1658/2008
Správní trestání: objektivní odpovědnost; objektivní stránka deliktu
Správní trestání: objektivní odpovědnost; objektivní stránka deliktu
k § 125 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění zákona č. 320/2002 Sb. (v textu též "zákon o provozu na pozemních komunikacích")
Objektivní odpovědnost právnické osoby za správní delikt neznamená, že není nutné prokazovat splnění zákonných znaků skutkové podstaty správního deliktu. Je-li znakem skutkové podstaty správního deliktu objektivní stránka spočívající v "přikázání" nebo "dovolení" zákonem sankcionovaného jednání (zde: přikázání nebo dovolení použití vozidla v provozu na pozemních komunikacích, které nesplňuje podmínky stanovené zvláštním předpisem), je třeba pro uznání odpovědnosti za správní delikt takové jednání prokázat.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2007, čj. 4 As 28/2006-65)
Věc:
Společnost s ručením omezeným DIMA trans proti Krajskému úřadu Karlovarského kraje o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalovaného.Rozhodnutím Městského úřadu Mariánské Lázně ze dne 24. 5. 2005 byla uložena žalobkyni pokuta ve výši 3000 Kč za protiprávní jednání uvedené v § 125 odst. 1 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Protiprávního jednání se měla dopustit tím, že jako provozovatel soupravy nákladního vozidla dovolila, aby souprava vozidla LIAZ a připojeného vozidla, která nesplňovala podmínky stanovené zvláštním právním přepisem, neboť přesahovala maximální povolenou délku vozidla, byla použita v provozu na pozemních komunikacích. Tím žalobkyně dle správního orgánu porušila povinnost stanovenou v § 10 odst. 1 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích.
Proti rozhodnutí Městského úřadu Mariánské Lázně podala žalobkyně odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 7. 2005 zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
Uvedené rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně správní žalobou u Krajského soudu v Plzni. V žalobě připustila, řidič Miroslav S. byl skutečně přistižen s jejím vozidlem naloženým tak, že souprava překročila povolenou délku vozidla. Namítala však, že odpovědnost žalobkyně jako právnické osoby by byla dána jedině v případě, kdyby svému řidiči při výjezdu z areálu firmy "přikázala" jízdu s delším vozidlem, než umožňují předpisy, anebo mu takovou jízdu v tomto okamžiku "dovolila". Nic takového však nebylo zjištěno a nevyplývá ani z obsahu spisu. Z areálu organizace odjel řidič s vozidlem splňujícím normu a teprve, když byl z dosahu vlivu a kontroly, tedy v průběhu jízdy, vozidlo špatně naložil a dopustil se přestupku, za který mu byla v přestupkovém řízení uložena pokuta. V tomto okamžiku však už nelze hovořit o tom, že by mu žalobkyně špatné uložení nákladu přikázala či dovolila, a proto nemůže být postižena současně s ním.
