Vydání 2/2008

(...) V protokolu o kontrole je pod bodem E. (další zjištění) výslovně uvedeno, že žalobci byl na místě kontroly zadržen průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby podle § 21 odst. 13 zákona o silniční dopravě. Obsahem tohoto protokolu je rovněž kontrolní zjištění zachycené pod bodem D.3., a sice že řidič nevydal stvrzenku z tiskárny taxametru, čímž byl porušen § 21 odst. 3 zákona o silniční dopravě a § 15 odst. 1 vyhlášky. Proti obsahu tohoto protokolu žalobce, ač byl o této možnosti správním orgánem řádně poučen, žádné námitky ve stanovené lhůtě nevznesl, a jak již bylo zmíněno shora, skutkové zjištění o nevydání řádného dokladu o výši jízdného cestujícím nebylo ze strany žalobce věrohodně zpochybněno či dokonce vyvráceno ani v dalším průběhu správního řízení, ani v řízení před soudem. Zmíněný protokol o kontrole, stejně jako záznam z jízdy, představují věrohodné důkazy spolehlivě prokazující skutkový stav věci, z něhož správní orgány při rozhodování vyšly. (...)

Neobstojí ani námitky, v nichž žalobce označuje rozhodnutí o odebrání průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby za likvidační a tvrdí, že bylo povinností správního orgánu zohlednit při uložení této sankce též jeho osobní a majetkové poměry. Soud k tomu předně uvádí, že nevydání dokladu o zaplacení jízdného cestujícímu jako výstupu z tiskárny taxametru rozhodně není zanedbatelným pochybením, jak tvrdí žalobce v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, ale představuje jedno z nejzávažnějších porušení právních předpisů regulujících výkon taxislužby, jakého se může provozovatel taxislužby dopustit. Nevydání dokladu (nebo vydání dokladu postrádajícího předepsané náležitosti) se totiž zpravidla neděje samo o sobě, ale s cílem zakrýt jiné protiprávní jednání, např. porušení cenových předpisů či porušení daňových předpisů, protože záznamy z tiskárny taxametru slouží též k daňové evidenci provozovatele taxislužby (ke shodnému závěru dospěl též Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 3 As 51/2004-72, ze dne 8. 6. 2005^*) ). Žalovanému lze přisvědčit v tom, že odebrání průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby není typickou sankcí, ale zákonem stanoveným opatřením, jehož smyslem je zabránit konkrétnímu řidiči nerespektujícímu zákonem stanovené povinnosti v dalším výkonu taxislužby, ať již u stávajícího či u jiného provozovatele taxislužby. Odebrání průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby je nevyhnutelným důsledkem, který zákon o silniční dopravě bez dalšího spojuje se zjištěním skutku spočívajícího v nevydání dokladu o zaplacení jízdného z tiskárny taxametru cestujícímu [§ 21 odst. 9 ve spojení s § 21 odst. 13 písm. b) zákona o silniční dopravě]. Zákon o silniční dopravě nedává dopravnímu úřadu možnost správní úvahy ohledně toho, zda při zjištění uvedeného skutku o odebrání průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby rozhodne, či nikoliv - správní orgán tak učinit musí, a zákon dokonce stanoví, na jak dlouhou dobu má být provinivšímu se řidiči průkaz odebrán. Při vydání rozhodnutí o odebrání průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby v důsledku naplnění některého z důvodů uvedených v § 21 odst. 13 zákona o silniční dopravě nemůže správní orgán zohledňovat osobní a majetkové poměry řidiče, jak se žalobce mylně domnívá, neboť tato hlediska nejsou zákonnými kritérii, k nimž by správní orgán v řízení mohl jakkoliv přihlížet. Na tomto místě nelze než poukázat na povinnost správního orgánu postupovat v řízení a rozhodnout ve věci samé pouze tím způsobem, který zákon stanoví, jak mu ukládá čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Osobní a majetkové poměry žalobce tedy nejsou zákonnými hledisky, které by mohly nějak ovlivnit rozhodnutí správního orgánu o odebrání průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby žalobci, tím méně délku doby, na kterou je tento průkaz odebírán (ta je striktně stanovena zákonem). Žalovaný tudíž nepochybil, když k těmto okolnostem při vydání napadeného rozhodnutí nepřihlédl, a ze stejného důvodu nemůže k osobním a majetkovým poměrům žalobce přihlížet ani soud při přezkumu zákonnosti napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že správní orgány nemohly vzhledem k prokazatelně zjištěnému pochybení žalobce rozhodnout jinak, než učinily (jak již bylo řečeno, zákon dopravnímu úřadu v takovém případě výslovně ukládá vydat rozhodnutí o odebrání průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby na dobu dvou let), nelze dospět k závěru, že . Z uvedeného důvodu nemohl soud vyhovět ani návrhu žalobce na moderaci jemu uložené sankce (opatření), neboť podmínky pro tento postup, zakotvené v § 78 odst. 2 s. ř. s., nebyly splněny.

