Vydání 11/2011

[12] Zákon č. 411/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, zákon č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů, a některé další zákony, s účinností od 1. 7. 2006 zavedl novou povinnost provozovatele vozidla: podle novelizovaného znění § 10 odst. 1 písm. d) "[p]". Na tuto povinnost navazuje sankční ustanovení § 125 odst. 2 téhož zákona, podle nějž "[o]"; tedy "". Současně podle § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu jsou "[p][...] ". Poznámka pod čarou zde odkazuje na § 60 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, který mimo jiné zakotvuje právo odepřít vysvětlení, "[...] ".

[13] Obecná část důvodové zprávy k zákonu č. 411/2005 Sb. k předmětné úpravě konstatovala následující: "[Pozn. soudu: z textu zákona je zjevné, že zákonodárce nepřijal původně vládou navrhovanou úpravu vyvratitelné domněnky, že pachatelem deliktu je sám provozovatel (nebo osoba, jíž vozidlo svěřil), pokud nesdělí údaje pro zjištění totožnosti řidiče.] " Zvláštní část důvodové zprávy k navrhovanému § 10 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu uvedla: ""

[14] Zákon č. 411/2005 Sb. do zákona o silničním provozu vložil dvě relativně samostatné povinnosti provozovatele vozidla v § 10 odst. 1 písm. d) a v § 10 odst. 3. Za prvé se jedná o povinnost identifikační údaje řidiče, jemuž přikázal nebo svěřil samostatné řízení vozidla (resp. slovy zákona, nesmí přikázat nebo svěřit samostatné řízení vozidla osobě, o níž tyto údaje nezná). Za druhé jde o povinnost provozovatele vozidla (ale i osoby, jíž řízení vozidla svěřil) konkrétně jmenovaným subjektům skutečnosti potřebné k určení totožnosti řidiče vozidla podezřelého z porušení ustanovení zákona o silničním provozu. Za použití logického výkladu vztahu § 10 odst. 1 písm. d) a § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu je třeba rozlišovat dvě situace. Za prvé, zná-li provozovatel vozidla identifikační údaje řidiče, kterému svěřil nebo přikázal řízení tohoto vozidla, a současně je tento řidič podezřelý z porušení ustanovení zákona o silničním provozu, je povinností provozovatele vozidla na výzvu příslušných orgánů tyto údaje sdělit. Této povinnosti se může zprostit (výzvu odepřít) pouze v případě, že by mu nebo osobám jemu blízkým hrozilo nebezpečí postihu za přestupek, popřípadě za trestný čin nebo by porušil státní nebo služební tajemství anebo zákonem výslovně uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti (čl. 37 odst. 1 Listiny, § 60 odst. 1 zákona o přestupcích). Za druhé, nezná-li provozovatel vozidla identifikační údaje řidiče, kterému svěřil nebo přikázal řízení tohoto vozidla, nemůže logicky nikdy naplnit navazující povinnost sdělit tyto údaje zákonem vymezeným subjektům, je-li příslušný řidič podezřelý z porušení zákona o silničním provozu. Požadovat v takovém případě po provozovateli sdělení příslušných údajů postrádá rozumný smysl (provozovatel nemůže sdělit něco, co neví) - stejně ale postrádá smysl obrana provozovatele, že tímto řidičem byla osoba jemu blízká. Neví-li totiž provozovatel vozidla, komu svěřil nebo přikázal řízení vozidla, nemůže věrohodně tvrdit, že tímto řidičem byla osoba jemu blízká. Nejvyšší správní soud tímto výkladem nezpochybňuje ústavní právo provozovatele odepřít sdělení identifikačních údajů řidiče, pouze konstatuje, že k odepření takového sdělení může dojít v situaci, kdy jsou identifikační údaje řidiče provozovateli známy (má co sdělit) a současně jsou po provozovateli příslušným orgánem požadovány.

[15] Ustanovení § 125 odst. 2 zákona o silničním provozu, jež bylo použito v projednávaném případě, pak zakotvuje jiný správní delikt fyzické osoby navazující na zákonnou povinnost obsaženou v § 10 odst. 1 písm. d) téhož zákona, tj. povinnost provozovatele vozidla znát identifikační údaje řidiče, jemuž přikázal nebo svěřil samostatné řízení vozidla. Pro jeho naplnění je třeba, aby byly splněny tři podmínky: (1) pachatel - fyzická osoba je provozovatelem vozidla (popř. je osobou, jíž bylo svěřeno řízení vozidla); (2) pachatel přikázal řízení vozidla nebo svěřil vozidlo jiné osobě; (3) pachatel nezná údaje k určení totožnosti této osoby (řidiče). Jelikož se jedná o jiný správní delikt, zásadně se zde nevyžaduje zavinění; pro projednávaný případ je nicméně podstatné, že součástí objektivní stránky tohoto deliktu není jednání pachatele spočívající v nesdělení údajů potřebných k určení totožnosti řidiče vozidla. Pachatel je zde trestán pouze za nevědomost o totožnosti řidiče vozidla - jak vyplývá z důvodové zprávy, účelem této právní úpravy bylo právě zabránit nežádoucí praxi, kdy provozovatelé vozidel leckdy účelově mařili vyšetření porušení zákona o silničním provozu tvrzením, že nevědí, kdo vozidlo v kritickém okamžiku řídil. Každý provozovatel vozidla proto musí vědět, kdo jeho vozidlo řídí; pokud tuto skutečnost neví, porušuje tím svou zákonem uloženou povinnost.