Krajský soud rozsudkem ze dne 31. 1. 2006 zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí zejména uvedl, že v dané věci bylo nezbytné prokázat, zda žalobkyně jako provozovatel nákladního vozidla s přívěsem buď přikázala (konkrétním konáním uskutečněným v písemné či ústní formě), anebo dovolila, aby její nákladní vozidlo bylo v provozu na pozemní komunikaci přesto, že jeho celková délka přesahovala nejvyšší povolenou délku vozidla.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost, ve které zejména namítal, že protiprávní jednání, k němuž prokazatelně došlo při provozu vozidla, je postihováno zásadně bez ohledu na zavinění, a je tedy bezvýznamné, zda se jej postihovaný subjekt dopustil konáním, provedeným písemnou či ústní formou, anebo i mlčky, úmyslně či z nedbalosti, případně jiným pochybením. Objektivní odpovědnost je zvláštním druhem odpovědnosti; jedná se o odpovědnost za protiprávní stav (zkráceně odpovědnost za výsledek). Proto správní orgán I. stupně v řízení ani stěžovatel v odvolacím řízení nezkoumal formu zavinění, ale hodnotil, zda protiprávní stav nastal a porušením právního přepisu došlo k objektivnímu naplnění zákonem definované skutkové podstaty správního deliktu. Ustanovení § 125 zákona o provozu na pozemních komunikacích nezná ani žádné
liberační důvody
, které by mohly být případnou příčinou zproštění této objektivní právní odpovědnosti. Pokud by byl akceptován výklad krajského soudu, nejednalo by se o odpovědnost objektivní, nýbrž o odpovědnost subjektivní, která zásadně předpokládá zaviněné porušení právní povinnosti. Pouze u subjektivní odpovědnosti posuzuje příslušný orgán subjektivní stránku deliktu (zavinění) a objektivní stránku deliktu (protiprávní jednání) konání či opomenutí, škodlivý následek a příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním a škodlivým následkem (kauzální nexus
). V případě odpovědnosti objektivní se naproti tomu jedná o odpovědnost za výsledek, přičemž příslušný orgán nezkoumá jednotlivé prvky odpovědnosti uplatňující se u odpovědnosti subjektivní. Stěžovatel uvedl, že zjišťování a dokazování zavinění v situaci, kdy porušení povinností právnickou osobou je často výsledkem činnosti řady jednotlivců, je velmi obtížné a prakticky nemožné. Správní delikty podle § 125 zákona o silničním provozu by při aplikaci názoru soudu uvedeného v rozsudku prakticky nebylo možné u právnických osob postihovat. Z toho důvodu se podle stěžovatele uplatňuje vůči právnickým osobám objektivní odpovědnost.Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
V posuzované věci Nejvyšší správní soud uvádí, že podle našeho právního řádu lze stíhat a ukládat tresty právnickým osobám za správní delikty, nikoliv však za trestné činy. Pojem trestní odpovědnosti jako odpovědnosti za zaviněné protiprávní jednání individuální konkrétní fyzické osoby je založeno na názoru, že právnické osobě nelze přičítat zavinění v tom smyslu, v jakém se hovoří o zavinění fyzické osoby, protože právnická osoba nemá vlastní, původní poznání a vůli, a bez vůle též není viny.
Platná právní úprava postihu porušování právních povinností právnickou osobou je založena na odpovědnosti právnické osoby za správní delikt. Rozumí se jím protiprávní jednání právnické osoby, jehož znaky jsou stanoveny zákonem, které ukládá správní úřad (orgán) trestní sankci stanovenou zákonem. Subjektem odpovědnosti je právnická osoba jako celek. K uplatnění odpovědnosti za správní delikt právnické osoby je nutné, aby jednání naplňovalo jak obecné znaky (protiprávnost jednání, existence odpovědné osoby, trestnost stanovená zákonem), tak znaky některé konkrétní skutkové podstaty uvedené ve zvláštním zákoně. Znaky určující skutkovou podstatu se člení na znaky charakterizující objekt, objektivní stránku, subjekt a subjektivní stránku deliktu. Zásadně je nutné naplnit materiální znak deliktu. Individuální objekt, který má každá skutková podstata, vyjadřuje konkrétní jednotlivý zájem, proti kterému delikt směřuje a k jehož ochraně je příslušné ustanovení určeno. Objektivní stránkou se od sebe jednotlivé delikty právnických osob odlišují. Jednáním se rozumí projev lidské vůle ve vnějším světě. U právnické osoby, kde nelze hovořit o vlastní vůli této osoby jako celku, jde o jednání fyzických osob, které plní úkoly právnické osoby. Pachatelem je osoba (právnická nebo fyzická), která svým jednáním uskutečnila všechny znaky správního deliktu. Odpovědnou je pouze taková osoba, která je deliktně způsobilá, tedy schopná být subjektem povinností, které vzniknou v důsledku porušení povinnosti, ale také je schopna tyto povinnosti právně relevantně porušit. Obligatorním znakem skutkové podstaty správního deliktu právnické osoby není zavinění. K vyvození odpovědnosti tedy postačuje samotný fakt porušení nebo nesplnění povinností stanovených zákonem nebo uložených na jeho základě.
