2960/2014
Správní trestání: hospodárnost řízení
Správní trestání: hospodárnost řízení
k § 6 odst. 2 správního řádu (č. 500/2004 Sb.)
Správní orgán je povinen vést řízení o správním deliktu bez ohledu na to, zda případný výnos v podobě uložené pokuty převýší náklady, které správní orgán na vedení takového řízení vynaložil (§ 6 odst. 2 správního řádu z roku 2004).
(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2013, čj. 9 A 19/2010-49)
*) Věc:
Akciová společnost T-Mobile Czech Republic proti Českému telekomunikačnímu úřadu o uložení pokuty.Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 23. 3. 2009 uložil žalobkyni pokutu ve výši 10 000 Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný uvedl, že v průběhu správního řízení o námitce proti vyřízení reklamace na vyúčtování ceny za veřejně dostupnou službu elektronických komunikací za zúčtovací období od 20. 2. 2007 do 19. 3. 2007, jejímž účastníkem byl Jan Z., žalovaný zjistil, že reklamaci uplatněnou dne 21. 5. 2007 za období od 20. 3. 2007 do 19. 4. 2007 žalobkyně vyřídila až dne 13. 12. 2007. Žalovaný rozhodl, že žalobkyně se dopustila správního deliktu uvedeného v § 118 odst. 8 písm. g) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), jelikož nevyřídila reklamaci Jana Z. ve lhůtě stanovené v § 64 odst. 10 citovaného zákona.
Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného rozklad. Předseda žalovaného svým rozhodnutím ze dne 30. 11. 2009 změnil výrok původního rozhodnutí tak, že žalobkyně porušila § 64 odst. 10 zákona o elektronických komunikacích, jelikož reklamaci na vyúčtování ceny za veřejně dostupnou službu elektronických komunikacích podanou dne 21. 5. 2007 podle § 64 odst. 8 téhož zákona vyřídila až dne 13. 12. 2007, tedy po uplynutí zákonné jednoměsíční lhůty pro vyřízení reklamace ode dne jejího doručení. Uvedeným jednáním se žalobkyně dopustila správního deliktu podle § 118 odst. 8 písm. g) zákona o elektronických komunikacích, za který jí byla podle § 118 odst. 12 téhož zákona uložena pokuta ve výši 10 000 Kč.
Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Městského soudu v Praze, ve které předně uvedla, že dne 26. 4. 2007 obdržela písemnou stížnost Jana Z. týkající se vyúčtování za období od 20. 2. 2007 do 19. 3. 2007. Na tuto stížnost žalobkyně odpověděla dne 30. 4. 2007 s tím, že vyúčtování je správné a všechny vyúčtované služby byly prokazatelně využity. Na tuto odpověď žalované reagoval Jan Z. svým vyjádřením ze dne 18. 5. 2007, které mimo jiné obsahovalo i další stížnost týkající se poskytování služby GPRS, a to konkrétně způsob účtování ve vyúčtování za období od 20. 3. 2007 do 19. 4. 2007. Stížnost se týkala částky 10 Kč. Na toto vyjádření reagovala žalobkyně svým dopisem ze dne 4. 6. 2007, ve kterém se však k tomuto bodu stížnosti nedopatřením nevyjádřila, jelikož se zaměřila na ostatní tvrzení Jana Z. Po zjištění těchto skutečností žalobkyně zaslala Janu Z. dne 13. 12. 2007 dopis s omluvou a částku 10 Kč mu bez dalšího vrátila.
Žalobkyně namítla, že uložení sankce za výše popsaný správní delikt ve výši 10 000 Kč, tzn. ve výši tisícinásobku částky, o kterou ve věci reálně šlo, je vzhledem k uvedeným okolnostem případu zjevně nepřiměřené, nespravedlivé a v příkrém rozporu se základními zásadami správního trestání. Dle přesvědčení žalobkyně se jednalo o natolik bagatelní kauzu, že bylo zcela neadekvátní ve věci vůbec zahajovat správní řízení z vlastního podnětu žalovaného, navíc s ohledem na skutečnost, že řízení bylo zahájeno až poté, co žalobkyně svoji chybu napravila (tzn. Janu Z. se omluvila a předmětnou částku 10 Kč mu vrátila). Společenská nebezpečnost správního deliktu byla naprosto mizivá, což dokládá i skutečnost, že tohoto jednání se žalobkyně dopustila pouze jednou a Jan Z. si dále už na toto jednání nestěžoval.
