Vydání 2/2004

Pokud jde o "správní trestání", je nesporné, že postih může být vyvozen toliko za předpokladu, že jednání je porušením zákonem stanovené povinnosti (takto jednat není dovoleno) a že zákon porušení této povinnosti stíhá zákonem stanovenou sankcí. Jak shora uvedeno, soud najisto postavil, že v době, kdy k jednání žalobkyně došlo a kdy bylo zahájeno řízení o uložení pokuty za správní delikt, bylo toto jednání porušením právní povinnosti a zákon v té době účinný stanovil rozpětí, v němž bylo možno uložit postih. V době vydání napadeného rozhodnutí, tj. k datu 20. 11. 2001, však již platil zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (s účinností od 1. 7. 2001), který již nezakazoval jednání, jehož se žalobkyně dopustila, a nepostihoval je sankcí; stanovil toliko v přechodném ustanovení § 68 odst. 7, že řízení o uložení pokuty zahájená před účinností tohoto zákona se dokončí podle dosavadních předpisů. Toto ustanovení je však přechodným ustanovením procesní povahy, které umožňuje správnímu orgánu i po účinnosti nového zákona postupovat v řízení zahájeném před jeho účinností podle procesních ustanovení původního zákona (nebýt tohoto ustanovení, musel by správní orgán v řízení dále postupovat podle nové úpravy). Nemůže se proto týkat ustanovení upravujících podmínky odpovědnosti právnických a fyzických osob za správní delikty, tedy ustanovení hmotněprávních; takovýto výklad by byl v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.

Ustanovení upravující podmínky odpovědnosti za správní delikty (správního trestání) jsou vždy ustanoveními hmotného práva; obecně zde proto platí princip zákazu zpětné účinnosti (retroaktivity) právních norem a dále platí (viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 611/01), že přestože zákaz retroaktivity právních norem je v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod výslovně upraven jen pro oblast trestního práva (podle uvedeného ustanovení se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, a pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější), je nutno z čl. 1 Ústavy dovodit působení tohoto zákazu i pro další odvětví práva. Pro rozhodování v souladu s požadavky, které pro Českou republiku vyplývají z článku 6 odst. 1 Úmluvy, je rozhodné, že pojem "jakékoli trestní obvinění" zahrnuje z pohledu českého práva jak trestné činy, tak správní delikty (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 6 A 86/2000).

Správní trestání zůstává toto doménou práva veřejného. Pro postup správního úřadu při vyvození odpovědnosti za správní delikt lze proto ústavně konformním výkladem dovodit, že i zde bez dalšího platí princip zakotvený v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (který předně dopadá na jednání v českém právním řádu vymezeném pojmem "trestný čin"), když nadto ve smyslu čl. 10 Ústavy je součástí právního řádu i Úmluva, jejíž ustanovení mají přednost před zákonem (viz i čl. 7 Úmluvy). Po účinnosti nového zákona zde proto platí, že vyvození odpovědnosti a uložení postihu za správní delikt je nutno posoudit podle právní úpravy platné v době, kdy k jednání došlo, avšak jen tehdy, není-li právní úprava účinná v době vydání rozhodnutí pro postihovanou osobu příznivější. Pokud nová právní úprava již původní skutkovou podstatu předmětného deliktu nepřevzala, zanikla "trestnost", tj. v terminologii správního trestání povinnost státního orgánu sankcionovat jednání, které původně bylo porušením povinnosti ("postižitelnost jednání"), a k vyvození odpovědnosti a uložení sankce již nemůže dojít. Rozbor hmotněprávních ustanovení zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, v době, kdy již nabyl účinnosti zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, byl proto namístě toliko stran toho, zda jednání bylo v době, kdy k němu došlo, porušením právní povinnosti, které zákon v době, kdy k jednání došlo, postihoval, aby pak mohl být učiněn závěr o tom, zda nová právní úprava není pro delikventa příznivější.