Vydání 3/2007

Z ustanovení § 132 o. s. ř. vyplývá, že důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že povinností soudu je, za předpokladu respektování procesních předpisů a kautel z nich vyplývajících, provedený důkaz hodnotit a zdůvodnit, proč jej odmítá nebo pokládá za nevěrohodný, a v odůvodnění rozhodnutí své stanovisko k tomuto důkazu přiměřeně vyložit (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 582/01, zveřejněný pod č. 52 ve svazku č. 26 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu; srov. dále nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, zveřejněný pod č. 49 ve svazku č. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že považuje výpovědi výše zmíněných svědkyň za věrohodné. Toto tvrzení pak náležitě odůvodnil tím, že výpovědi obou svědkyň se od sebe navzájem neliší a vypovídaly shodně v průběhu celého správního řízení. Jejich výpověď se navíc shoduje s výpovědí stěžovatele, až na částku, kterou zaplatily. Stěžovatel ve své kasační stížnosti, ale i v průběhu celého správního a soudního řízení neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by výpovědi výše zmíněných svědkyň byly nevěrohodné.

Nejvyšší správní soud posoudil jako nedůvodnou i námitku stěžovatele, že Městský soud v Praze nesprávně posoudil jako nevěrohodný stěžovatelem předložený protokol. Na tomto protokolu, původně datovaném dnem 31. 5. 2003, je uveden čas 15.52 hodin. Původní datum je ručně přepsáno na 4. 9. 2003. Dle kontrolního protokolu, a tento fakt stěžovatel nezpochybňuje, proběhla kontrola v době od 15.30 do 15.45 a sepsání protokolu trvalo dle výpovědi stěžovatele 20 min. Na tyto okolnosti Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal. Je zřejmé, že předmětná listina obsahuje značné nesrovnalosti, a proto se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěrem Městského soudu v Praze, že ji nelze považovat za věrohodnou, neboť lze považovat za velmi nevěrohodný údaj o datu a hodině vystavení protokolu o závadě taxametru, jelikož protokol o závadě taxametru mohl být stěží vystaven ve stejné době, kdy byl po provedené kontrole ceny za taxislužbu o této cenové kontrole sepisován za přítomnosti stěžovatele a u jeho automobilu, kde měl být taxametr umístěn, protokol. Nevěrohodnost data protokolu o poruše taxametru znevěrohodňuje pak i další jeho obsah, neboť tato skutečnost vzbuzuje vážné podezření, že protokol byl pořízen po provedení cenové kontroly účelově se záměrem tímto způsobem ospravedlnit předražení jízdy.

K stěžovatelově námitce, že skutečnost, že při konfrontaci se svědkyněmi neuváděl žádné námitky, mu nemůže být přičítána k tíži, neboť tato , provedená po uskutečnění jízdy, nemá žádný procesní význam, nutno poznamenat následující: Pokud Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že při hodnocení věrohodnosti stěžovatelem uváděných tvrzení nemohl opomenout skutečnost, že stěžovatel při konfrontaci s výše zmíněnými svědkyněmi, uskutečněné bezprostředně po skončení kontrolní jízdy, neuváděl žádnou námitku, nelze tento závěr Městského soudu v Praze pokládat za nezákonný. Nutno sice souhlasit se stěžovatelovým tvrzením, že tento fakt nemá sám o sobě procesní význam. Úvahu Městského soudu v Praze o tom, že je nestandardní, že stěžovatel se bezprostředně po ukončení kontrolní jízdy, když mu bylo předestřeno, že měl cenu za jízdu předražit, této výtce v zásadě nebránil, však nutno považovat za součást hodnocení důkazů, konkrétně pak za součást porovnávání věrohodnosti výpovědí svědkyň Natalie S. a Gulnazirji S. v konfrontaci s tvrzeními stěžovatele, jež jsou s těmito výpověďmi v rozporu. Pochybnosti o věcné korektnosti provedení důkazu ve správním řízení pak byly odstraněny postupem Městského soudu v Praze podle § 77 odst. 2 s. ř. s., tedy zopakováním důkazu; ani při tom však z výpovědí svědkyň nevyplynulo nic, co by jejich svědectví znevěrohodnilo a co by zavdalo důvod k domněnce, že skutkový stav věci byl jiný, než jak jej zjistil správní orgán. Úvaha Městského soudu v Praze proto v tomto ohledu nijak nevybočuje z mezí zásady volného hodnocení důkazů.

Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele, že správní orgán rozhodoval na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu [§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].

Nejvyšší správní soud se při hodnocení důvodnosti této námitky zabýval otázkou, zda byl skutkový stav zjištěn dostatečně, když správní orgán při uložení pokuty vycházel pouze z informací získaných od externích pracovnic, které nemají právo k provedení cenové kontroly.

Stěžovateli byla pokuta uložena na základě § 17 zákona o cenách, který stanoví, že: „ Ustanovení § 16 téhož zákona říká, že“. Z těchto ustanovení nelze v žádném případě dovodit, že v předmětném případě porušení cenových předpisů by musely provést kontrolní jízdu přímo osoby oprávněné ke kontrole a že se nelze spokojit s jiným dostatečně spolehlivým zjištěním skutkového stavu.

Je všeobecně známo, že předražování, kterého se provozovatelé taxislužby zejména v Praze jako významném centru turistického ruchu dopouštějí, bývá často zaměřeno proti cizincům, neboť tito jsou vzhledem k jejich omezeným znalostem cenových poměrů taxislužby v České republice a vzdáleností mezi jednotlivými destinacemi v Praze snadným terčem takových nekalých praktik. Je proto jasné, že obzvláště efektivní kontrolu a případný následný postih nezákonného jednání lze provést právě s pomocí osob budících dojem cizinců nebo nejlépe s pomocí cizinců samotných, kteří s orgány provádějícími cenovou kontrolu spolupracují. Praxe, kdy kontrolní jízdu provedou externí pracovníci a jimi získané informace jsou použity ve správním řízení s osobou, jíž je porušení cenových předpisů kladeno za vinu, je (za předpokladu dodržení příslušných ustanovení správního řádu) v souladu se zájmem na dostatečném zjištění skutkového stavu věci. Informace získané touto cestou zásadně mohou být dostatečným podkladem pro uložení sankce podle zákona o cenách a obecně vzato je postup jejich získávání v souladu se základními principy správního řízení. V daném případě Nejvyšší správní soud ze správního i soudního spisu nezjistil nic, co by věrohodně zpochybňovalo zjištění postavená zejména na výpovědích externích spolupracovnic Magistrátu hl. m. Prahy, že se stěžovatel předražení dopustil. Stěžovatelovy námitky ohledně věrohodnosti výpovědí výše uvedených svědkyň se pohybují pouze v obecné rovině a není v nich uvedena žádná konkrétní výtka, na základě níž by bylo lze mít za to, že uvedené výpovědi svědkyň byly zkreslené, neúplné či přímo nepravdivé. Naopak, jako účelová se jeví – z důvodů popsaných výše – spíše tvrzení uváděná stěžovatelem. Vzhledem k výše uvedenému je pak nedůvodná stěžovatelova námitka, že jediným důkazem o tom, že se údajně dopustil uvedeného jednání, jsou výpovědi zmíněných svědkyň, a že tudíž správní orgán rozhodoval na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. I takovýto důkaz, není-li zpochybněn důkazy jinými, může být dostatečným podkladem pro zjištění skutkového stavu věci; vzhledem k povaze taxislužby totiž často ani jiné důkazy o tom, kolik bylo za určitou jízdu vozem taxi účtováno, nebude možno opatřit, neboť při účtování, které se zpravidla odehrává ve vozidle samotném, není přítomen nikdo jiný než řidič taxi a cestující. Rozhodnutí správního orgánu o uložení sankce za porušení cenových předpisů provozovateli taxislužby tedy nelze bez dalšího označit za nezákonné z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci jen proto, že skutková zjištění správního orgánu vycházejí v zásadě pouze ze svědectví externích spolupracovníků kontrolujícího orgánu, kteří uskutečnili kontrolovanou jízdu vozidlem taxislužby.