněna. Vymezení, které jednání je trestným činem, je podle článku 39 Listiny svěřeno toliko zákonu, k jehož vydání je kompetentní toliko Parlament. Směšování pojmů zákon a právo je tedy v podmínkách České republiky v oblasti základních práv a svobod vyloučeno. Právě s ohledem na to, že ústavodárce svěřil kompetenci k vymezení skutkové podstaty trestného činu výhradně zákonu, vyloučil tím v jiných případech možnou a žádoucí sekundární úpravu věcí nepředvídatelných v momentu přijetí zákona, podléhající častým změnám, podrobnostem zejména technicistního charakteru, kdy zákonný základ může obsahovat jen to nejpodstatnější.
[...] Předmětné ‚
zmocňovací‘ ustanovení přitom nestanoví vůbec žádná kritéria, a proto vláda na jeho základě nic nekonkretizuje, ale skutkové podstaty přímo doplňuje
.“ Napadená úprava navíc nenaplňovala zásadu, podle které musí být zákon, na který odkazuje článek 39 Listiny základních práv a svobod, formulován s dostatečnou mírou určitosti pro své adresáty, neboť i tato – nakonec zrušená – úprava potřebovala následné dotvoření skrze výklad provedený mocí soudní při rozhodování o konkrétních případech.[23] Tyto deficity ovšem Nejvyšší správní soud v případě provedení § 5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu nařízením vlády č. 41/2014 Sb. neshledává. Zaprvé je třeba připomenout, že jedním z důvodů stanovení jasných mezních hodnot návykových látek v nařízení vlády, a nikoli přímo v zákoně, byla snaha reflektovat aktuální vědecký vývoj určující, při jakých hodnotách daných látek v krvi je třeba řidiče považovat za ovlivněného takovou návykovou látkou, což vyplývá i z výše citované důvodové zprávy k zákonu č. 233/2013 Sb. Stanovení těchto mezních hodnot má tedy odrážet především aktuální a proměnlivý vědecký vývoj v této oblasti, k čemuž je skutečně z povahy věci vhodnější podzákonný právní předpis, který lze rychle změnit v reakci na případný vědecký vývoj.
[24] Nedochází zde k tomu, že by vláda prováděcím předpisem doplňovala skutkovou podstatu, která by nebyla dostatečně upravena přímo v zákoně, jako tomu bylo v případě § 289 odst. 2 trestního zákoníku. V nyní posuzovaném případě je skutková podstata stanovena jasně přímo v § 5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu - touto skutkovou podstatou je řízení vozidla řidičem „
bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky nebo v takové době po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky, kdy by mohl být ještě pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky
“. Nařízení vlády č. 41/2014 Sb. tedy nestanovuje arbitrárně, jaké množství návykové látky považuje vláda za přípustné či nepřípustné, nýbrž na základě vědeckého poznání upravuje v souladu se zákonným zmocněním limitní hodnoty množství návykové látky v krevním vzorku, při jejichž dosažení „se řidič považuje za ovlivněného takovou návykovou látkou
“. Stručně řečeno, skutková podstata řízení pod vlivem návykové látky je zde stanovena přímo v zákoně o silničním provozu; nařízení vlády pouze závazně odráží vědecké poznatky ohledně množství návykové látky v krvi, při jehož dosažení je řidiče nutno pokládat za ovlivněného návykovou látkou. Nelze zde tedy shledat deficit
, který kritizoval Ústavní soud ve zrušené části § 289 odst. 2 trestního zákoníku, který ponechal na výkonné moci, aby arbitrárně určila, jaké množství omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů je třeba pokládat za „množství větší než malé
“.[25] Krom toho zde není přítomen ani druhý
deficit
kritizovaný Ústavním soudem v zrušené úpravě. V nyní posuzovaném případě totiž nelze shledat, že by byla právní úprava § 5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu ve vazbě na nařízení vlády č. 41/2014 Sb. formulována s nedostatečnou mírou určitosti pro své adresáty. Ostatně ani sám stěžovatel neupozorňuje na jakoukoli nejednotnost, která by aplikaci této úpravy provázela, a i Nejvyšší správní soud ji ve své předchozí judikatuře bez dalšího aplikoval, jak ukazuje výše citovaný rozsudek čj. 4 As 35/2016-31. Nejvyšší správní soud tedy nespatřuje, že by nařízení vlády č. 41/2014 Sb. porušovalo zásadu vymezení trestného činu a trestu jen zákonem.[26] Pouze na okraj Nejvyšší správní soud podotýká, že si lze samozřejmě představit, že si stěžovatel opravdu nebyl vědom, že na něj droga zjištěná v jeho krvi mohla v době spáchání přestupku stále působit, ostatně patrně jen on sám může vědět, jak a kdy se do jeho krve dostala. I krajský soud připomněl, že vliv metamfetaminu na psychiku člověka a rychlost jeho odbourávání jsou velmi individuální a těžko odhadnutelné. Ovšem právě i v této neodhadnutelnosti doby a povahy účinků spočívá rizikovost jakéhokoliv užívání přípravků obsahujících tyto zakázané
substance
a stěžovatel, který se v rozhodné době živil jako řidič nákladních vozidel, jak uvedl v žádosti o přiznání odkladného účinku žalobě, si těchto rizik měl být vědom.Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.