Vydání 3/2014

(...) Žalobce byl uznán vinným z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu na pozemních komunikacích dle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích v souvislosti s porušením § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu.

Podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích „[p]“.

Podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu „[ř]“.

V prvním žalobním bodu žalobce tvrdil, že se nemohl dopustit přestupku podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích, protože splnil všechny povinnosti uložené mu jak zákonem o silničním provozu, tak zákonem č. 379/2005 Sb., tedy podrobil se lékařskému vyšetření a poskytl na výzvu biologický materiál. Žalovaný provedl extenzivní výklad práva. Řečeno jinak, žalobce žalovanému vytýkal vadnou interpretaci, a v důsledku toho i vadnou aplikaci právních předpisů.

Jak je zřejmé ze shora citovaného § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu je povinností řidiče podrobit se na výzvu (mimo jiné) policisty vyšetření podle zvláštního právního předpisu, zda není ovlivněn alkoholem.

Zvláštním právním předpisem je zákon č. 379/2005 Sb. Ten upravuje vyšetření přítomnosti alkoholu v § 16. Podle jeho odstavce 1 „[o]“. Podle § 16 odst. 2 citovaného zákona „[o]“. Podle § 16 odst. 4 téhož zákona vyzvat osobu ke splnění povinnosti podrobit se vyšetření podle odstavec 2 (a 3), tj. orientačnímu vyšetření a odbornému lékařskému vyšetření, „“. Lze tedy dovodit, že § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu je ve vztahu k § 16 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 379/2005 Sb., ohledně osob, kterým mohou být výzvy adresovány, a osob oprávněných výzvu činit ustanovením zvláštním (), které obě kategorie osob oproti obecné úpravě zužuje.

Podle § 2 zákona č. 379/2005 Sb. se pro účely tohoto zákona rozumí „“ [písm. o)] a „“ [písm. p)]. Podle § 2 písm. q) zákona č. 379/2005 Sb. se dále pro účely tohoto zákona rozumí „“.

Ustanovení § 16 odst. 5 věta první a druhá stejného zákona stanoví, že „[o]“

Dále podle § 16 zákona č. 379/2005 Sb., platí, že „[z]“ (odst. 6) a že „[z]“ (odst. 7 věta první).

Jedním ze základních předpokladů spáchání přestupku podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích je existence výzvy vydané k tomu oprávněným subjektem.

Deliktnímu jednání žalobce předcházela dopravní kontrola, při které byla na výzvu hlídky opakovaně provedena orientační dechová zkouška, které se žalobce dobrovolně podrobil a vytištěné pozitivní výsledky dobrovolně podepsal. Žalobce byl následně policisty vyzván k odbornému lékařskému vyšetření s odběrem biologického materiálu, konkrétně krve, s čímž sice původně rovněž dobrovolně souhlasil, avšak po převozu do zdravotnického zařízení se podrobil klinickému vyšetření, odmítl odběr krve a souhlasil s odběrem moči. V tomto rozsahu je mezi účastníky řízení žalobcovo jednání nesporné.

Žalobce nezpochybňuje, že po pozitivním výsledku orientační dechové zkoušky byl policejní hlídkou vyzván „“. To ostatně uvádí sám v žalobě. Stejně tak nezpochybňuje, že „[v]“ a že „“

Jak je zřejmé z výše předestřené právní úpravy, žádné ustanovení na věc dopadající (a to jak zákona o přestupcích, tak zákona o silničním provozu a zákona č. 379/2005 Sb.) nezakládá řidiči, který byl policistou vyzván k odbornému lékařskému vyšetření podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu a jemuž po klinickém vyšetření naordinoval lékař provedení odběru vzorků biologického materiálu, oprávnění, aby si sám z výčtu uvedeného v § 2 písm. q) zákona č. 379/2005 Sb. zvolil konkrétní druh vzorku biologického materiálu, který mu má být odebrán. Stejně tak z citované právní úpravy nelze dovodit povinnost oprávněné osoby učinit výzvu alternativně, tj. tak aby např. směřovala k odběru moči nebo krve, s tím, že odběr krve nahrazuje odběr moči a naopak. Na druhé straně však, pokud by formulace konkrétní výzvy oprávněné osoby prokazatelně umožňovala výběr mezi dvěma druhy vzorků biologického materiálu, pak podrobení se odběru jednoho z nich by mělo za následek splnění povinnosti řidiče vyplývající z § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu a nemožnost posoudit takové jednání jako přestupek dle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích.