Kromě toho, že právnická osoba odpovídá za správní delikt jako samostatný právní subjekt, může být porušení nebo nesplnění právní povinnosti adresované právnické osobě postihováno prostřednictvím fyzických osob jednajících za právnickou osobu. Je-li zákonem stanovena povinnost právnické osobě a její nesplnění nebo porušení naplní znaky skutkové podstaty přestupku, odpovídá za přestupek fyzická osoba, která za právnickou osobu (podle zákona nebo podle vnitřního organizačního předpisu) jednala nebo měla jednat nebo dala k jednání příkaz.
Přeneseme-li výše uvedené teoretické zásady na posuzovanou věc, je nutno konstatovat, že podle výpisu z obchodního rejstříku byla obchodní firma DIMA trans zapsaná dne 17. 3. 2003. Předmětem jejího podnikání je mj. silniční motorová doprava nákladní, vnitrostátní a mezinárodní - vozidly s celkovou hmotností nad 3,5 t.
Z obsahu správního spisu plyne, že dne 5. 4. 2005 bylo Městskému úřadu v Mariánských Lázních oznámeno spáchání přestupku Miroslavem S., zaměstnancem stěžovatelky, kterého se měl dopustit tím, že překročil při kontrolním vážení a měření vozidla hodnoty stanovené zvláštním právním přepisem, kterým je vyhláška č. 341/2002 Sb. Ve spise se dále nachází oznámení o zahájení správního řízení ze dne 2. 5. 2005 ve vztahu ke stěžovatelce s tím, že kontrolním měřením bylo zjištěno, že délka vozidla byla 19,3 m, přičemž největší povolená délka je 18,75 m. Stěžovatelce se kladlo za vinu, že povolila, aby bylo v provozu na pozemních komunikacích vozidlo, které nesplňuje podmínky stanovené zvláštním právním předpisem, a lze tak předpokládat naplnění skutkové podstaty protiprávního jednání podle § 125 odst. 1 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Na to reagovala stěžovatelka vyjádřením, v němž namítala, že provozovatel vozidla nemá možnost kontrolovat vozidlo po naložení zboží a nemohl zabránit přestupku, protože náklad prováděl její zaměstnanec pomocí hydraulické ruky připevněné na zadní části nákladního vozu a špatně odhadl povolenou délku. Konstatovala, že zaměstnanec odpovídá za to, jak naloží náklad, a poukazovala dále na to, že firma zajišťuje pro své zaměstnance pravidelné školení a přezkoušení z právních předpisů každý rok. Ve správním spise je pak založeno pouze rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 24. 5. 2005, odvolání stěžovatelky a rozhodnutí žalovaného. Pokud jde o řidiče stěžovatelky Miroslava S., není ve spise založen žádný důkaz o jeho postihu, pouze v odůvodnění rozhodnutí žalovaného je uvedeno, že Miroslav S. se dopustil přestupku podle § 23 odst. 1 písm. k) zákona č. 200/1990 Sb., přestupcích (dále též "zákon č. 200/1990 Sb."), který byl řešen v přestupkovém řízení.
(...) V posuzované věci bylo tedy objektivně zjištěno pouze to, že dne 24. 3. 2005 při kontrolním vážení vozidla, které řídil zřejmě zaměstnanec žalobkyně (o tom ve spisu důkaz není), byly překročeny hodnoty stanovené zvláštním právním přepisem, a že zřejmě řidič žalobkyně byl postižen za přestupek podle § 23 odst. 1 písm. k) zákona č. 200/1990 Sb. Žádné jiné skutečnosti ve věci zjištěny nebyly, neboť dokazování ve vztahu k ustanovení § 125 odst. 1 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích prováděno nebylo.
