Vydání 1/2016

[68] Námitka stěžovatelky, že neodpovídá za správní delikt, protože byly naplněny , nebyla důvodná.

[69] Ustanovení § 4 odst. 1 zákona o omezení plateb stanovilo, že „[p] [...] ě“. Podle § 6 odst. 2 tohoto zákona platí, že „[k] [...] “. Zákon o omezení plateb tedy stanoví jednoznačnou povinnost provádět platby převyšující stanovený limit bezhotovostně. Je-li tato povinnost porušena, správního deliktu se dopouští nejenom poskytovatel platby, ale také její příjemce, pokud musel vědět, že jejím uskutečněním došlo k porušení zákona.

[70] V žalobě se stěžovatelka domáhala aplikace § 6a zákona o omezení plateb na posuzovaný případ. Byť bylo toto ustanovení včleněno do zákona o omezení plateb teprve s účinností od 19. 8. 2008, tedy po provedení předmětných plateb, mezi stranami nebylo sporné, že se mohou uplatnit i na porušení povinností spáchaná před tímto datem. Vzhledem k tomu, že původní právní úprava neobsahovala žádné , § 6a zákona o omezení plateb, který za určitých okolností zprošťuje pachatele deliktu odpovědnosti, je nutno považovat za právní úpravu, která je pro pachatele správního deliktu příznivější, výhodnější. V takovém případě je třeba v souladu s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod použít zákona pozdějšího (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, čj. 6 A 126/2002-27, č. 461/2005 Sb. NSS). Ustanovení § 6a zákona o omezení plateb tedy mohlo být na posuzovaný případ aplikovatelné.

[71] Nejvyšší správní soud však ve shodě s krajským soudem shledal, že stěžovatelka nenaplnila podmínky liberace podle zákona o omezení plateb. Podle § 6a odst. 1 tohoto zákona platí, že „[p]“. V průběhu správního ani soudního řízení nevyplynulo, že by stěžovatelka vyvinula jakoukoliv snahu, aby nemusela přijmout nadlimitní platbu, tj. aby zabránila porušení povinnosti takové platby nepřijímat. Stěžovatelka ostatně vynaložení takové snahy netvrdila. Tvrdila pouze (a rovněž prokázala), že prozatím úspěšně vedla soudní spory ohledně platebních výměrů na doměření spotřební daně, zajišťovacího příkazu a zajišťovacích exekučních příkazů. Stěžovatelka tedy nepochybně vyvinula úsilí ke zpochybnění zákonnosti těchto rozhodnutí, ve vztahu k porušení zákona o omezení plateb se však tato snaha nijak neprojevila a na porušení povinnosti podle tohoto zákona nemohla mít žádný vliv.

[72] Podle stěžovatelky byly podmínky liberace splněny proto, že v době, kdy přijímala nadlimitní platby, měla nezákonně „“ účty. S ohledem na zamýšlené doměření spotřební daně z tabákových výrobků daňové orgány vydaly zajišťovací příkaz a následně zajišťovací exekuční příkazy, které nařídily provedení přikázáním pohledávky na peněžní prostředky vedené na účtech stěžovatelky. Tyto příkazy byly následně zrušeny.

[73] Nejvyšší správní soud s názorem stěžovatelky nesouhlasil. Nejprve je třeba přisvědčit žalovanému, že stěžovatelka přijala několik nadlimitních plateb ještě před vydáním exekučního příkazu (žalovaný rozhodl o odvoláních proti exekučním příkazům dne 24. 11. 2006, stěžovatelka přijala sedm nadlimitních plateb v červenci, srpnu a listopadu 2006). Oba účastníci řízení rovněž shodně tvrdili, že stěžovatelka přijala jednu nadlimitní platbu po „“ svých účtů. Je tedy zřejmé, že stěžovatelka se dopustila několika porušení zákona o omezení plateb v době, kdy její účty nebyly zatíženy exekucí. K těmto nadlimitním platbám však neposkytla žádné přesvědčivé vysvětlení, které by zdůvodnilo, proč i v této době porušovala zákon o omezení plateb.

