Vydání 11/2013

Rozhodnutím Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání správního deliktu podle § 24 odst. 6 písm. b) ve spojení s § 8 odst. 1 písm. c) tabákového zákona, kterého se dopustila tím, že jako provozovatelka zařízení společného stravování provozovaného na základě hostinské činnosti CAFE d’EIFFEL LAVAZZA, nacházející se v pasáži obchodního centra Olympia na adrese U Dálnice 777, 664 42 Modřice, umožnila dne 16. 11. 2011 kouření namístě, na němž je kouření zakázáno, tj. ve vnitřních prostorách nekuřáckých zařízení, když host provozovny CAFE d‘EIFFEL LAVAZZA, u vstupu viditelně označené grafickou značkou „“, u stolku v předmětné provozovně na galerii kouřil. Za spáchání správního deliktu byla žalobkyně uložena pokuta ve výši 10 000 Kč a povinnost k náhradě nákladů správního řízení ve výši 1 000 Kč.

Žalobkyně podala proti rozhodnutí krajské hygienické stanice odvolání, na jehož základě žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 6. 2012 změnil výrok rozhodnutí I. stupně tak, že ve výroku upřesnil, že žalobkyně umožnila hostu provozovny kouřit namístě, kde to zákon zakazuje, a to tím, že jako provozovatelka neučinila opatření směřující k tomu, aby host v tomto jednání nepokračoval, nebo prostor opustil, popřípadě se neobrátila na obecní policii nebo Policii České republiky. Ve zbytku bylo rozhodnutí I. stupně žalovaným potvrzeno.

Proti uvedenému rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu u Krajského soudu v Brně, který rozsudkem ze dne 19. 12. 2012, čj. 31 A 52/2012-56, rozhodnutí žalovaného zrušil. Krajský soud dospěl k závěru, že nemohlo dojít k porušení povinnosti podle § 8 odst. 1 tabákového zákona, neboť se nejednalo o vnitřní prostory nekuřáckého zařízení, ale o veřejnosti volně přístupné uzavřené prostory. Aby mohlo dojít k porušení povinnosti podle § 8 odst. 1 písm. c) tabákového zákona, muselo by k porušení zákazu kouření dojít ve vnitřním prostoru kavárny, nikoliv ve vnitřním prostoru samotného obchodního centra Olympia. Z protokolu ze dne 16. 11. 2011 ale vyplývá, že k porušení zákazu kouření došlo u stolku na galerii kavárny, který nelze považovat za vnitřní prostor kavárny. Krajský soud rovněž v této souvislosti odkázal na stanovisko MUDr. Sylvie Kvášové ze dne 3. 5. 2012, založené ve správním spise, ze kterého vyplývá, že provozovna se nachází ve veřejnosti přístupném uzavřeném prostoru nákupního centra Olympia a ke kouření došlo na galerii kavárny, tedy přímo ve veřejnosti přístupném uzavřeném prostoru. Proto by podle tohoto stanoviska měl být uveden odkaz na porušení § 8 odst. 1 písm. a) tabákového zákona, nikoliv na písm. c). Krajský soud proto zastával názor, že mohlo dojít pouze k porušení povinnosti podle § 8 odst. 1 písm. a) bodu 1 tabákového zákona.

Krajský soud dále dospěl k závěru, že zákon nevymezuje pojem veřejná místa, z povahy věci se však bude jednat o veřejně přístupná místa, která neslouží každému bez omezení k obecnému užívání, ale jsou za určitých podmínek určena určitému okruhu osob, nezávisle na vlastnictví tohoto místa. Při definování veřejného místa vycházel krajský soud z doporučení Rady o nekuřáckém prostředí 2009/C 296/02 (dále jen „Doporučení Rady o nekuřáckém prostředí“). Pokud jde o volně přístupné uzavřené prostory, z důvodové zprávy vyplývá, že hlavním účelem je ochrana nekuřáků před škodlivými vlivy pasivního kouření v uzavřených krytých prostorách. Podle krajského soudu tedy bude uzavřeným prostorem takový prostor, který je zakrytý (je opatřen střešní konstrukcí), přičemž krajský soud opět vyšel z Doporučení Rady o nekuřáckém prostředí.

Krajský soud poté uvedl, že správné určení toho, která povinnost byla porušena, je rozhodující pro určení odpovědného subjektu. Pokud by k porušení zákazu kouření došlo přímo ve vnitřních prostorách obchodního centra, tedy ve veřejnosti volně přístupných uzavřených prostorách ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) bodu 1 tabákového zákona, pak by za toto porušení odpovídal provozovatel obchodního centra. Došlo-li k porušení zákazu kouření v galerii kavárny, kterou provozovatel obchodního centra pravděpodobně pronajímá žalobkyni, ačkoliv to ze správního spisu není zřejmé, pak za toto porušení povinnosti sice odpovídá žalobkyně, nicméně šlo by stále o porušení povinnosti stanovené § 8 odst. 1 písm. a) bodem 1 tabákového zákona. Nejde totiž o vnitřní prostor nekuřáckého zařízení, ale o nekuřácké zařízení, které je umístěno ve vnitřním prostoru obchodního centra, tedy ve veřejnosti volně přístupném uzavřeném prostoru. Podle názoru krajského soudu si tedy nejprve musí žalovaný ujasnit, kde přesně k porušení zákazu kouření došlo, aby mohl správně stanovit, která zákonem uložená povinnost byla porušena a kdo je za toto porušení odpovědný. Žalovaný má pak zásadně vycházet z toho, že pro naplnění skutkové podstaty správního deliktu musí být kumulativně splněny dvě základní podmínky: nevyvíjení žádné aktivity potřebné k vyhovění zákazu kouření a kouření ve veřejnosti volně přístupném prostoru.

