Vydání 2/2006

Správní orgány obou stupňů posoudily shodně po právní stránce toto jednání jako přestupek podle § 22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, kterého se dopustí ten, kdo jiným jednáním, než které je uvedeno v § 22 odst. 1 písm. a) až e), poruší ustanovení zvláštního zákona. Ustanovením zvláštního zákona, které měl stěžovatel porušit, bylo ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, podle něhož je každý při účasti na provozu na pozemních komunikacích povinen mimo jiné řídit se dopravními značkami. Stěžovatel se dopravní značkou IP 12 vyhrazené parkoviště (včetně dodatkové tabulky) neřídil, čímž toto ustanovení porušil. Sám stěžovatel v průběhu správního řízení nijak nezpochybnil, že parkovací kartu nemá, na úřední záznam Městské policie z 2. 10 2003 uvedl „Nejedná se o přestupek, stojím na pruhu pro parkovací karty“. Dne 15. 10. 2003 na tento úřední záznam uvedl: „Nesouhlasím s přestupkem, stojím na pruhu pro parkovací karty TSML“. Parkovací kartu však ani v tomto případě neměl.

Dopravní značka, kterou se stěžovatel neřídil, označovala Vyhrazené parkoviště pro držitele parkovacích karet vydávaných Technickými službami města Liberec podle nařízení města Liberec č. 7/2003, které je právním předpisem obce vydaným na základě zmocnění v § 23 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Touto dopravní značkou byl stěžovatel povinen se řídit, neboť jde nejen o značku informativní v tom smyslu, že podává informaci o něčem, nýbrž rovněž ukládá účastníku provozu na pozemní komunikaci povinnosti. Z hlediska materiální stránky přestupku žalovaný ve svém rozhodnutí poukázal na skutečnost, že v projednávané věci se nejednalo ani o bezpečnost provozu, ani jeho plynulost, jak dovozoval stěžovatel (což současně napadal v řízení správním), neboť v tomto ohledu je označení příslušné části zákona o přestupcích toliko formální.

V posuzované věci je nesporné, jakého jednání se měl stěžovatel dopustit; otázkou, jež se klade, je, zda takové jednání naplnilo skutkovou podstatu přestupku podle § 22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, a to jak z formálního, tak materiálního hlediska. Dále je nutno vyjasnit úlohu nařízení obce jako prováděcího právního předpisu k zákonu č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a jeho právní vazbu na skutkovou podstatu uvedeného přestupku. Rovněž bude třeba objasnit, jaký byl obsah příkazu, který dávala příslušná dopravní značka, kterou stěžovatel nerespektoval (neboť tvrdí, že byl oprávněn na vyhrazeném místě parkovat, přestože nebyl držitelem parkovací karty). Pokud jde o zavinění, stěžovatel tvrdí, že nejednal v úmyslu přímém, jak dovodil krajský soud; k tomu však pouze uvádí, že nikoho neohrozil.

Podle § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, je každý, kdo se účastní provozu na pozemních komunikacích, povinen řídit se dopravními značkami. Mezi dopravní značky svislé řadí cit. zákon v § 63 odst. 1 písm. e) i značky informativní, jež mj. ukládají povinnosti stanovené tímto zákonem nebo zvláštním právním předpisem; poznámka pod čarou č. 23 odkazuje na zvláštní právní předpis v podobě zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, jeho § 23. Vyhláška č. 30/2001 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích, v § 12 odst. 1 písm. m) upravuje dopravní značku pod označením IP 12 „Vyhrazené parkoviště“; dodatková tabulka obsahuje údaje o tom, pro koho je parkoviště vyhrazeno, a popřípadě v jaké době; mimo dobu, po kterou je parkoviště vyhrazeno, smějí na takto označeném místě zastavit a stát i řidiči jiných vozidel, pokud to není jinak zakázáno. Podle § 23 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. může obec nařízením vymezit oblasti obce, ve kterých lze místní komunikace nebo jejich určené úseky užít za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy, a to pro účely organizování dopravy na území obce, přičemž takováto úprava je možná pouze ve třech případech: a) k stání silničního motorového vozidla v obci na dobu časově omezenou, nejvýše však na dobu 24 hodin, b) k odstavení nákladního vozidla nebo jízdní soupravy v obci na dobu potřebnou k zajištění celního odbavení, c) ke stání silničního motorového vozidla provozovaného právnickou nebo fyzickou osobou za účelem podnikání podle zvláštního právního předpisu, která má sídlo nebo provozovnu ve vymezené oblasti obce, nebo k stání silničního motorového vozidla fyzické osoby, která má místo trvalého pobytu ve vymezené oblasti obce, nebude-li tímto užitím ohrožena bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích a jiný veřejný zájem. V nařízení obce stanoví obec způsob placení sjednané ceny a způsob prokazování jejího zaplacení. Podle odst. 2 téhož ustanovení musí být místní komunikace nebo jejich určené úseky označeny příslušnou dopravní značkou podle zvláštního právního předpisu.