Jestliže se stěžovatel v kasační stížnosti dovolává objektivní odpovědnosti právnických osob, tedy odpovědnosti bez zavinění, lze mu zcela přisvědčit, neboť odpovědnost právnických osob je v našem právu založena na principu takovéto odpovědnosti. Nelze mu však přisvědčit v jeho dalších úvahách, totiž v těch, že v posuzované věci byly prokázány zákonné znaky skutkové podstaty správního deliktu uvedené v § 125 odst. 1 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Jak již bylo výše uvedeno, znakem každého správního deliktu, a to i správního deliktu, za nějž se činí odpovědnou právnická osoba ve formě objektivní odpovědnosti, je jeho objektivní stránka, kterou se právě od sebe jednotlivé správní delikty odlišují. Znakem deliktu je tedy jednání jako projev vůle ve vnějším světě, kterým došlo k porušení povinností. Teprve porušením povinnosti je porušen zájem společnosti. V posuzované věci je jednání vymezeno tak, že právnická osoba, která je provozovatelem vozidla, "přikázala nebo dovolila"... Pojem přikázat nebo dovolit v sobě zahrnuje představu úkonu, tedy buď příkazu, nebo alespoň souhlasu s tím, že v provozu na pozemních komunikacích bude použito vozidla, které nesplňuje podmínky stanovené zvláštním právním předpisem. Podle názoru Nejvyššího správního soudu odpovědnost za správní delikt uvedený v § 125 odst. 1 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích má sice objektivní, ale nikoliv absolutní charakter, nejde tedy o odpovědnost za zavinění, ale ani nejde o odpovědnost za výsledek. Stanovil-li zákonodárce jedním ze znaků výše uvedeného správního deliktu objektivní stránku spočívající buď v "přikázání", nebo "dovolení" ..., nelze jenom s poukazem na objektivní odpovědnost rezignovat na prokazování všech dalších zákonných znaků skutkové podstaty v dané věci a prokazování objektivní stránky skutkové podstaty, neboť není-li prokázána objektivní stránka správního deliktu, nelze o naplnění jeho zákonných znaků uvažovat.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že odpovědnost právnických osob za správní delikty je odpovědností objektivní; to však neznamená, že není nutné prokazovat splnění zákonných znaků skutkové podstaty správního deliktu. Je-li znakem skutkové podstaty objektivní stránka deliktu spočívající v přikázání nebo dovolení zákonem sankcionovaného jednání (zde přikázání nebo dovolení použití vozidla v provozu na pozemních komunikacích, které nesplňuje podmínky stanovené zvláštním právním přepisem), je třeba k uznání odpovědnosti za správní delikt takové jednání prokázat.
V posuzované věci však nic takového učiněno nebylo a námitka žalobkyně spočívající v tvrzení, že nepřikázala ani nedovolila takového vozidla použít v provozu na pozemních komunikacích, zůstala ve správním řízení nevyvrácena. Za této situace lze souhlasit s názorem soudu o tom, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť správní orgány při úvaze o odpovědnosti žalobkyně za správní delikt vycházely pouze ze závěru o kontrolním měření vozidla, které sice zjistilo, že vozidlo přesahovalo hodnoty stanovené zvláštním právním předpisem, avšak ve svých důsledcích uvedený závěr sám o sobě neznamená naplnění zákonných znaků skutkové podstaty správního deliktu podle § 125 odst. 1 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Jinými slovy, výsledky kontrolního měření vozidla řízeného řidičem žalobkyně prokazující překročení hodnot stanovených vyhláškou č. 341/2002 Sb. samy o sobě nezakládají odpovědnost žalobkyně (která je jeho provozovatelkou) jako právnické osoby za správní delikt podle § 125 odst. 1 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích, neboť bez dalšího neprokazují, že žalobkyně použití takového vozidla přikázala nebo dovolila.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.