[74] Dále je třeba zdůraznit, že právní řád je založen na zásadě správnosti aktů vydaných orgány veřejné správy, podle které se má za to, že správní akt je zákonný a správný, a to až do okamžiku, kdy příslušný orgán zákonem předvídanou formou prohlásí správní akt za nezákonný a zruší jej. Po celou dobu své existence až do svého případného zrušení správní akt vyvolává právní následky, zakládá práva a povinnosti. Zrušení nezákonného správního aktu může mít účinky pouze , nikoliv zpětně (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, čj. 1 As 79/2008-128, č. 1815/2009 Sb. NSS). Na zajišťovací exekuční příkazy tedy bylo třeba v době „“ účtů stěžovatelky hledět jako na věcně správné a zákonné. Lze přisvědčit krajskému soudu, že dokud exekuční příkazy nebyly zrušeny k tomu příslušným orgánem, exekuční řízení bylo zákonné a legitimní, opíralo se o pravomocná a zákonná rozhodnutí.

[75] Pouhé subjektivní přesvědčení stěžovatelky o nezákonnosti těchto rozhodnutí v době, kdy musela být považována za zákonná a správná, stěžovatelce neumožňovalo se bez následků dopouštět porušení zákona o omezení plateb. Tento zákon stanoví jednoznačný zákaz provádění a přijímání nadlimitních plateb bez ohledu na ekonomickou situaci adresáta dané normy.

[76] Lze doplnit, že právní řád zakotvuje reparační mechanismus, který umožňuje uplatnit nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem). Pokud daňové orgány pochybily a vydaly nezákonný zajišťovací, resp. exekuční příkaz, stěžovatelka mohla uplatnit nárok na náhradu škody. Později shledané pochybení však pro stěžovatelku nemohlo v rozhodné době představovat „“ z povinností stanovených zákonem o omezení plateb.

[77] Stěžovatelka vytkla krajskému soudu, že z napadeného rozsudku není zřejmé, jak se vypořádal s důkazy, které stěžovatelka přiložila k replice ze dne 19. 2. 2013, a s přílohou č. 1 žaloby, obsahující přehled příjmů a výdajů její pokladny. Ve spise krajského soudu Nejvyšší správní soud ověřil, že k replice stěžovatelky ze dne 19. 2. 2013 nebyly připojeny žádné přílohy. Této skutečnosti přitom odpovídá i poznámka „“ na první straně podání. Není proto zřejmé, o jaké přílohy se mělo jednat, Nejvyšší správní soud tedy této námitce nemohl přisvědčit. Spolu s žalobou stěžovatelka zaslala krajskému soudu přílohu č. 1 nazvanou „“. Příloha obsahovala přehled příjmů a výdajů stěžovatelky v období od července 2005 do dubna 2007. Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovatelce, že krajský soud k tomuto důkazu nikterak nepřihlédl a nezdůvodnil, proč jej neprovedl. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu platí, že soud sice rozhoduje, které z navržených důkazů provede, a které nikoliv (§ 52 odst. 1 s. ř. s.), to jej však nezbavuje povinnosti takový postup odůvodnit (viz např. rozsudky ze dne 28. 4. 2005, čj. 5 Afs 147/2004-89, č. 618/2005 Sb. NSS, ze dne 9. 12. 2010, čj. 1 Aps 3/2010-86, a obdobně např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, č. 10/1995 Sb. ÚS). Krajský soud tedy pochybil, pokud se k navrženému důkazu nikterak nevyjádřil, toto pochybení však nemělo vliv na zákonnost napadeného rozsudku. Krajský soud totiž dospěl ke správnému závěru, že stěžovatelka přijímala nadlimitní platby a naplnila skutkovou podstatu správního deliktu podle zákona o omezení plateb. Prokázání skutečnosti, jakým způsobem stěžovatelka s těmito platbami následně nakládala, nebylo pro posouzení věci rozhodné. (...)