Žalobkyně dále namítla, že řízení bylo žalovaným vedeno v rozporu se základními zásadami správního řízení. Ustanovení § 6 odst. 2 správního řádu výslovně uvádí, že „[s]
právní orgán postupuje tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady, a dotčené osoby správní orgán co možná nejméně zatěžuje
“. Správní orgán nemá šetřit jen práva a oprávněné zájmy osob, kterých se správní řízení týká, ale zejména má mít na mysli hospodárnost řízení z hlediska veřejných rozpočtů. Správní orgán nesmí zbytečně zatěžovat účastníky řízení a má dbát, aby účastníkům nevznikaly zbytečné náklady, které jsou s takovým správním řízením spojené.Principy dobré veřejné správy a základní zásady právního státu dle žalobkyně vyžadovaly, aby správní orgány zahajovaly řízení o uložení pokuty nebo jiné sankce vždy velmi uvážlivě a po pečlivém posouzení toho, zda okolnosti případu a veřejný zájem skutečně vyžadují potrestání viníka. V projednávané věci zjevně nebyly dány důvody pro zahájení a vedení správního řízení, ani důvody pro uložení pokuty. Správní řízení nemělo být žalovaným v této věci vůbec zahajováno, a pokud již zahájeno bylo, mělo být zastaveno pro neúčelnost. Společenská nebezpečnost a závažnost správního deliktu, který je žalobkyni kladen za vinu, byla nulová. Přistupovat za této situace ke správnímu trestání žalobkyně bylo ze strany žalovaného přehnané a hraničilo se šikanováním žalobkyně jako podnikatele a poskytovatele služeb elektronických komunikací. Kontrolní a sankční pravomoc žalovaného je bezpochyby důležitou a v praxi potřebnou složkou jeho činnosti, nicméně v projednávaném případě šlo o
exces
při správním trestání, jenž vybočil z mezí a hledisek stanovených zákonem a odporoval samotné podstatě, smyslu a zákonnému účelu sankčního postihu za správní delikty. Zásada proporcionality velí správním úřadům nejen při ukládání sankcí, ale i při výkonu veřejné moci obecně volit pouze takové prostředky, které účastníky řízení a další dotčené osoby co nejméně zatěžují a vedou je k zákonem sledovanému cíli.Závěrem žalobkyně uvedla, že v řízení o pokutě za správní delikt uvedený v § 118 odst. 8 písm. g) zákona o elektronických komunikacích, kterého se dopustila tím, že porušila § 64 odst. 10 tohoto zákona, se jednalo o neúmyslné nezodpovězení reklamace, přičemž se jednalo o částku 10 Kč. Žalobkyně navíc své naprosto drobné a bagatelní pochybení napravila, a to neprodleně poté, co jej zjistila. Panu Janu Z. zaslala omluvný dopis a reklamovanou částku mu vrátila. Žalobkyně zdůraznila, že v tomto případě bylo další vedení správního řízení zcela a naprosto neúčelné a také nehospodárné, jelikož vyžadovalo vynaložení nemalých nákladů, a to jak na straně správního orgánu, tak na straně žalobkyně, a zcela tak odporovalo základním zásadám správního řízení, zejména již zmiňované zásadě hospodárnosti a neobtěžování účastníků řízení.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a k námitkám žalobkyně o nepřiměřenosti uložené pokuty uvedl, že § 118 odst. 8 písm. g) zákona o elektronických komunikacích neklade žádné podmínky pro možnost zahájit správní řízení o deliktu, co se týče minimální sporné částky, o kterou v reklamaci jde. Nadto pokud by se jednalo o reklamaci na poskytování služby, nemusí se o peněžitou částku vůbec jednat. Správní orgán je povinen stíhat všechny správní delikty, o nichž se dozví. Samotná okolnost, že předmětem reklamace byla částka 10 Kč, nebyla z hlediska dodržení zákonné lhůty pro vyřízení reklamace významná a v žádném případě nezakládala oprávnění žalobkyně takovou reklamaci vyřizovat se zpožděním, případně ji nevyřizovat vůbec. Výše reklamované částky je jednou z okolností, které určují závažnost protiprávního jednání, které bylo žalobkyni kladeno za vinu. Výše reklamované částky, stejně jako skutečnost, že žalobkyně újmu Jana Z. vykompenzovala, byla při stanovení výše pokuty zohledněna. I z toho důvodu byla žalobkyni uložená pokuta při dolní hranici zákonem určeného rozpětí. Nadto žalovaný uvedl, že dle § 118 odst. 8 písm. g) a odst. 12 zákona o elektronických komunikacích bylo možno v projednávaném případě uložit pokutu do výše 10 % z výnosů dosažených za poslední ukončený kalendářní rok, nejvýše však 5 000 000 Kč. Z předloženého výkazu zisku a ztráty žalobce ke dni 31. 12. 2006 bylo zjištěno, že 10 % z výnosů žalobce činí 3 193 547 200 Kč.