V posuzovaném případě žalobce v žalobě ani v průběhu celého přestupkového řízení netvrdil, že policista a poté lékařka učinili výzvu k odběru biologického materiálu alternativně. V žalobě naopak uváděl, že policií byl vyzván přímo k podrobení se odběru krve a výzva lékařky směřovala k odběru krve a moči. Skutečnost, že lékařka požadovala v rámci první výzvy odběr krve, je prokázáno především svědeckou výpovědí samotné lékařky, výpovědí svědka pprap. Jaroslava K., koneckonců i výpovědí svědka nstržm. Lukáše J. a stejnou skutečnost dokládají i důkazy listinné, např. protokol o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem. Požadoval-li odběr krve jak policista, tak lékařka a žalobce vzorek krve odmítl poskytnout, pak v žádném případě nemůže být správné jeho tvrzení, že splnil všechny povinnosti uložené mu jak zákonem o silničním provozu, tak zákonem č. 379/2005 Sb., a že se nemohl dopustit přestupku. Splnit beze zbytku povinnost uloženou řidiči § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu (tj. podrobit se na výzvu policisty vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem) v souzeném případě obnášelo nejen podrobit se odbornému lékařskému vyšetření v rozsahu cíleného klinického vyšetření, avšak současně akceptovat požadavek lékařky na odběr vzorku krve a odběru se podrobit. Jedinou výjimkou by byla situace, že by vyšetření bylo spojeno s nebezpečím pro zdraví odběru podrobeného řidiče. Jde o zákonný (liberační) důvod formulovaný v § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích. Taková situace v žalobcově případě, jak bude dále uvedeno, nenastala. Jelikož z důvodů výše uvedených platí, že volba druhu biologického materiálu nespočívá na adresátovi výzvy, pak bez ohledu na okolnost, že splnil v pořadí druhý požadavek lékařky a poskytl vzorek jiného druhu biologického materiálu, tj. moči, je závěr žalovaného, že se odmítl podrobit vyšetření, a tudíž naplnil skutkovou podstatu přestupku podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích, zcela zákonný.

Soud proto nesdílí žalobcův právní názor, že pokud žalovaný dospěl k závěru, že odmítnutím poskytnutí jednoho biologického materiálu a poskytnutím jiného biologického materiálu dochází k naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích, jde o extenzivní, nepřípustný výklad s následkem nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Pokud v té souvislosti odkazoval na judikaturu Nejvyššího správního soudu, pak žádný z výše vyjmenovaných rozsudků (čj. 8 As 11/2007-56, čj. 5 As 24/2009-65 a čj. 6 As 40/2009-125) jeho právní názor nepodporuje.

Vzhledem k tomu, že jak policista, tak v prvé řadě i lékařka vyzvali žalobce k odběru krve, který odmítl, je řešení otázky, zda určení druhu biologického materiálu, jehož odběr bude požadován, spočívá na policistovi či na lékařce, v této věci fakticky nevýznamné a nemůže ovlivnit (zvrátit) závěr o zákonnosti napadeného rozhodnutí. I za této situace ale soud považuje za správné na žalobní argumentaci reagovat.

Shodně s žalobcem zastává názor, že o konkrétním druhu odběru biologického materiálu je oprávněn rozhodnout lékař, jak je přesvědčen žalobce, nikoliv policista, jak míní žalovaný.

Právnímu názoru žalovaného by sice na první pohled mohla nasvědčovat právní úprava potud, že § 16 odst. 6 zákona č. 379/2005 Sb. ukládá poskytovateli zdravotních služeb povinnost poskytnout subjektům uvedeným v odstavci 4 (tj. mimo jiné příslušníkům Policie ČR) „“ potřebnou pomoc provedením odběru biologického materiálu a v odstavci 7 povinnost sdělit výsledky vyšetření subjektům uvedeným v odstavci 4 na základě jejich žádosti. To by mohlo vzbudit dojem, že druh biologického materiálu, který má být odebrán, určuje prioritně ten ze subjektů uvedených v § 16 odst. 4 citovaného zákona, který činí výzvu, v dané věci policista, a lékař, resp. poskytovatel zdravotních služeb, je jen faktickým realizátorem provedené volby.

Soud je však přesvědčen, že při řešení zmíněné otázky je nutné vyjít především ze skutečnosti, že zákon č. 379/2005 Sb. obsahuje v § 16 obecná pravidla pro provádění jakéhokoliv vyšetření ke zjištění, zda osoba vykonávající určitou rizikovou činnost není ovlivněna alkoholem nebo jinou návykovou látkou. Tato obecná právní úprava se uplatní vždy za předpokladu, že jiný zákon nemá vlastní, odlišnou právní úpravu celé či části stejné matérie. Již výše soud dovodil, že § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu je ve vztahu k § 16 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 379/2005 Sb. ohledně osob, kterým mohou být výzvy adresovány, a osob oprávněných výzvu činit ustanovením zvláštním (), které obě kategorie osob oproti obecné úpravě zužuje. Ohledně dalších podmínek a postupu při takovém vyšetření však již zákon o silničním provozu v § 5 odst. 1 písm. f) nic odlišného nestanoví. Proto je nutné aplikovat obecnou právní úpravu a pravidla zakotvená v § 16 zákona č. 379/2005 Sb. ve znění legálních definic použitých právních pojmů obsažených v § 2 písm. o), p) a q). V žalobcově případě to znamená, že konkrétní druh odebíraného biologického materiálu byla oprávněna stanovit lékařka, což v daném případě také učinila. (...)

Správní orgány nepochybily při interpretaci hmotněprávních ustanovení zákona o přestupcích, zákona o silničním provozu a zákona č. 379/2005 Sb., ani při jejich aplikaci na žalobcem spáchaný skutek; žalobce se mýlí, pokud zastává názor, že výklad ze strany správních orgánů byl extenzivní. O skutku, který byl předmětem řízení, neexistovaly žádné pochybnosti a správní orgány jej zcela důvodně posoudily jako přestupek dle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích. Žaloba nebyla důvodná, a soud ji proto v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.