Vydání 8/2017

Krajský úřad Zlínského kraje (správní orgán I. stupně) uložil žalobkyni rozhodnutím ze dne 5. 2. 2014 pokutu ve výši 20 000 Kč za to, že "", čímž porušila § 11 zákona o zdravotních službách a dopustila se správního deliktu podle § 115 odst. 1 písm. a) téhož zákona. K odvolání žalobkyně žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 5. 2014 pokutu snížil na 15 000 Kč a ve zbytku rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.

Správní orgán I. stupně zjistil, že k žalobkyni se dne 10. 7. 2012 dostavili Ing. Zbyněk S. se svým nezletilým synem a svojí družkou Evou K. kvůli zdravotním problémům nezletilého syna. Žalobkyně, která není lékařka a poskytovala poradenství v oblasti homeopatie, s dítětem vedla rozhovor o různých aspektech jeho života a poskytla mu homeopatický přípravek (dále jen " skutek"). Posledně uvedenou skutečnost však později žalobkyně při ústním jednání dne 13. 3. 2013 popřela, neboť uvedla, že přípravek pouze doporučila. Matka dítěte, Romana S., se o návštěvě žalobkyně dozvěděla později a konstatovala, že její syn bezprostředně po návštěvě žalobkyně trpěl zdravotními potížemi. Dne 5. 10. 2012 se obrátila na správní orgán I. stupně se stížností na "" postup žalobkyně. Správní orgán I. stupně na základě této stížnosti provedl kontrolu a zahájil správní řízení pro podezření ze spáchání správního deliktu podle § 115 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách, jež vyústilo v rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 5. 2014.

Před vydáním tohoto rozhodnutí žalovaný již jednou ve věci rozhodl tak, že rozhodnutím ze dne 19. 7. 2013 zrušil rozhodnutí správního orgánu I. stupně, který žalobkyni za skutek uložil taktéž pokutu ve výši 20 000 Kč. Žalovaný ve zrušovacím rozhodnutí vytkl správnímu orgánu I. stupně, že nezjistil dostatečně skutkový stav a že žalobkyně byla "".

V dalším řízení, které bezprostředně předcházelo vydání rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 5. 2014, však správní orgán I. stupně na tuto výtku nereagoval a nedoplnil dokazování ohledně soustavné činnosti (podnikání) žalobkyně v delším časovém období. Namísto toho doplnil dokazování pouze ohledně relevantního skutku a jako dodatečné důkazy provedl výslechy svědků Ing. Zbyňka S. a Evy K. a obstaral písemné prohlášení matky pacienta ohledně jeho zdravotního stavu po návštěvě žalobkyně.

Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 5. 2014 žalobou u Krajského soudu v Brně. Uvedla, že činnost homeopata nesplňuje znaky zákonné definice "" zejména proto, že homeopatie je spirituálně laděná a v rukou léčitele se jedná spíše o duchovní službu. Jak v žalobě, tak i v průběhu správního řízení žalobkyně opakovaně tvrdila, že se na ni otec dítěte neobrátil s žádostí o diagnostiku zdravotního stavu a že si byl otec dítěte plně vědom, že vyhledali alternativní poradenství, nikoli zdravotní službu.

Žalobkyně zdůrazňovala, že výklad pojmu zdravotní služba, prezentovaný žalovaným, "", a vyslovila znovu nesouhlas, aby homeopatie byla považována za zdravotní službu. Podle žalobkyně nelze coby zdravotní službu označit jakoukoliv více či méně účinnou metodu, která má nebo může mít vliv na zdraví člověka. Žalobkyně uvedla, že "[v] ".

Krajský soud žalobě vyhověl a rozsudkem ze dne 20. 12. 2016, čj. 29 A 43/2014-99, rozhodnutí žalovaného zrušil. Dospěl k závěru, že v posuzovaném případě činnost žalobkyně ("") nelze kvalifikovat jako správní delikt - neoprávněné poskytování zdravotních služeb, natož za něj žalobkyni postihovat.

Krajský soud uvedl, že právní úprava tohoto typu služeb trpí takovou neurčitostí a nejasností, že s přihlédnutím na práva plynoucí z článku 26 Listiny základních práv a svobod není možno adresáty veřejnoprávních povinností postihovat, neboť neexistuje dostatečný zákonný základ pro správní trestání v materiálním slova smyslu. Homeopatii jako "" podřadil pod pojem "" a konstatoval, že právní podklad činnosti léčitelů leží primárně v živnostenském právu, konkrétně je podnikáním v oblasti výroby, obchodu a služeb neuvedených v přílohách 1 až 3 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (dále jen "živnostenský zákon"), obor "" (bod 78 přílohy 4 tohoto zákona).

Krajský soud dále zkoumal výskyt pojmu "" v českém právním řádu a konkrétně v lékových předpisech. Podle jeho názoru není homeopatie žádným právním předpisem výslovně upravena, ačkoli ji některé právní předpisy zmiňují, a není oborem zdravotní péče. Poukázal na stanoviska žalovaného a na to, že žalovaný neorganizuje ani nepodporuje kurzy homeopatie, nejedná se o účinnou metodu vycházející z poznatků současné vědy a účinnost homeopatické léčby nebyla vědecky ověřena. Naopak § 4 odst. 5 zákona o zdravotních službách definuje pojem "" jako poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti. Krajský soud shledal rozpor v postoji žalovaného, jestliže trval na poskytování homeopatie pouze lékaři. Nutno si klást otázku, jak může být u zdravotní služby - péče spočívající v poskytnutí homeopatie garantována náležitá odborná úroveň, nevychází-li tato z pravidel vědy, není-li uznávána a náležitým způsobem vyučována.