ex offo
Žalovaný dále zopakoval, že v daném případě bylo správní řízení o uložení pokuty zahájeno poté, co se žalovaný v souvislosti se správním řízením ve věci námitky proti vyřízení reklamace dozvěděl o skutečnosti, že o reklamaci na vyúčtování ceny, uplatněné Janem Z. dne 21. 5. 2007, žalobkyně rozhodla teprve dne 13. 12. 2007, tedy více než čtyři měsíce po uplynutí lhůty, kterou pro vyřízení reklamace stanoví § 64 zákona o elektronických komunikacích. Žalovaný dodal, že správní orgán rozhodující o uložení trestu za správní delikt musí při svém rozhodování zásadně přihlížet k okolnostem, které protiprávnost sankcionovaného jednání vylučují, čímž způsobují, že jednání vykazující znaky správního deliktu není protiprávní. V této souvislosti žalovaný podotkl, že žalobkyně se nezprostila odpovědnosti za správní delikt ve smyslu § 119 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, neboť neprokázala, že by vynaložila veškeré úsilí, které by bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila. Žalobkyně naopak reklamaci nevyřídila ani bezprostředně po zahájení řízení, resp. po postoupení protokolu s vyjádřením pana Jana Z. ze dne 10. 9. 2007 žalovanému. Tato skutečnost tak nekorespondovala s tvrzením žalobkyně, že své pochybení napravila neprodleně poté, co jej zjistila.
K žalobkyní namítanému zahájení a vedení správního řízení v rozporu se základními zásadami správního řízení, konkrétně se zásadou procesní ekonomie zakotvenou v § 6 odst. 2 správního řádu, žalovaný uvedl, že povinnost postupovat tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady, se vztahuje zejména na zjišťování podkladů nezbytných pro vydání rozhodnutí nebo provedení jiného úkonu správního orgánu. Správní orgán má volit vždy takové procesní prostředky, které budou co nejefektivnější, ale současně nevyvolají vznik zbytečných nákladů na straně dotčených osob a ani je nepřiměřeně nezatíží. Žalovaný dodal, že žalobkyní namítanou zásadu procesní ekonomie neporušil a že žalobkyni žádné zbytečné náklady nevznikly. Argumentaci žalobkyně o nehospodárnosti vedeného správního řízení ve vztahu k veřejným rozpočtům považoval žalovaný za nemístnou, neboť nezahájení správního řízení a nevydání rozhodnutí o uložení pokuty by bylo v rozporu se zásadou ochrany veřejného zájmu, zakotvenou v § 2 odst. 4 správního řádu.
Žalovaný nesouhlasil ani s názorem žalobkyně, že správní řízení v předmětné věci nemělo být vůbec zahajováno, a pokud již zahájeno bylo, že mělo být zastaveno pro neúčelnost. Podmínky pro zahájení správního řízení dány byly a v žádném případě nedošlo k neoprávněnému nebo dokonce obtěžujícímu zásahu do sféry žalobkyně. Žalovaný uzavřel, že dbal mezí správního uvážení tak, jak mu to stanovuje zákon, všechny podmínky pro uložení pokuty byly splněny a výše pokuty byla srozumitelně odůvodněna.