Zákon o obcích (č. 128/2000 Sb.) v § 11 odst. 1 stanoví, že obec může v přenesené působnosti vydávat na základě zákona a v jeho mezích nařízení obce, je-li k tomu zákonem zmocněna. Město Liberec vydalo na základě § 23 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 13/1997 Sb. a § 11 odst. 1 zákona o obcích s účinností od 1. 7. 2003 nařízení č. 7/2003, kterým vymezilo místní komunikace nebo jejich úseky, které lze užít za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy k stání na dobu časově omezenou, nejvýše však na dobu 24 hodin, anebo na nichž je povoleno stání jen osobám s trvalým pobytem, provozovnou nebo sídlem ve vymezené oblasti. Vymezenými komunikacemi ve městě Liberci byly podle čl. 1 odst. 2 i ulice Matoušova a ulice U Náspu. Vymezené komunikace označené dopravní značkou IP 12 s dodatkovou tabulkou „pro držitele platné parkovací karty vydané TSML, a.s.“ jsou podle cit. nařízení určeny k stání motorových vozidel v držení osob se sídlem, provozovnou nebo trvalým pobytem ve vymezené oblasti města (čl. 2 odst. 2 cit. nařízení). Stání na vymezených komunikacích podle čl. 2 odst. 2 cit. nařízení je povoleno, pokud po dobu stání je na viditelném místě za předním sklem vozidla umístěna parkovací karta.

Podle § 2 odst. 1 zákona o přestupcích je přestupkem zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. Podle § 3 cit. zákona k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění; definice nedbalosti a úmyslu jsou obsaženy v § 4 cit. zákona. Podle § 22 odst. 1 písm. f) cit. zákona se dopustí přestupku ten, kdo jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až e), poruší zvláštní zákon. Zvláštním zákonem je zde míněn podle poznámky pod čarou č. 2a zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů.

Stěžovatel namítá, že svým jednáním nenaplnil ani formální, ani materiální znaky přestupku podle § 22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích.Tento názor Nejvyšší správní soud nesdílí; zákon o přestupcích v cit. ustanovení užil normy, jež – pokud jde o objektivní stránku přestupku – odkázala na jiný právní předpis (zákon), přičemž o tom, který zákon má norma na mysli, informuje poznámka pod čarou. Z hlediska legislativně technického jde o úpravu, která není výjimečná, i když o její vhodnosti lze mít pochyby. Zajisté by bylo žádoucí, aby sankční norma zcela jednoznačně určovala ustanovení, jejichž porušení je sankcionováno. Pokud tak však učiní způsobem, jaký byl použit v § 22 odst. 1 písm. f), pak nutno takové ustanovení vykládat tak, že sankcionuje všechna porušení určitého zákona, ať se tak stalo jakýmkoli jednáním [která nelze podřadit pod písm. a) až e)]. Ze systematiky části druhé cit. zákona nelze příliš vytěžit; pojmy bezpečnost a plynulost silničního provozu byly v minulosti užívány v souvislosti se zákonem č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Tento zákon sice je stále ještě účinný, nicméně jeho použitelnost pro provoz na pozemních komunikacích a pro plynulost a bezpečnost tohoto provozu je značně omezená s ohledem na přijetí nového zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, jenž rovněž novelizoval § 22 zákona o přestupcích (§ 141), nicméně název ustanovení nezměnil.

