Vydání 11/2006

Rozhodnutím ze dne 22. 6. 2004 uložil Inspektorát bezpečnosti práce pro Ústecký a Liberecký kraj podle § 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce, žalobci pokutu ve výši 100 000 Kč za porušení § 99 odst. 4 písm. a), § 132a odst. 1 a 3, § 133 odst. 1 písm. f), § 166 odst. 1 a § 167 odst. 3 zákoníku práce. Dne 19. 2. 2004 v 5:20 hodin totiž v provozovně společnosti S. došlo k pracovnímu úrazu, přičemž poškozeným byl Roman D., zaměstnanec žalobce. Správní orgán I. stupně konstatoval, že žalobce jako zaměstnavatel neměl nad pracovní činností poškozeného zaměstnance žádnou kontrolu a nemohl mu vytvořit bezpečné a zdravotně nezávadné zdravotní prostředí. Poškozený vykonával práce, které jsou interním bezpečnostním předpisem společnosti S. mladistvým pracovníkům zakázány. Žalobce nespolupracoval se společností S. v prevenci rizik týkajících se bezpečnosti práce svého zaměstnance a bezdůvodně spoléhal na to, že bezpečnost práce zajistí tato společnost, která se zaměstnancem nebyla v žádném pracovněprávním vztahu. Podle § 233 odst. 2 zákoníku práce jsou zaměstnavatelé povinni vytvářet zaměstnancům vykonávajícím práce na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr příznivé pracovní podmínky zajišťující řádný a bezpečný výkon práce. K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na základě § 249 zákoníku práce může dojít jen za podmínek stanovených zákoníkem práce nebo zvláštním právním předpisem (např. v případě smlouvy o nájmu podniku, při konkursu apod.), nikoli na základě obchodní smlouvy.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 28. 6. 2004 odvolání. Nesouhlasil zejména s hodnocením právního významu smlouvy se společností S.; podle jeho názoru došlo na základě uvedené smlouvy a konkrétní objednávky k postoupení zaměstnanců žalobcovy chráněné dílny společnosti S. na dobu jednoho týdne, a to nikoli podle § 249 odst. 1 zákoníku práce, ale podle § 249 odst. 2 téhož zákona. S tímto převodem zaměstnanců na jiného zaměstnavatele došlo i k přechodu odpovědnosti za dodržování bezpečnostních předpisů. Zákoník práce v tomto ohledu nijak neomezuje smluvní volnost zaměstnavatelů uzavřít takovou smlouvu.

Český úřad bezpečnosti práce dne 3. 11. 2004 odvolání zamítl. V daném případě podle něj nedošlo k převodu zaměstnavatele nebo části zaměstnavatele či převodu jeho úkolů na jiného zaměstnavatele, nebylo tedy možné postupovat podle § 249 odst. 2 zákoníku práce; nelze aplikovat ani zvláštní předpis, jako je například zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, apod. Domněnka žalobce o nepoužitelnosti § 249 odst. 1 zákoníku práce na daný případ je mylná, neboť jde o uvozující ustanovení, které omezuje možnost přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na případy uvedené v zákoníku práce, případně ve zvláštních právních předpisech. Smluvní volnost je tedy v tomto ohledu vyloučena.

Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou. Namítal především, že na základě smlouvy o náhradním plnění mezi žalobcem a společností S. ze dne 26. 5. 2003 došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na jiného zaměstnavatele podle § 249 odst. 2 zákoníku práce. V době, kdy došlo k pracovnímu úrazu poškozeného zaměstnance Romana D., mu přiděloval pracovní úkoly a řídil a organizoval jeho práci nikoli žalobce, ale společnost S., která je tedy za pracovní úraz a za porušení pracovněprávních předpisů odpovědná. Převedení zaměstnance chráněné dílny v rámci plnění závazku vyplývajícího ze smlouvy mezi zaměstnavateli je podle žalobce zásadně přípustné. Z žádného právního předpisu nelze dovodit, že by smluvní volnost byla v tomto ohledu omezena. Ve smyslu § 242 odst. 2 zákoníku práce nečiní převod práv a povinností neplatným ani nesplnění některých podmínek nebo předepsané formy pro takový právní úkon. Přechod práv a povinností na jiného zaměstnavatele byl do 1. 10. 2004 výslovně upraven v § 38 odst. 4 zákoníku práce a v § 2 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony (dále jen "prováděcí nařízení k zákoníku práce"), a to pro zaměstnance v pracovním poměru. U zaměstnanců na základě dohod mimo pracovní poměr sice obdobná úprava chyběla, ale to neznamená, že by přejímající zaměstnavatel práva a povinnosti nepřevzal. Obdobně tyto vztahy upravuje i § 249 odst. 2 zákoníku práce. Převzal-li přejímající zaměstnavatel převedeného zaměstnance na základě smlouvy a svoji vůli převzít i tomu odpovídající práva a povinnosti nezpochybnil a zaměstnanec převedení neodmítl, k převzetí práv a povinností skutečně došlo. Odpovědnost přejímajícího zaměstnavatele je v daném případě zjevná i z toho důvodu, že přejímající zaměstnavatel poškozeného zaměstnance pověřil výkonem jiné práce, než na jakou byl žalobcem převeden.

Český úřad bezpečnosti práce ve svém vyjádření k žalobě mimo jiné uvedl, že žalobce na jednu stranu uplatňuje přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů na jiného zaměstnavatele, na druhou stranu uvádí, že společnost S. převedla poškozeného zaměstnance bez vědomí žalobce jakožto jeho zaměstnavatele na jinou práci. Žalobci byla uložena pokuta za porušení předpisů týkajících se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, nikoli za vznik pracovního úrazu. Odpovědnost žalobce za toto porušení je objektivní, zavinění se nezkoumá.

Zákonem č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, který nabyl účinnosti dne 1. 7. 2005, byl zrušen Český úřad bezpečnosti práce a jeho působnost k témuž dni přešla na nově zřízený Státní úřad inspekce práce, který se tak stal v této věci na základě § 69 s. ř. s. žalovaným.

Městský soud v Praze žalobu zamítl.