Při ústním jednání před městským soudem setrvali účastníci řízení na svých procesních stanoviscích. Zástupce žalobkyně při jednání uvedl, že hlavní žalobní bod spočívá v absenci společenské nebezpečnosti postihovaného jednání. Řízení podle něj nemělo být vůbec zahajováno. Panu Janu Z. nic nepřineslo, žalobkyně své pochybení napravila. Přesto bylo správní řízení zahájeno a trvalo téměř 2 roky, neboť v něm bylo rozhodováno celkem čtyřikrát, a to z důvodu pochybení žalovaného. Jakkoliv byla skutková podstata správního deliktu naplněna, není naplněn znak společenské nebezpečnosti jednání. Zástupce žalobkyně v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, čj. 8 As 17/2007-13, č. 1338/2007 Sb. NSS, s tím, že v tomto duchu má být posuzováno již předchozí jednání, nikoliv až ukládání pokuty. Dále zástupce žalobkyně zmínil zásadu subsidiarity správního trestání, dle které se má přistoupit ke správnímu trestání jen tehdy, pokud nepostačují jiné nástroje. U žalobkyně tímto jiným nástrojem byla její účinná lítost, tedy uznání reklamace, omluva a vrácení peněz. Žalobkyně v řízení marně vynaložila náklady na jeho vedení, byť se jednalo o bagatelní věc. Městský soud by se měl zabývat otázkou posouzení přiměřenosti sankce s ohledem na skutečnost, že se jednalo o nedbalostní formu jednání. Žalobkyně se nikdy podobného jednání nedopustila, jednalo se tedy o prvopachatele, a navíc přistoupila k nápravě.
Žalovaný při jednání před městským soudem uvedl, že v posuzovaném případě došlo k porušení zákona o elektronických komunikacích nedodržením zákonné lhůty pro vyřízení reklamace, která byla překročena více než čtyřnásobně, a k nápravě došlo až v důsledku postupu žalovaného. Jednalo se tedy o systémové pochybení žalobkyně. Skutečnost, že se jednalo o částku 10 Kč, nebyla rozhodná, neboť zákon o elektronických komunikacích nestanoví žádnou výši částky, kterou by vymezoval, zda se o správní delikt jedná, či nikoliv. Rovněž skutečnost, že se žalobkyně omluvila a peníze vrátila, byla předmětem úvahy žalovaného, který ji zohlednil při stanovení výše pokuty. Dodržování lhůt podle zákona o elektrotechnických komunikacích je dle žalovaného důležité, jelikož údaje pro vyřízení reklamace jsou uchovávány jen po určitou dobu a v případě nevyřízení reklamace ve stanovené lhůtě může dojít k tomu, že tato data již nejsou dostupná.
Městský soud v Praze žalobu zamítl.
Z odůvodnění:
(...) V rámci vypořádání žalobních námitek městský soud předně považuje za nutné zdůraznit, že správní trestání je ovládáno zásadou oficiality. Tato zásada znamená, že správní orgány jsou povinny zahájit řízení o správním deliktu z úřední povinnosti, jakmile se dozví o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán správní delikt a kdo jej spáchal. V projednávaném případě vyšlo v průběhu řízení ve věci námitky Jana Z. proti vyřízení reklamace vedeného u žalovaného najevo, že žalobkyně o reklamaci na vyúčtování ceny za službu GPRS uplatněné Janem Z. dne 21. 5. 2007 nerozhodla ve lhůtě stanovené v § 64 odst. 10 zákona o elektronických komunikacích, čímž došlo k naplnění znaků skutkové podstaty správního deliktu podle § 118 odst. 8 písm. g) zákona o elektronických komunikacích. Za této situace bylo v souladu se zásadou oficiality povinností žalovaného zahájit s žalobkyní řízení o správním deliktu podle § 118 odst. 8 písm. g) zákona o elektronických komunikacích. Pokud tedy žalovaný toto řízení se žalobkyní zahájil, postupoval v souladu se zákonem. Jestliže by tak neučinil, nedostál by povinnostem, které mu jsou citovaným zákonem uloženy.