[16] V napadeném rozsudku založil krajský soud svůj závěr o nezákonnosti rozhodnutí stěžovatele na právním názoru, že správní orgány žalobce sankcionovaly za odmítnutí identifikace osoby jemu blízké. Z provedeného výkladu právních norem vyplývá, že tento závěr nemůže obstát již proto, že sankční ustanovení § 125 odst. 2 zákona o silničním provozu takové jednání pachatele netrestá a obrana provozovatele založená na skutečnosti, že řidičem byla osoba provozovateli blízká, nemůže být úspěšná, neboť je vyloučena neznalostí totožnosti řidiče provozovatelem.

[17] Názor krajského soudu však není v souladu ani se skutkovým stavem věci, neboť skutková podstata jiného správního deliktu podle § 125 odst. 2 zákona o silničním provozu byla podle názoru Nejvyššího správního soudu v případě žalobce beze zbytku naplněna. První podmínka, tj. že pachatelem je fyzická osoba, která je provozovatelem vozidla, je v případě žalobce doložena jednak jeho prohlášením v zápisu o podaném vysvětlení ze dne 4. 8. 2008, jednak z výpisu z registru motorových vozidel.

[18] Ani v případě druhé podmínky spočívající v tom, že pachatel přikázal řízení vozidla nebo svěřil vozidlo jiné osobě, nelze mít v případě žalobce pochyb. Při výkladu pojmů "" a "" se přitom zdejší soud ztotožňuje s interpretací zaujatou stěžovatelem, totiž že přikázání svědčí o aktivitě na straně provozovatele, zatímco svěření zahrnuje i prosté umožnění třetí osobě vozidlo řídit bez nutného aktivního konání provozovatele. Smyslem právní úpravy je zde postižení nevědomosti pachatele o totožnosti osoby, která řídí vozidlo, jehož je provozovatelem, bez ohledu na to, jaká byla při předání vozidla provozovatelova role (aktivní, pasivní). Úvaha krajského soudu, že oba pojmy vyžadují aktivní roli provozovatele, proto nemůže obstát, neboť pak by mezi nimi v podstatě nebylo možné shledat rozdíl. Odlišení obou situací by totiž zjevně spočívalo jen v tom, nakolik důrazně provozovatel vystupuje vůči třetí osobě. Skutečnost, že žalobce svěřil vozidlo, jehož je provozovatelem, třetí osobě, plyne ze zápisu o podaném vysvětlení ze dne 4. 8. 2008 a z odporu proti příkazu ze dne 20. 11. 2008, v nichž žalobce potvrdil, že v inkriminovanou dobu vozidlo neřídil a na místě neparkoval, zdržoval se mimo Brno a vozidlo řídila třetí osoba (podle odporu proti příkazu se mělo jednat o rodinu žalobce).

[19] Konečně třetí podmínka, tedy že pachatel nezná údaje k určení totožnosti osoby, jíž svěřil vozidlo, byla v žalobcově případě naplněna. V této souvislosti považuje Nejvyšší správní soud za vhodné ocitovat plné znění již zmiňovaných dokumentů. Podle zápisu o podaném vysvětlení ze dne 4. 8. 2008 žalobce uvedl: "[...]" V odporu proti příkazu ze dne 20. 11. 2008 žalobce konstatoval: "" Podle protokolu o ústním projednání správního deliktu ze dne 19. 2. 2009 byl žalobce seznámen se spisovým materiálem a k věci uvedl: "." Žalobce nenavrhl žádné důkazy, neměl připomínky k podkladům rozhodnutí, ke způsobu jejich zjištění a nenavrhl jejich doplnění. Žalobce tedy nejprve výslovně uvedl, že neví, kdo vozidlo řídil. Toto tvrzení nelze považovat za vyvrácené neurčitým tvrzením žalobce v odporu proti příkazu, že vozidlo užívaly osoby jemu blízké - jeho rodina. Z takového tvrzení neplyne, že by žalobce věděl, která konkrétní osoba vozidlo v rozhodnou dobu řídila. Tvrzení, že to mohl být kdokoliv z žalobcovy rodiny, naopak podporuje závěr o tom, že žalobce konkrétní osobu, která vozidlo řídila, neznal. Pro splnění povinnosti vyplývající z § 10 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu totiž nestačí znát jen okruh pravděpodobných řidičů, nýbrž je třeba vědět, které konkrétní osobě bylo přikázáno nebo svěřeno řízení vozidla, resp. komu bylo umožněno vozidlo řídit. Na věci pak nezměnilo nic vyjádření žalobce do protokolu o ústním jednání ze dne 19. 2. 2009. Podle názoru Nejvyššího správního soudu byl Magistrát města Brna oprávněn z těchto důkazů dovodit nevědomost žalobce o totožnosti osoby, jíž svěřil vozidlo, jehož je provozovatelem. Uvedl-li pak žalobce poprvé v odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, že vozidlo svěřil (konkrétní) osobě blízké, ztotožňuje se Nejvyšší správní soud se závěry stěžovatele k této otázce: jednak jde o tvrzení značně nevěrohodné vzhledem k předchozím prohlášením žalobce, jednak se jedná o novou skutečnost, kterou žalobce mohl uplatnit již v řízení I. stupně, a proto k ní stěžovatel v souladu s § 82 odst. 4 správního řádu správně nepřihlédl.

