Vydání 8/2008

(...) Žalobkyně nepopírala, že jí byl zákon o omezení plateb v hotovosti znám. I kdyby však takovou námitku vznesla, nebylo by možné ji akceptovat, neboť při aplikaci práva, zvláště pak při stanovení odpovědnosti za porušení práva, se vychází ze zásady, že (neznalost práva neomlouvá), případně z , že subjekt práva měl a mohl znát platné právo. Shora citovaný zákon zcela jednoznačně určil v § 4 odst. 1, že hotovostní platby nesmí překročit 15 000 eur a v odst. 2 pak stanovil přepočet tohoto limitu na českou měnu, a to směnným kursem devizového trhu vyhlášeným Českou národní bankou a platným ke dni provedení platby. Není tedy pochyb o tom, že takto stanovený limit plateb v hotovosti předpokládal změnu jeho výše podle změny kurzu euro. To konečně vyplývá i z článků uveřejněných po schválení zákona o platbách v hotovosti, které v odůvodnění napadeného rozhodnutí cituje žalovaný, i z těch, jejichž kopie jsou založeny ve správním spise. Limit v euro je v nich citován přesně, přepočet na českou měnu je uváděn v rozmezí od 450 000 Kč do 500 000 Kč. Pokud žalobkyně tyto citace v žalobě hodnotí jako vágní a nedostatečné posouzení věci ze strany žalovaného, nelze s ní souhlasit. Ve čtvrtém odstavci na straně 2 svého rozhodnutí žalovaný uvedené citace z tisku a informace uveřejněné na ČT 1 použil jako důkaz o tom, že o zákonu o omezení plateb v hotovosti byla po jeho přijetí veřejnost masivně a dlouhodobě informována. Žalobkyně ve svůj prospěch nemůže argumentovat tím, že ve sdělovacích prostředcích v době přijetí zákona byl přepočet na českou měnu uveden pouze přibližně, a že z těchto informací vycházela. Byla povinna se řídit zákonem a za jeho porušení, bez ohledu na to, zda se s jeho obsahem seznámila, je odpovědná podle shora citované zásady ().

Pro žalobkyni vyplynula z citovaného zákona i povinnost zajistit, aby se její pracovníci citovaným zákonem řídili. K tomu postačilo, aby osoby přebírající od zákazníků peníze v hotovosti měly včas k dispozici změny kurzu euro. Takové informace bylo možno si opatřit v denním tisku nebo na internetových stránkách, případně dotazem přímo u České národní banky. To se žalovaný ve svém rozhodnutí snažil naznačit poukazem na internetové stránky žalobkyně. Pokud žalobkyně namítala, že se o tyto stránky stará specializovaná osoba, odlišná od osoby přijímající platby v hotovosti, nezbývá než opakovat, že bylo na žalobkyni, aby pracovnice přijímající platby v hotovosti dostala potřebné informace včas a mohla zkontrolovat, zda výše přijímané platby odpovídá limitu dle § 4 odst. 2, případně 3, zákona o omezení plateb v hotovosti.

Žalobkyně s odkazem na informace o limitu plateb v hotovosti ve sdělovacích prostředcích a na skutečnost, že pracovnice, která přijímá platby v hotovosti, nemá nic společného s webovými stránkami žalobkyně, dovozovala, že nebyly splněny podmínky pro uložení pokuty dané v § 4 odst. 2 zákona o omezení plateb v hotovosti, který předpokládá, že příjemce o uskutečnění platby přesahující limit. Z toho, co bylo podáno shora, však je nepochybné, že tato argumentace žalobkyně nemůže obstát. Pro své zaměstnance mohla obstarat potřebnou informaci o kursu euro, neboť tato informace byla přístupná široké veřejnosti na kurzovním lístku České národní banky, a tím své povinnosti vyplývající z citovaného zákona bez problému dostát. Skutečnost, že se žalobkyně neseznámila dostatečně s obsahem zákona, který nabyl platnosti dne 30. 4. 2004 a účinnosti dne 1. 7. 2004, a svým pracovníkům neposkytla potřebné informace ji odpovědnosti za porušení zákona nemůže zprostit. Žalobkyni byly všechny potřebné informace běžně přístupné, mohla a musela proto o přijetí plateb nad zákonem povolený limit vědět.