Zahájení řízení o správním deliktu podle § 118 odst. 8 písm. g) zákona o elektronických komunikacích nijak nebránila skutečnost, že předmětem reklamace, která nebyla žalobkyní v zákonné lhůtě vyřízena, byla toliko částka 10 Kč. Je tomu tak proto, že zákon o elektronických komunikacích ukládá podnikateli poskytujícímu veřejně dostupnou službu elektronických komunikací prostřednictvím veřejné telefonní sítě vyřídit ve stanovené lhůtě každou reklamaci bez ohledu na výši reklamované částky. Zákon o elektronických komunikacích a rovněž správní řád, jenž se ve smyslu § 122 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích subsidiárně použije na řízení podle tohoto zákona, neumožňuje při zahájení řízení z úřední povinnosti zohlednit výši reklamované částky. Tato částka je z pohledu naplnění znaků skutkové podstaty správního deliktu uvedeného v § 118 odst. 8 písm. g) zákona o elektronických komunikacích nepodstatná; zásadní je skutečnost, zda byla dodržena zákonem stanovená lhůta pro vyřízení reklamace, či nikoliv. Jinými slovy řečeno, žalovaný nemohl od zahájení správního řízení ve věci správního deliktu žalobkyně ustoupit s ohledem na skutečnost, že včas nevyřízená reklamace se týkala částky 10 Kč, protože předmětem řízení o správním deliktu nebyla tato bagatelní částka, ale porušení povinnosti vyřídit reklamaci ve lhůtě stanovené zákonem. Tuto povinnost rozhodně za bagatelní označit nelze.
Ani žalobní námitku, že zahájení a vedení řízení žalovaným bylo v rozporu s § 6 odst. 2 správního řádu, neshledal městský soud oprávněnou. Podstata zásady hospodárnosti zakotvené v § 6 odst. 2 správního řádu spočívá v tom, že správnímu orgánu a účastníkům řízení, případně dalším dotčeným osobám, nemají v souvislosti s vedením správního řízení vznikat zbytečné náklady. Správní orgán má v řízení činit co nejúčinnější úkony, které jeho a zároveň i další subjekty co nejméně zatěžují. Dle náhledu městského soudu byla tato zásada správními orgány obou stupňů dodržena, neboť žalobkyni nevznikly žádné zbytečné náklady, které by ji v souvislosti s vedením daného správního řízení nepřiměřeně zatěžovaly. Žalobkyně ostatně ani nespecifikovala, jaké konkrétní náklady, které jí v souvislosti se správním řízením vedeným v této věci měly vzniknout, pokládá za zbytečné; z jejich námitek lze dovodit, že za zbytečné a neúčelné považuje řízení jako celek, a tedy že za zbytečné považuje veškeré náklady, které v souvislosti s ním vynaložila. Tento názor však městský soud nesdílí.
Je samozřejmé, že s vedením každého správního řízení jsou vždy spjaty určité náklady, ať již na straně správního orgánu či na straně účastníků řízení. V souzené věci se jedná např. o náklady na mzdy zaměstnanců žalovaného či zaměstnanců žalobkyně, kteří se danou věcí zabývali, náklady na poštovné apod. Tyto náklady rozhodně nelze považovat za neúčelné či nadbytečné, neboť bez jejich vynaložení by správní řízení nemohlo být vůbec vedeno. Argument žalobkyně o nehospodárnosti řízení z hlediska veřejného rozpočtu nepovažuje městský soud za
relevantní
. V souladu s výše zmíněnou zásadou oficiality je správní orgán povinen vést řízení o správním deliktu bez ohledu na to, zda případný výnos v podobě uložené pokuty převýší náklady, které správní orgán jednající jménem státu na vedení takového řízení vynaložil. Jak již bylo městským soudem uvedeno shora, skutečnost, že se uplatněná reklamace v daném případě týkala bagatelní částky 10 Kč, byla pro posouzení věci zcela podružná a nezbavovala žalovaného povinnosti zahájit a vést řízení o předmětném správním deliktu, s čímž je spojena i nutnost vynaložit na toto řízení určité náklady.Městský soud rovněž nemohl přisvědčit námitce žalobkyně, že společenská nebezpečnost a závažnost předmětného správního deliktu byla naprosto mizivá, resp. nulová. V projednávaném případě není sporu o tom, že žalobkyně vytýkaným jednáním naplnila formální znaky skutkové podstaty správního deliktu podle § 118 odst. 8 písm. g) zákona o elektronických komunikacích. Tato skutečnost prokazatelně vyplývá z obsahu správního spisu a ani žalobkyně ji v podané žalobě nezpochybňuje. Podstatou sporu mezi účastníky řízení je skutečnost, zda toto protiprávní jednání žalobkyně naplnilo i materiální znak správního deliktu, tedy znak společenské nebezpečnosti. Společenská nebezpečnost činu obecně znamená, že spácháním takového činu pachatel ohrozí zájem společnosti, který je považován za