Dovolává-li se žalobce nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/2002, kterým byla zrušena část § 106 odst. 3 stavebního zákona, soud k tomu uvádí, že předmětné ustanovení stavebního zákona umožňovalo za porušení zákona uložit pokutu od 500 000 Kč do 1 000 000 Kč; nepřipouštělo tedy uložení pokuty nižší než 500 000 Kč, a omezovalo tak správní uvážení rozhodujícího orgánu. V souzené věci se však nejedná o uložení pokuty a otázku toho, zda zákon o silniční dopravě umožňuje správnímu orgánu určit její výši s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem případu, nebo zda správní uvážení rozhodujícího orgánu v tomto směru nepřípustným způsobem omezuje. Závěry, jimiž Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/2002 zdůvodnil zrušení části § 106 odst. 3 stavebního zákona, proto na souzenou věc vztáhnout nelze. Soud znovu opakuje, že § 21 odst. 9 zákona o silniční dopravě, podle něhož správní orgány v dané věci postupovaly, je konstruován tak, že při zjištění skutku spočívajícího v nevydání dokladu o zaplacení jízdného z tiskárny taxametru cestujícímu je povinností správního orgánu rozhodnout o odebrání průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby provinivšímu se řidiči na dobu dvou let. Je nepochybné, že odebrání průkazu je ve svém důsledku zásahem do práva žalobce opatřovat si prostředky na své životní potřeby výkonem profese řidiče taxislužby. Napadené rozhodnutí, jímž k tomuto zásahu došlo, nicméně bylo žalovaným vydáno v souladu se zákonem, přičemž uvedené rozhodnutí má též ústavněprávní podklad, spočívající v právu státu stanovit zákonem podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností, které je nutno dodržovat (čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Žalobce si zkrátka musí uvědomit - a to je i smyslem uloženého opatření - že výkon taxislužby je regulován právními normami, které jsou závazné pro všechny, a že nedodržení povinností zakotvených v těchto právních normách je spojeno s citelnými sankcemi, popř. též s opatřením spočívajícím v odnětí průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby. Je na něm, zda bude zákonem stanovené povinnosti při výkonu taxislužby v budoucnu bezvýhradně respektovat, nebo zda jejich neplněním opětovně vystaví sebe i svou rodinu hrozbě nepříznivých důsledků, které jsou se ztrátou možnosti pracovat jako řidič taxislužby spojeny. Soud závěrem dodává, že zabezpečovat finanční potřeby své a své rodiny může žalobce, tak jako kdokoliv jiný, nejen výkonem profese řidiče taxislužby, ale též výkonem jiné, pro něj vhodné výdělečné činnosti.

(...) Soud tak pouze pro úplnost a nad rámec věci samé uvádí, že pokuta ve výši 16 500 Kč byla žalobci uložena nikoliv za nevydání dokladu o výši jízdného, ale za spáchání jiného správního deliktu spočívajícího v porušení cenových předpisů, jehož se žalobce dopustil tím, že dne 8. 7. 2005 účtoval za poskytnutí taxislužby cenu vyšší než maximální (tato skutečnost je soudu známa z úřední činnosti, když v řízení vedeném pod sp. zn. 7 Ca 273/2005 dne 21. 2. 2007 rozhodl o zamítnutí žaloby, kterou žalobce podal proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 9. 11. 2005 o uložení této pokuty). K otázce odlišnosti těchto dvou skutků a současně správních deliktů soud pro stručnost odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2005, publikovaný pod č. 1038/2007 Sb. NSS. Odebrání průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby pak není sankčním postihem ukládaným provozovateli taxislužby za spáchání správního deliktu uvedeného v § 35 odst. 3 písm. h) zákona o silniční dopravě či prodávajícímu za porušení cenových předpisů, jako je tomu u výše zmíněných pokut - toto opatření postihuje provinivšího se řidiče taxislužby. Na věci nic nemění skutečnost, že v případě žalobce splývá osoba provozovatele taxislužby s osobou řidiče a prodávajícího, takže jak pokuty, tak i odebrání průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby byly ve výsledku namířeny proti jedné a téže osobě. K opožděné námitce stran rozdílného postupu správního orgánu ve skutkově obdobných případech nelze než konstatovat, že se jedná o nekonkrétní a ničím nepodložené tvrzení.