Krajský soud dále dospěl k závěru, že tabákový zákon v § 9 odst. 2 stanoví povinnost provozovatele vyzvat osobu, která porušuje zákaz kouření, aby v kouření nepokračovala nebo aby opustila prostor provozovny. Z povahy věci je přitom zřejmé, že za provozovatele bude oprávněna výzvu učinit jakákoliv pověřená osoba. Neprovedení výzvy pak může mít vliv při stanovení sankce podle § 24 odst. 10 tabákového zákona. Pokud se provozovatel rozhodne nevyužít možnosti zavolat policii, musí zjednat nápravu protiprávního stavu sám svými vlastními prostředky. Není-li toho schopen, musí policii přivolat. Výzva však není podmínkou úkonu či zákroku strážníka obecní policie (§ 7 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii) ani podmínkou úkonu policisty (§ 10 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky). Provozovatel je tedy oprávněn policii zavolat kdykoliv, nicméně pokud se rozhodne, že nejprve osobu porušující zákaz kouření sám vyzve, aby kouření zanechala nebo provozovnu opustila a tato osoba výzvy neuposlechne, pak již policii zavolat musí. Smyslem a účelem § 9 odst. 2 tabákového zákona totiž je, aby provozovatelé zákaz kouření skutečně dodržovali a vynucovali. Podle názoru krajského soudu nebyl v projednávané věci dostatečně zjištěn skutkový stav, neboť ze spisu není jasné, zda servírka věděla o hostu, který porušoval zákaz kouření. Krajský soud proto nemohl posoudit, zda v daném případě byl provozovatel povinen zavolat policii. Žalovaný měl provést další důkazy ke zjištění, zda obsluha kavárny o kouřícím hostu věděla.

Žalovaný (stěžovatel) podal proti tomuto rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž namítal, že žalobkyně v průběhu správního řízení netvrdila, že by prostor galerie kavárny, kde bylo zjištěno porušení zákazu kouření, nebyl prostorem jeho provozovny, což odpovídá i vymezení pojmu provozovna podle § 17 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), který provozovnu definuje jako prostor, kde je živnost provozována. Z této definice tedy neplyne, že je provozovna vymezena smluvním ujednáním mezi pronajímatelem a nájemcem, jak ve svých úvahách naznačoval krajský soud.

Dále podle stěžovatele nebylo sporné, že provozovna CAFE d’EIFFEL LAVAZZA je ve smyslu tabákového zákona nekuřáckým zařízením společného stravování provozovaným na základě hostinské činnosti ve smyslu § 2 písm. t) tabákového zákona. Žalobkyně podle názoru stěžovatele deklarovala své rozhodnutí o tom, že kavárna bude takovým zařízením umístěním grafické značky „“, z čehož žalobkyni vyplývá povinnost podle § 8 odst. 1 písm. c) tabákového zákona. Žalobkyně však tuto svoji povinnost zpochybňovala pro galerii, na které má podle jejího názoru povinnost zajistit dodržování jí přijatého zákazu kouření jiná osoba, a to provozovatel obchodního centra Olympia, čemuž soud přisvědčil. Takový závěr považoval stěžovatel za nepřijatelný. Podle živnostenského zákona je podnikatel povinen při provozování živnosti dodržovat povinnosti vyplývající z tohoto zákona a zvláštních právních předpisů, mezi které patří i tabákový zákon.

Ač krajský soud odlišil prostory obchodního centra Olympia a kavárny žalobkyně, uvedl, že za porušení právní povinnosti zajistit dodržování zákazu kouření žalobkyně odpovídá, současně dodal, že jelikož je provozovna žalobkyně současně ve vnitřním prostoru obchodního centra, musí si stěžovatel ujasnit, kde přesně k porušení zákazu kouření došlo, aby mohl správně stanovit, která zákonem stanovená povinnost byla porušena a kdo za ni odpovídá. Tyto závěry stěžovatel označil za rozporné, a tudíž nesrozumitelné. Stěžovatel odmítl názor soudu, že pokud je provozovna umístěna ve veřejnosti volně přístupném uzavřeném prostoru, nese správněprávní odpovědnost provozovatel obchodního centra, tedy nikoliv provozovatel zařízení společného stravování, který v takovém prostoru provozuje živnost a rozhodl se označit svou provozovnu jako nekuřáckou. Tyto závěry soudu dle názoru stěžovatele směřují k neudržitelné konstrukci neodpovědnosti podnikatele za jím učiněná rozhodnutí a dodržování právních předpisů vztahujících se k výkonu jeho živnosti.

Stěžovatel dále namítal, že nelze v řízení dokazovat, zda se provozovatelka skutečně pokoušela vyzvat osobu porušující zákaz kouření, aby jednání zanechala či provozovnu opustila, když bylo správním orgánem I. stupně zjištěno, že žalobkyně přítomnost kouřícího hosta tolerovala a později tvrdila, že o něm vůbec nevěděla. Stěžovatel dále namítl, že zaměstnankyně žalobkyně (provozní) do protokolu o kontrolním zjištění uvedla, že „“. Neuvedla tedy žalobkyní tvrzenou skutečnost, že si hosta nevšimla. Stěžovatel proto nesouhlasil se závěrem soudu, že správní orgán I. stupně měl provést další důkazy, kterými by prokázal, zda obsluha kavárny o hostu porušujícím zákaz kouření skutečně věděla.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.