důležitý, a je proto chráněn zákonem. Dle názoru městského soudu vytýkaným jednáním žalobkyně k ohrožení takového zájmu došlo, a její jednání tak naplnilo materiální znak správního deliktu. Z § 64 odst. 10 zákona o elektronických komunikacích vyplývá povinnost vyřídit reklamaci bez zbytečného odkladu, nejpozději do 1 měsíce ode dne doručení reklamace. Obecně tedy platí, že žalobkyně, stejně jako kterýkoliv jiný podnikatel poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací prostřednictvím veřejné telefonní sítě, je povinna zabývat se každou uplatněnou reklamací a ve stanovené lhůtě rozhodnout o způsobu jejího vyřízení. Cílem této právní úpravy je ochrana uživatelů služeb elektronických komunikací, která je zakotvena v § 4 zákona o elektronických komunikacích, konkrétně pak právo těchto uživatelů na řádné a včasné vyřízení jejich reklamace, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že údaje potřebné pro vyřízení reklamace jsou poskytovateli služeb elektronických komunikací podle citovaného zákona uchovávány jen po omezenou dobu. V případě nevyřízení reklamace v zákonem stanovené lhůtě tedy hrozí reálné nebezpečí, že data nezbytná pro posouzení reklamace již nebudou dostupná, a nebude tak možné posoudit oprávněnost reklamace. Stanovení konkrétní lhůty pro vyřízení reklamace má za úkol zajistit vyřízení reklamace uživatelů služeb elektronických komunikací ještě před tím, než budou údaje nezbytné pro posouzení reklamace bez náhrady ztraceny. Včasné vyřízení uplatněné reklamace je nejen v zájmu uživatelů služeb elektronických komunikací, ale též v zájmu podnikatelů poskytujících veřejně dostupnou službu elektronických komunikací prostřednictvím veřejné telefonní sítě. Dostupnost dat nezbytných pro posouzení reklamace jim totiž umožňuje zamítnout případně neoprávněně uplatněné reklamace. Tím, že žalobkyně v souzené věci nevyřídila reklamaci Jana Z. ve lhůtě stanovené v § 64 odst. 10 zákona o elektronických komunikacích, porušila výše zmíněný veřejný zájem na včasném vyřízení reklamace, který je chráněn zákonem, a dopustila se tak společensky nebezpečného jednání. O typové závažnosti uvedeného správního deliktu dostatečně svědčí zákonné rozpětí sankce, kterou je možné pachateli za jeho spáchání uložit. Výše pokuty může podle § 118 odst. 12 zákona o elektronických komunikacích dosáhnout až 5 000 000 Kč nebo 10 % z výnosů pachatele, dosažených za poslední ukončené účetní období, maximálně však 5 000 000 Kč.
Skutečnost, že se uplatněná reklamace týkala bagatelní částky 10 Kč, je pro posouzení společenské nebezpečnosti protiprávního jednání žalobce nevýznamná, protože předmětem řízení o správním deliktu není posouzení oprávněnosti reklamace této bagatelní částky ze strany Jana Z., ale porušení důležité povinnosti žalobkyně jakožto podnikatele poskytujícího veřejně dostupnou službu elektronických komunikací vyřídit reklamaci ve lhůtě stanovené zákonem. Tato lhůta byla v souzené věci žalobkyní překročena více než pětinásobně, což rovněž znemožňuje přisvědčit tvrzení žalobkyně, že společenská nebezpečnost jejího protiprávního jednání byla naprosto mizivá.
Není pravdou, že žalobkyně své pochybení napravila neprodleně poté, co zjistila, že reklamace Jana Z. nebyla vyřízena v plném rozsahu. Z obsahu spisového materiálu předloženého městskému soudu žalovaným vyplývá, že reklamace uplatněná Janem Z. v dopise ze dne 16. 5. 2007 byla žalobkyní vyřízena teprve podáním ze dne 13. 12. 2007, přestože žalobkyni muselo být zřejmé z protokolu ze dne 10. 9. 2007 o nahlédnutí Jana Z. do spisu ve věci řízení o námitce proti vyřízení reklamace na vyúčtování ceny, že předmětná reklamace Jana Z. nebyla dosud vyřízena. Uvedený protokol, v němž Jan Z. výslovně upozorňuje na to, že jeho reklamace služby GPRS, kterou uplatnil v dopise ze dne 16. 5. 2007, dosud nebyla vyřízena, byl žalobkyni dle rozhodnutí žalovaného doručen dne 11. 10. 2007, nicméně žalobkyně k vyřízení této reklamace přistoupila až s odstupem dalších cca 2 měsíců. Za nápravu pochybení žalobkyně navíc není možné považovat skutečnost, že žalobkyně se v prosinci 2007 Janu Z. omluvila a vrátila mu neoprávněně účtovanou částku 10 Kč. Konečný výsledek vyřízení reklamace nemění nic na tom, že zákonem stanovená lhůta pro vyřízení reklamace nebyla žalobkyní dodržena. Toto pochybení je nezvratné a dalším chováním žalobkyně, spočívajícím v kladném vyřízení předmětné reklamace, již nemůže být zhojeno.