[20] Krajský soud správně vyložil, že § 10 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu ukládá provozovateli vozidla pouze znalost údajů potřebných k určení totožnosti řidiče vozidla, nikoliv již povinnost tyto údaje sdělovat (to je obsahem až § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu); nesprávně však dovodil, že správní orgány sdělení takových údajů po žalobci požadovaly. Stěžovatel a správní orgán I. stupně naopak ustali již na konstatování nesplnění povinnosti podle § 10 odst. 1 písm. d) citovaného zákona a sdělení totožnosti řidiče žalobcova vozu podle § 10 odst. 3 téhož zákona se již logicky vůbec nedomáhali. Vytýkal-li krajský soud v takové situaci správním orgánům porušení čl. 37 odst. 1 Listiny, šlo o výtku bezdůvodnou. Za pravdu je třeba dát stěžovateli i v tom, že úvahy krajského soudu o možných objektivních důvodech nevědomosti provozovatele, kdo užívá jeho vozidlo, jdou nad rámec posuzované věci, neboť takové důvody nevyplývají ze správního spisu a nebyly ani obsahem žalobních tvrzení. S ohledem na vše shora uvedené je zřejmé, že krajský soud předloženou věc nesprávně posoudil, a je proto dán důvod pro kasaci jeho rozhodnutí.

[21] Stěžovatel v závěru kasační stížnosti napadl rovněž zákonnost výroku rozsudku krajského soudu o nákladech řízení; s jeho argumentací se ovšem Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Soudní řízení je totiž postaveno na odlišných principech a procedurálních pravidlech než řízení správní, a proto i zastoupení účastníka řízení v nich je třeba vnímat odděleně. I když bude mít zástupce, který účastníka zastupoval již ve správním řízení, určitou výhodu ve znalosti věci, zahrnuje úkon právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení před správním soudem řadu činností, úvah a postupů, které zástupce nemohl ve správním řízení řešit. Mezi ně patří zvážení, jaké možnosti obrany soudní řád správní v daném případě nabízí a jakou je třeba využít, jakou taktiku v případu zaujmout, dále sem lze zařadit zajišťování důkazů pro soudní řízení nebo administraci záležitostí nutně doprovázejících soudní řízení (zpracování plné moci, hlídání zákonných lhůt, placení soudního poplatku apod.), přičemž řadu těchto skutečností je třeba konzultovat na poradě s klientem. V případě žaloby proti rozhodnutí správního orgánu je další nutnou součástí přípravy zastoupení analýza správního rozhodnutí, jímž se správní řízení končí a které má být žalobou napadeno a které zástupce logicky v rámci správního řízení analyzovat nemohl. Podpůrně lze v této souvislosti odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu počínající rozhodnutím ze dne 30. 1. 1970, sp. zn. 2 Cz 19/70, č. 65/1970 Sb. NS, a potvrzenou v nedávné době rozsudkem ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2598/2008, podle níž odměna za převzetí zastoupení ve věci výkonu rozhodnutí náleží i tehdy, jestliže v řízení o výkon rozhodnutí zastupuje oprávněného týž zástupce, který jej zastupoval v řízení, v němž bylo vydáno vykonávané rozhodnutí. Nalézací řízení končí pravomocným rozhodnutím, a dochází-li k výkonu rozhodnutí, přichází v úvahu nové zastoupení v dalším (vykonávacím) řízení, v něm náleží i odměna za převzetí zastoupení - jde totiž o nově převzaté zastoupení v novém řízení, které předpokládá novou informaci. Obdobně je třeba nahlížet na správní řízení, které je pravomocně skončeno, a na nové řízení před správním soudem, jež předpokládá nové zastoupení. Skutečnost, že zástupce zastupoval žalobce již ve správním řízení, nemá proto sama o sobě vliv na nárok tohoto zástupce na mimosmluvní odměnu za úkon právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení před krajským správním soudem [§ 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu]. Jelikož je však výrok o náhradě nákladů řízení před soudem závislý na výroku ve věci samé a jelikož výrok ve věci samé byl Nejvyšším správním soudem shledán nezákonným, je třeba bez dalšího přistoupit i ke zrušení výroku II o náhradě nákladů řízení před krajským soudem.