Vydání 6/2005

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že provozování linkové dopravy bez licence zákon chápe jako nejzávažnější správní delikt v oboru pravidelné veřejné dopravy provozované autobusy, protože veškerá zákonná ustanovení týkající se linkové osobní dopravy vycházejí z principu jejího provozování na základě udělené licence. Závažnost licenčního řízení Ministerstvo dopravy ve vztahu k dopravním úřadům metodicky zdůrazňuje a v této souvislosti hodnotí i provozování dopravy bez licence. V případě žalobce nebylo v průběhu správního řízení prokázáno způsobení škody dopravcem, proto byla pokuta stanovena ve spodní třetině zákonného rozpětí. Současně však není dle názoru žalovaného možné považovat za bagatelní dobu trvání, resp. rozsah provozování dopravy bez licence, a nemohla proto být stanovena výše pokuty toliko symbolická.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Ze spisů vyplývá, že pracovníci správního orgánu I. stupně uskutečnili dne 16. 6. 1998 kontrolu na lince v zastávce Smíchovské nádraží; zjistili, že žalobce provozuje linkovou osobní dopravu formou veřejné linkové dopravy bez licence a podle neschváleného jízdního řádu, ve vozidle není umístěna koncesní listina objednatele (provozovatele) údajné smluvní dopravy, dále ani licence pro provozování linky, která tam ani být nemůže, protože nebyla udělena, a ve vozidle byly cestujícím prodávány jízdenky. Dne 18. 6. 1998 byla provedena další kontrola, která vyústila k obdobným skutkovým zjištěním, tj. ve vozidle opětovně nebyla licence pro provozování linky. Z obou kontrol byly vyhotoveny protokoly o kontrole, „provedené za přítomnosti PČR-DI pracovníky DOP MHMP“, pověřenými výkonem státního odborného dozoru v silniční dopravě podle § 34 zákona o silniční dopravě. Na základě výsledku kontrol bylo se žalobcem zahájeno správní řízení ve věci projednání a případného následného uložení pokuty za porušení ustanovení § 3 odst. 3 písm. a), § 10 odst. 1 a § 18 písm. b) zákona o silniční dopravě a ustanovení § 1 odst. 1 vyhlášky č. 187/1994 Sb. s tím, že výše uvedeným jednáním došlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu uvedeného v § 35 písm. s), d) a l) zákona o silniční dopravě. Žalobce v písemném vyjádření k věci uvedl, že nebyl dopravcem na kontrolované lince, nýbrž jen smluvním dopravcem, a to na základě smlouvy o provozování autobusové dopravy ze dne 4. 6. 1998, která byla uzavřena se společností B.

Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byla žalobci udělena pokuta ve výši 300 000 Kč za porušení ustanovení § 10 odst. 1, § 3 odst. 3 písm. a), § 18 písm. b) zákona o silniční dopravě a ustanovení § 1 odst. 1 prováděcí vyhlášky k zákonu o silniční dopravě. K odvolání žalobce změnil žalovaný rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že snížil pokutu na 200 000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu k Vrchnímu soudu v Praze, který rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění soud uvedl, že je nesporné, že žalobce byl dopravcem ve smyslu zákona o silniční dopravě, dále že se nemůže vyvinit odkazem na smluvní ujednání s údajným předpokládaným držitelem licence (společností B.), protože linkovou osobní dopravu mohl provést toliko na základě vydané licence. Důvodnou ovšem shledal námitku žalobce týkající se výše stanovené pokuty. Žalovaný poté pokračoval ve správním řízení vydáním rozhodnutí, které je napadeno touto žalobou.

Dle § 10 odst. 1 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném v době prováděné kontroly, může dopravce, který má koncesi nebo povolení k provozování silniční dopravy pro cizí potřeby a hodlá provozovat linkovou osobní dopravu, zahájit její provoz pouze na základě licence k provozování linkové osobní dopravy (dále jen „licence“) udělené dopravním úřadem.

Podle § 35 písm. s) citovaného zákona uloží dopravní úřad nebo Ministerstvo dopravy a spojů při porušení tohoto zákona pokutu až do výše 1 000 000 Kč dopravci, který provozuje linkovou osobní dopravu bez licence.

Dle § 36 odst. 2 citovaného zákona se při stanovení výše pokuty přihlíží k závažnosti, významu a době trvání protiprávního jednání a k rozsahu způsobené škody.

Nejvyšší správní soud považuje za jednoznačně prokázané, že žalobce provozoval linkovou osobní dopravu bez licence, tedy že je dopravcem ve smyslu zákona o silniční dopravě, což vyplývá i ze zmiňovaného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Sporná je proto pouze otázka výše pokuty za správní delikt. Námitky žalobce týkající se rozdílné míry a výše postihu žalobce a společnosti B., tedy odkaz na jiné správní řízení, které zahájil jiný správní orgán v jiné věci a s jiným subjektem, nemůže sám o sobě způsobit nezákonnost napadeného správního rozhodnutí, neboť ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobce provozoval linkovou osobní dopravu bez licence.

Nejvyšší správní soud nemůže přezkoumávat jiné správní řízení než to, které předcházelo vydání žalobou napadeného rozhodnutí, přičemž dále je také nutno přihlédnout k tomu, že zákon o silniční dopravě ponechává stanovení výše pokuty za prokázaný správní delikt na uvážení správního orgánu, který hodnotí zejména jeho závažnost a význam samostatně, nikoliv v závislosti na právním názoru jiného správního orgánu, a to i v případě, že by se jednalo o obdobný správní delikt. K žalobní námitce, že žalovaný nepřihlédl při stanovení výše sankce k závažnosti, rozsahu a době trvání jednání žalobce a k nulovému rozsahu škody způsobené žalobcem, Nejvyšší správní soud uvádí, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrný právě opačný závěr. Žalovaný v něm mimo jiné uvádí, že provozování osobní linkové dopravy formou veřejné linkové dopravy bez licence kvalifikuje jako velmi závažnou skutkovou podstatu z celkem 21 případů, za které tehdejší právní úprava umožňovala uložení sankce až do výše 1 000 000 Kč. Ze správního spisu vyplývá, že k předmětnému jednání docházelo v období od 25. 5. 1998 do 19. 6. 1998 opakovaně, tedy po dobu více než tří týdnů. V daném případě se tedy nejedná o jednorázové, ale o opakované porušování zákona o silniční dopravě. Z výše uvedeného je tak patrné, že uložení pokuty bylo řádně odůvodněno, žalovaný promítl do odůvodnění rozhodnutí úvahy, kterými byl veden při stanovení sankce. Pokuta ve výši 200 000 Kč, tedy ve spodní polovině zákonného rozpětí, je plně v mezích normativní dikce zákona platné v době porušení zákona o silniční dopravě.