Městský soud nepřisvědčil ani tvrzení žalobkyně, že společenská nebezpečnost sankcionovaného správního deliktu je mizivá, protože se vytýkaného protiprávního jednání dopustila neúmyslně, pouze jednou, a že si na toto jednání pan Jan Z. nestěžoval. Odpovědnost za správní delikt uvedený v § 118 odst. 8 písm. g) zákona o elektronických komunikacích je konstruována jako odpovědnost objektivní, tedy bez ohledu na zavinění. Tvrzení žalobkyně, že se vytýkaného jednání dopustila neúmyslně, tak není
relevantní
. I jednorázové neúmyslné jednání může vést, a v projednávaném případě také vedlo, k ohrožení zájmu chráněného zákonem. Tvrzení žalobkyně, že si Jan Z. na jednání žalobkyně nestěžoval, nemá oporu ve spisovém materiálu. Podle již zmíněného protokolu o nahlédnutí do spisu ze dne 10. 9. 2007 Jan Z. výslovně poukazoval na to, že reklamoval za období 20. 3. až 19. 4. 2007 službu GPRS, reklamace však nebyla dosud vyřízena. Z tohoto prohlášení je jasně patrný nesouhlas jmenovaného s nevyřízením jeho reklamace týkající se služby GPRS.Městský soud neshledal opodstatněnou ani námitku nepřiměřenosti výše uložené pokuty. Podle § 118 odst. 12 zákona o elektronických komunikacích činí maximální výše pokuty za tento typ správního deliktu 5 000 000 Kč. Žalovaný nicméně v souzené věci uložil žalobkyni pokutu ve výši 10 000 Kč, jelikož jako polehčující okolnost zohlednil, že se ze strany žalobkyně jednalo o první případ porušení § 64 odst. 10 zákona o elektronických komunikacích a že žalobkyně již svou chybu napravila (míněno reklamaci vyřídila) a reklamovanou částku vrátila. Za daných okolností nelze pokutu, jejíž výše odpovídá 0,2 % horní hranice sankce, označit za nepřiměřenou.
Zákon o elektronických komunikacích nestanoví jako důvod zániku odpovědnosti pachatele za spáchaný správní delikt účinnou lítost. Žalobkyně se proto nemůže zprostit odpovědnosti za spáchaný správní delikt poukazem na to, že reklamaci nakonec uznala, Janu Z. se omluvila a vrátila mu reklamovanou částku. Uvedené okolnosti mohl žalovaný zohlednit toliko při určení výše pokuty, což také učinil.
Na základě shora uvedeného dospěl městský soud k závěru, že řízení o správním deliktu bylo se žalobkyní zahájeno v souladu se zákonem a žalovaný nikterak nepochybil při uložení pokuty žalobkyni za prokázaný správní delikt spočívající v nevyřízení reklamace Jana Z. v zákonem stanovené lhůtě. V procesním postupu a rozhodování správních orgánů obou stupňů nespatřuje městský soud nic šikanózního ani excesivního. Sankce v přiměřené výši, která byla žalobkyni žalovaným uložena, je jen důsledkem jejího protiprávního jednání a lze očekávat, že jí bude dosaženo sledovaného cíle, tj. že povede žalobkyni v budoucnu k řádnému plnění povinností, které jí v souvislosti s vyřizováním reklamací jejích zákazníků zákon ukládá.
Městský soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
*)
Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost žalobkyně proti tomuto rozsudku svým rozsudkem ze dne 19. 9. 2013, čj. 7 As 88/2013-28.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.