Pojmy „bezpečnost a plynulost“ silničního provozu jsou však zákonu č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (například jako překážka provozu je definováno vše, co by mohlo ohrozit bezpečnost nebo plynulost provozu): je užit v souvislostech s povinnostmi účastníků provozu (§ 4) apod. Soud proto spolehlivě dovozuje, že pokud § 22 odst. 1 písm. f) hovoří o zvláštním zákonu, má na mysli zákon č. 361/2000 Sb.; to vyplývá i ze systematické konstrukce § 22 zákona o přestupcích, z níž je patrno, že se primárně váže k pravidlům provozu na pozemních komunikacích. Podpůrně lze rovněž poukázat na skutečnost, že při novelizaci § 53 odst. 1 zákona o přestupcích byla v něm obsažená slova „obecně závazných právních předpisů o bezpečnosti a plynulosti silničního provozu“ nahrazena slovy „zvláštních právních předpisů o provozu na pozemních komunikacích“ (zákonem č. 62/2002 Sb.). Konečně pak § 22 v poznámce pod čarou na tento zákon odkazuje. Prvý dílčí závěr, který lze v projednávané věci učinit, tedy zní, že skutkovou podstatu § 22 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb. naplní ten, kdo jakýmkoliv jednáním poruší jakékoliv ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Určuje-li § 4 písm. c) tohoto zákona povinnost každému účastníku provozu na pozemních komunikacích respektovat („řídit se“) dopravní značky, pak ten, kdož tak nečiní, porušuje zákon. Jednání může spočívat v konání i opomenutí; jestliže tedy stěžovatel nerespektoval dopravní značku „Vyhrazené parkoviště“ s dodatkovou tabulkou informující o rozsahu vyhrazení, a na pozemní komunikaci v Liberci navzdory této dopravní značce, jejíž příkaz nelze vyložit jinak, než že zakazuje na vymezených místech stát s vozidlem jiným osobám než těm, které splňují podmínky, o nichž značka informuje, ponechal stát vozidlo blíže specifikované správními akty, aniž splňoval podmínky pro osoby, jimž jsou tato místa na pozemních komunikacích vyhrazena, pak porušil § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. Formální znaky přestupku tak byly naplněny.

Na tom nic nemění ani okolnost, že rozsah onoho vyhrazení určuje prováděcím právním předpisem obec v přenesené působnosti; jednak tak činí na základě řádného zmocnění (tedy na základě a v mezích zákona) a jednak tímto podzákonným předpisem neukládá žádnou povinnost – ta je primárně uložena v cit. § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. Stěžovatelova námitka, že snad byl oprávněn na vyhrazeném parkovišti stát, poněvadž tak je možno činit mimo dobu, která je jako doba vyhrazená označena, není , neboť v posuzované věci žádné časové omezení nebylo na dopravní značce (a dodatkové tabulce) vymezeno. Naopak tato tabulka informovala, že na vymezené části místní komunikace může stát pouze držitel příslušné karty. Z hlediska materiálního pak Nejvyšší správní soud vyjadřuje přesvědčení, že stěžovatel naplnil i materiální znak přestupku upravený v § 2 odst. 1 zákona o přestupcích (porušení nebo ohrožení zájmu společnosti), přičemž chráněným zájmem zde jednak je organizace dopravy na určitém území, individuálně pak zájem těch, kdož splnili podmínky pro parkování na vymezených částech místních komunikací, aby příslušná vyhrazená místa sloužila právě jim. Tyto zájmy pak stěžovatel svým jednáním nesporně porušil, a to opakovaně, a jak dovodil krajský soud, úmyslně.

Z vyjádření stěžovatele, která učinil na místě samém, lze skutečně dovozovat, že si byl vědom skutečnosti, že na daném místě stát jeho vozidlo nesmí, ale přesto tak učinil, jsa přesvědčen o nějakém deficitu právní úpravy, který vyjadřoval slovy „nejedná se o přestupek, stojím na pruhu pro parkovací karty“. Omyl v právním hodnocení věci pak není relevantním důvodem pro hodnocení odpovědnosti za přestupek; Nejvyšší správní soud považuje v projednávané věci za rozhodující, že z hlediska zavinění postačovala pro vyslovení viny v této věci nevědomá nedbalost; pouze pro doplnění určitého historického aspektu věci připomíná, že Nejvyšší správní soud v období před II. světovou válkou konstantně judikoval, že zavinění ve věcech správních je dáno již tím, že adresát normy opomine onu povinnou péči, kterou na něm norma žádá, aby stav jí perhoreskovaný byl zamezen (Boh. A 10174/32, A 9370/31). Stěžovatel opakovaně nerespektoval sdělení dopravní značky o tom, že určené části místní komunikace jsou vyhrazeny ke stání pouze za vymezených podmínek a z toho vyplývající povinnost tyto podmínky splnit; písemné projevy a záznamy městské policie svědčí závěru krajského soudu, že tak stěžovatel dokonce učinit chtěl; porušil zájem na organizaci dopravy na místních komunikacích i zájem těch, kteří splnili podmínky pro stání na vyhrazených místech, aby nebyla ohrožována kapacita těchto míst.