Na podporu výše uvedeného odkázal na vyhlášku č. 228/2008 Sb., o registraci léčivých přípravků, která vedle sebe užívá pojmy "" a "". Pokud by mohla být homeopatie poskytována pouze lékaři, rozumný zákonodárce by pro jednu profesi nepoužíval dva výrazy, navíc v témže oboru práva.

Krajský soud na závěr přisvědčil argumentaci žalobkyně, že definice "" je značně obecná, čistě teoreticky by mohla dopadat na nesčetné množství situací a v otázce správního trestání je třeba hledat rozumný výklad, aby nedocházelo k nadměrné regulaci. Podle krajského soudu z právní úpravy nelze dospět k jednoznačnému závěru o tom, zda homeopatické poradenství tak, jak bylo poskytnuto žalobkyní, bylo poskytnutím zdravotní péče či zdravotní služby, a tedy k němu měla být žalobkyně vybavena oprávněním krajského úřadu. Za této situace jí nebylo možné uložit správní sankci.

Rozsudek krajského soudu napadl žalovaný (stěžovatel) kasační stížností a označil jeho závěry za nesprávné a nepřezkoumatelné. Co se týče nepřezkoumatelnosti, stěžovatel poukázal na to, že krajský soud nevysvětlil, v čem spatřuje tvrzenou absenci dostatečného zákonného základu pro správní trestání v materiálním smyslu a neurčitost a nejasnost právní úpravy poskytování zdravotních služeb.

Uvedl, že není účelem skutkových podstat správních deliktů detailně a kazuisticky popsat všechny možné způsoby protiprávního jednání. Jedná-li se o poskytování zdravotních služeb bez oprávnění, není v rozporu se zásadou , pokud zákonodárce nespecifikuje všechny myslitelné způsoby neoprávněného poskytování zdravotních služeb. Postačí, je-li zjištěno, že konkrétní osoba poskytovala zdravotní službu a neměla k tomuto účelu oprávnění. To správní orgány učinily a své závěry zdůvodnily.

Stěžovatel dále nesouhlasil s tím, že krajský soud při interpretaci dané právní otázky odkazoval na lékové právo [konkrétně na vyhlášku o registraci léčivých přípravků, jež používá termín "" - viz příloha č. 4 písm. A odst. 4 písm. m) této vyhlášky]. Poukázal zejména na to, že lékové právo neupravuje poskytování zdravotních služeb.

Podle stěžovatele je nesprávný závěr o tom, že právní podklad činnosti léčitelů (podle krajského soudu tedy i homeopatů) spočívá v živnostenském právu a tato činnost může být vykonávána na základě volné živnosti (viz bod 33 napadeného rozsudku). To je v rozporu s § 3 odst. 2 písm. a) živnostenského zákona, podle něhož "[ž]".

Závěrem vytkl krajskému soudu, že se omezil pouze na kritiku platné právní úpravy, aniž by formuloval, co je rozumným výkladem § 2 zákona o zdravotních službách a jaké jsou jeho meze. Jeho závěr, že nelze jednoznačně říci, zda byl skutek v posuzované věci poskytnutím zdravotní péče či zdravotní služby, svědčí o nejistotě krajského soudu i stran jeho vlastní argumentace. Krajský soud zrušil rozhodnutí stěžovatele, aniž by nabídl jiné právní zhodnocení věci. Podle názoru stěžovatele krajský soud ponechal bez povšimnutí mnoho aspektů věci, jako např. ucelenost a znaky homeopatického léčení, jeho terminologii, registraci homeopatických přípravků podle zákona o léčivech lékovou autoritou (u Státního ústavu pro kontrolu léčiv), vnímání homeopatie ze strany pacientů a poskytování homeopatie lékaři.

Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti souhlasila s výrokem napadeného rozsudku, nicméně svůj právní názor o nezákonnosti napadeného správního rozhodnutí postavila na odlišné právní argumentaci. Podle ní homeopatie nepatří mezi zdravotní služby, jednak protože jinak by bylo možné označit za zdravotní službu prakticky jakoukoli více či méně účinnou metodu, která má či může mít vliv na zdraví člověka, jak uvedla již v žalobě, a jednak proto, že homeopatie netvoří obsah zdravotnického vzdělání na vysokých školách. Navíc stěžovatel nemá zájem zahrnout homeopatii do školní medicíny, takže zde neexistuje "". Mimo to § 2636 občanského zákoníku z roku 2012 upravuje zvláštní smluvní typ péče o zdraví pro jiné případy poskytování zdravotní péče než ve smyslu zákona o zdravotních službách, a konečně z hlediska živnostenského práva se u homeopatie jedná o volnou ohlašovací živnost.

Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, rozhodnutí žalovaného i správního orgánu I. stupně a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.